Ticho léèí
Nedávno, kdy¾ mì su¾ovala nespavost, tak jsem koukání do stropu vyu¾il k pøemýšlení nad tím, co ¾ivotní moudrosti obsahují prostá lidová pøísloví. V našem jazyku jich je a¾ a¾. Staèí si pøeèíst slavného Saturnina od Zdeòka Jirotky, kde jimi Saturninova tetièka pøímo hýøí. Ka¾dé pøísloví obsahuje hlubokou lidskou moudrost a kdybychom i my oplývali moudrostí, co¾ se stává pouze zøídka, tak bychom se pøíslovími samozøejmì øídili. Pøedevším takovými, která dávají smysl, jako tøeba “Host do domu, hùl do ruky” nebo “Dvakrát mìø a jednou øe¾.” Vìtšina z nás se však na pøísloví dívá jako na pøe¾itek doby a proto se jimi buïto neøídí nebo si je špatnì vylo¾í a pak spláèe nad vejdìlkem. “Host do domu, bùh do domu” nebo “Dvakrát øe¾ a jednou mìø,” se pøece nikomu nemù¾e vyplatit.
Avšak ruku na srdce. Jak èasto si pøísloví milerádi pøipomeneme, ba se jimi i s chutí øídíme zejména, kdy¾ se nám nìco nepodaøí nebo nìco v ¾ivotì zvoráme? Kdopak z nás neuøíznul kus drahého døeva o metr ménì ne¾ mìl, proto¾e si to špatnì zmìøil ne¾ vzal pilu do rukou? “Pozdì bycha honit,” je v tomto pøípadì pøísloví na správném místì. To pak takový umìlec nespílá pouze sobì samotnému. V tu ránu ho popadne vztek z toho, ¾e mu nikdo nepøipomnìl slavné èeské pøísloví a proto kus drahocenného mahagonu skonèil v kamnech. Ten si neš»astník potom vylije na ubohé man¾elce a nevinných dìtièkách, které ztluèe, kdy¾ se mu náhodou pøipletou do rány.
Zrovna tak by si mìl èlovìk pøipomenout pøísloví o návštìvách. S nezvanou návštìvou, která se k nìmu na týden nakvartýrovala, by mìl hned po tom, co mu vypila veškerou zásobu lihovin a vybílila lednièku, bez cavykù vyrazit dveøe. To, ¾e jsme veèer bez poøádného promyšlení podepsali kontrakt na luxusní automobil, který si nemù¾eme dovolit a ¾e kvùli našemu nepromyšlenému rozhodnutí nám utekla man¾elka, znamená, ¾e jsme nevzali v úvahu pøísloví “Ráno moudøejší veèera.”
Po nedávné ètrnáctidenní návštìvì roztomilých vnouèátek jsem dospìl k názoru, ¾e vùbec nejvýsti¾nìjší a nejrozumnìjší èeské pøísloví je jednoduché “Ticho léèí.” Tato moudrost si právem nalezla místo na nemocnièních stìnách, proto¾e se zjistilo, ¾e se lidé lépe a rychleji uzdravují, kdy¾ je okolo nich majestátné ticho, které není narušované øevem turbín pøistávajících letadel nebo tupì ohlušující muzikou. Nejsem natolik naivní, abych si myslel, ¾e ticho zahojí zlomenou okonèetinu èi hemeroidy, ale na druhou stranu z vlastní zkušenosti vím, jak blahodárnì pùsobí ticho, kdy¾ se zrovna zotavujete po poøádné opici nebo po operaci slepého støeva. Ticho je prostì k nezaplacení, zvláštì pak v pøípadech, kdy se pro zmìnu rozhodne na chvíli mlèet jinak hroznì upovídaná man¾elka.
Ticha bychom si mìli vá¾it a všemo¾nì ho sami kolem sebe vytváøet. Napøíklad neøveme na man¾elku a svým chováním ji nenadrá¾díme natolik, aby ona jeèela na nás. Neboucháme dveømi a nepouštíme na plné pecky muziku, která sousedy nezajímá a dohání je k šílenství. Doma nechováme køiklavého papouška, který svým nepøetr¾itým køikem prošpikovaným sprostými slovy zpùsobuje, ¾e se vás straní vaši nejlepší pøátelé. A hlavnì na zahrádce nemáme boudu s èoklem, který nemá nic jiného na práci ne¾ celou noc jako pominutý štìkat. Není tøeba zdùrazòovat, ¾e nepøetr¾itý štìkot psa je nìco, co i jinak celkem duševnì svì¾ího èlovìka zcela jistì dovede do Bohnic. Málokdo nebude souhlasit, ¾e štìkot nebo vytí psa, a» ji¾ je to fistulka nìjakého mròavého poøád se tøesoucího ratlíka nebo hluboký baryton bernardýna, je stokrát horší ne¾ kdyby vám v noci za uchem jezdil parní válec nebo, nedej bùh, se vám pod okny na trávníèku celou noc nìkdo oddával milostným hrátkám. Ka¾dý zná ten strašný pocit, kdy¾ se pøes všechny vaše motlitby pes neutiší. A kdy¾ koneènì na pár vteøin pøestane a vy si oddechnete a zaèínáte upadat v zaslou¾ený spánek, bestie se rozštìká znova. V takových pøípadech se z vás, jinak spoøádaného obèana a milovníka zvíøat, stane nemilosrdný vrah a psovi pøíští den se zadostiuèinìním podstrèíte buøta posypaného strychninem…
Zdálo by se, ¾e trauma spojené se štìkáním psa je vùbec to nejhorší, co mù¾e narušit ticho a klid a vyvést vás z rovnováhy. Jak se však èlovìk mù¾e mýlit! I ten nejurputnìjší štìkot je procházkou po rù¾ové zahradì v porovnání s tím, jakou trvalou újmu na zdraví vám mohou zpùsobit svým øevem vaše milovaná, všemi obdivovaná vnouèátka. Nestaèíte se divit, kdy¾ se sladké, jemné, roèní stvoøení, nad jeho¾ úsmìvem se vám rozplývá srdce, rozhodne jeèet jako pavián. A kdy¾ øev neustane ani kdy¾ s rouškou na ústech obratnì vymìníte pokadìnou plenku, na dì»átko nì¾nì mluvíte a dìláte mu tajtrdlíky, zaèíná vás dloubat v hlavì. A do nekoneèna si kladete jednu a tu samou otázku: “Kdepak se to v tak jinak rozkošném dítìti bere?” Kdy¾ se však rozhodne její tøíletá sestøièka k jeèení pøidat tím, ¾e zrudne v tváøièce, z oèí jí zaènou tryskat slzièky a zaène øvát jako ranìné zvíøe, které kope jak do nábytku tak do vás, zaènou na vás jít mrákoty. Kdy¾ pak obì vnuèky øvou jako by je na no¾e brali a øev nemá konce, nejenom ¾e se vám zvedne nebezpeènì krevní tlak a zatmívá se vám pøed oèima, ale navíc zaènete tato milovaná a bezbranná stvoøení proklínat. Zaènete je titulovat nevybíravými slovy, hrozit jim zvýšeným hlasem (co¾ situaci jenom zhorší) a aèkoliv jste celý ¾ivot zarytým ateistou, zaènete se modlit, aby parchantùm u¾ koneènì došel dech a s øevem pøestali nebo ¾e se skuteènì pomátnete na rozumu.
Veèer uleháte do postele s vroucí modlitbou, aby si jedna nebo nedej bo¾e, dokonce obì, neusmyslely pomstít se vám za zlá slova a nezaèaly znovu jeèet jako jezinky. Bohu¾el je pravdìpodobné, ¾e se vaše nejhroznìjší pøedtuchy splní a pro¾ijete bezesnou noc, pøi které budete vzpomínat, jak jste se provinili na sousedovic pejskovi otrávenou uzenkou. S radostí byste vymìnili ohavného hafana za to, co pro vás dnes a dennì pøipravují vaše všemi obdivovaná vnouèátka. Jen vy víte svoje. A kdy¾ se náhodou ve spoleènosti ukecnete, jaká muka pro¾íváte, lidé vámi opovrhují a øíkají vám, ¾e jste dìdeèek na baterky. Hlavnì vám spílají babièky, kterým pøíroda dala hroší kù¾i a které øev vnouèátek tolerují a dovedou se s ním, oproti nám, dìdùm, lehce a navíc s úsmìvem vypoøádat. Nìkdy ještì lépe ne¾ vyèerpané maminky, které díky jeèení svých ratolestí pøedèasnì stárnou.
Kdy¾ nastane èas louèení, zaènou k vašemu ú¾asu vnuèky opìt øvát a modrat v tváøièkách, proto¾e se jim podle vysvìtlení maminky bude po vás stýskat. Vy jim dáte pusinku na rozlouèenou a kdy¾ koneènì odjedou, vyèerpán se zhroutíte na rozkošnými vnouèátky poblinkanou pohovku, vypnete rádio a televizi a ne¾ v deset ráno upadnete v tvrdý spánek, poprosíte ¾enu, aby týden mluvila jenom šeptem, anebo vùbec ne, ¾e jí za to koupíte „Norkám“. Pøitom si stále potichounku øíkáte, jak ú¾asná zále¾itost je ticho, které léèí… Ze spánku vás sice burcuje sbíjeèka dìlníkù pracujících na prasklém vodovodním potrubí, ale kam ta se hrabe na to, co dovedou pro vás pøipravit vaše milovaná vnouèátka.
Sbíjeèka nakonec pøestane, je bo¾ské ticho a vy si náhle ve spánku pøipomínáte ty pìkné chvíle strávené ve spoleènosti svých vnouèat a zaèínáte se bláhovì tìšit na jejich pøíští návštìvu. Tak u¾ to nìjak s námi dìdeèky asi je…
