Osud mi do ¾ivota pøihrál velice neobvyklého tatínka.
Mùj tatínek mìl toti¾ jednu neskonalou ¾ivotní vadu a jednu krásnou pøednost. Byl toti¾ komunista a básník. On ale nebyl komunistický básník, který by psal stupidní poezii opìvující dìlnickou tøídu a hanobíci zlé imperialisty. On byl pouze básník-komunista. A tak stránky papíru zaplòoval nì¾nou lyrikou, opìvováním pøírody, rodné zemì, své maminky a své milované ¾eny, mojí maminky. V básnické tvorbì byl tak ú¾asnì plodný, ¾e po jeho smrti jsme s bratrem dostali tlusté svazky básní, které nám daly mo¾nost nahlédnout do duše èlovìka, se kterým jsme v dìtství a mladí byli, k vùli jeho ideologii, stále v konfliktu.
Tomu, ¾e se tatínek stal zarytým partajníkem, se nyní s odstupem let nedivím. Pocházel z velice nuzného prostøedí, otec mu padl za první svìtové války bùhví kde a maminka jako pradlena musela sama vychovat a u¾ivit dvì malé dìti.
Dìtství nemìl ¾ádné, proto¾e musel pomáhat mamince, která na všechno sama nestaèila. Nakonec po veèerech vystudoval práva a tak se èlovìk ani nemù¾e divit, ¾e mu komunistická ideologie, utopie o svìtlém zítøku, kde si všichni budou rovni, padla do oka a vidìl v ní odpovìï na nespravedlivé uspoøádání spoleènosti, ve které ¾il.
Chudák tatínek to ovšem nemìl doma lehké. Vùbec se divím, ¾e si k mamince uchoval po celý ¾ivot tolik ryzí lásky a ¾e nás neopustil a nevzal si tøeba nìjakou partajní aktivistku, která by zanícenì sdílela jeho názory. Doma mìl toti¾ peklo na zemi. Maminka, která pocházela z bur¾oazní rodiny, si do posledního dechu udr¾ela neutuchající odpor ke komunismu a zastávala krajnì reakcionáøské názory, kterými tatínka dohánìla k šílenství. Pøesto, ¾e tatínka vroucnì milovala, neopomnìla nám pøi ka¾dé pøíle¾itosti oznámit, ¾e náš tatínek je “komundíra”, a tím pádem trouba a pomatenec, co¾ milému tatínkovi zabarvovalo tváø do jeho zamilované barvy, do ruda. A docílila také toho, ¾e jsme s bráchou mìli vychovatelky a doma slu¾ku, co¾ tatínek se zatnutými zuby nìjakým zpùsobem toleroval, i kdy¾ se chvìl, aby se na to nepøišlo.
Politické debaty kolem nedìlního stolu se témìø poka¾dé zvrhly v napadání tatínka a zesmìšòování jeho politického postoje. Tatínek vìtšinou zakonèil debatu tím, ¾e nám zvýšeným hlasem øekl, ¾e jsme zatemnìnci a ¾e si koledujeme. O co jsme si jako mìli koledovat nám nikdy nevysvìtlil. Asi se bál, ¾e by nás naše øeèi mohly pøivést do maléru. Jako jednou, kdy¾ maminka v tramvaji prstem ukázala na sochu Stalina, vévodící Letenské pláni a opovr¾livì plným hlasem prohlásila, ¾e to vypadá jako fronta na maso a ¾e pan Stalin pøedbíhá. To mìlo za následek, ¾e jeden pasa¾ér maminku vá¾nì upozornil, aby si tìch provokací nechala, nebo ¾e jí ohlásí a pak to, ¾e se tatínek tenkrát tak do¾ral, ¾e jí k naší hrùze nazval “nánou pitomou”. Ale to bylo jedinkrát, kdy jsem slyšel tatínka se na maminku takovým zpùsobem utrhnout. I ty nejtvrdší politické hádky nikdy neskonèily tím, ¾e by se tatínek na maminku zlobil dlouho.
Se mnou to bylo ale docela jiné. Já ho toti¾ svým chováním dohánìl k nepøíèetnosti a dodnes se divím, ¾e chudáka tatínka netrefil šlak, kdy¾ tøeba den pøed prvním májem, svátkem to práce, mnì naøídil, abych vyzdobil okna sovìtskými a èeskoslovenskými vlajeèkami. Na jeho pøíkaz jsem toti¾ tvrdošíjnì a hlasitì odvìtil, ¾e nic vyvìšovat nebudu, ¾e nejsem vùl a ¾e se mu na nìjaký vlajeèky mù¾u takhle pìknì vykašlat. No, øekl jsem to vlastnì trošku hrubìji a taky jsem tatínka pøi té pøíle¾itosti kamsi poslal, co¾ zpùsobilo, ¾e mì tatínek pronásledoval po celém bytì, aby mì patøiènì ztrestal. Já ale v¾dycky výprasku unikl zavøením se do koupelny, kde jsem vyèkával a¾ do té chvíle, ne¾ to tatínka pøešlo. Nakonec si ty vlajeèky musel vyvìšovat sám, proto¾e rodina mu v tom nikdy nepomohla.
Aèkoliv se tatínek sna¾il ze mì vychovat èlovìka prospìšného naší socialistické vlasti, trpce jsem ho zklamal. Na druhou stranu se mu ale podaøilo ve mnì vypìstovat lásku k divadlu, umìní a literatuøe. Byli jsme spolu nesèetnìkrát v Národním divadle na “bidýlku” shlédnout jeho milovanou Bachèisarajskou fontánu, chodili jsme na koncerty, do divadel a na nespoèetné výstavy, kterými Praha oplývala. Tatínek miloval antické Øecko, øecké filosofy a Haliburtona. Pamatuji se, jak nám, klukùm, tatínek vyprávìl rùzná dobrodru¾ství, které popsal ve svých kní¾kách Haliburton, ale šikovnì je vydával za dobrodru¾ství svoje a my mu vìøili a byl v našich oèích hrdina. Bradavièku u koøene nosu vysvìtlil tím, ¾e ho tam kdysi šípem støelili indiáni u mocné øeky Amazonky.
S tím jsme se pak s bráchou kamarádùm samozøejmì vytahovali. Rovnì¾ jsme se s pýchou s kamarády podìlili o to, ¾e náš tatínek byl za války kapitánem nìmecké ponorky U-boat. Nevím proè si toto na nás tatínek vymyslel, ale bylo to asi proto, ¾e díky tuberkulóze nikdy na vojnì nebyl a asi se pøed svými kluky trošku stydìl. Zapracovala fantazie, a pak se chudák dìsnì bál, ¾e z toho bude mít nepøíjemnosti. Zrovna tak z toho, ¾e nìjakým záhadným zpùsobem dostával ze zrádné ciziny èasopis National Geographic, psaný anglicky, který si po veèerech proèítal. A samozøejmì ¾e my kluci jsme nemìli nic jiného na práci, ne¾ ¾e jsme èasopisy brali do školy, kde jsme se s nimi vytahovali kamarádùm. Naštìstí to nikdo na nás “nepích”.
®e tatínek nebyl obyèejný komunista – prospìcháø, jako valná vìtšina partajníkù v zemi, jsem si uvìdomil ji¾ v letech dospívání. Pøesto¾e byl øeditelem odboru na Ministerstvu zemìdìlství, mìl daleko k materialismu. Nikdy nevlastnil auto a nikdy jsme na tom nebyli výraznì dobøe. Ani televizi jsme doma nikdy nemìli. Tatínek øíkal, ¾e si èlovìk mù¾e všechno, co se na svìtì dìje, po pravdì pøeèíst v Rudém právu. Nemusím øíkat, ¾e tohoto plátku jsme se ani nedotkli. Já si spíše se zalíbením listoval v Rodokapsech a èetl si Foglara, zatímco maminka èetla zakázané autory, z èeho¾ tatínkovi vstávaly hrùzou vlasy na hlavì.
Pøes své pøesvìdèení nás tatínek udr¾oval v køes»anské víøe, a a¾ do sedmnácti let jsem s ním chodil do Jednoty bratrské na nedìlní kázání, která ve mnì probouzela víru v existenci nìèeho svìtlejšího, vyššího ne¾ komunistická strana. Na kázání, zrovna tak jako na pùlnoèní mše, jsme chodili pravidelnì a v¾dycky jsem vidìl tatínka pohrou¾eného v motlitbu. Mo¾ná, ¾e se v duchu modlil, aby ho nìkdo za chození do kostela neprásk, ale pochybuji. Teprve rok pøed maturitou mi oznámil, ¾e bychom mìli do kostela pøestat chodit. Jinak, ¾e neodmaturuji.
Pamatuji si také, jak za tatínkem domù chodili zdevastovaní sedláci, kteøí díky jeho ministerstvu a politice zakládání JZD pøišli o všechno, a jak se jim tatínek všemo¾nì sna¾il pomoci. A mnohým skuteènì také pomohl. To bylo snad jediné, kdy “zneu¾il” své pozice na ministerstvu. Tatínek byl holt komunista-køes»an. A tak to šlo celý ¾ivot. Nikdy nikomu neublí¾il, se všemi osobnì cítil, a my za ¾ivého boha nemohli pochopit, jak s jeho milovanou stranou, která se dopustila tolika køivd, vra¾d a bezpráví, mohl mít vùbec co spoleèného. Jak mohl být tak zaslepený a nevidìt co se dìje kolem nìho. A on snad doopravdy nevidìl. Nebo vidìt zkrátka nechtìl. Ponoøen do své poezie psal a psal a psal. Témìø nepøetr¾itì. Na kousek jídelního lístku nebo na pivní tácek, kdy¾ èekal nìkde v restauraci, na útr¾ek novin, prostì na cokoliv, co mu pøišlo pod ruku. Teï, kdy¾ jeho básnì ètu, tak si øíkám, ¾e i pøes to, ¾e byl tatínek tak zarytý komunista, byl to neobyèejný a skvìlý èlovìk. Byl to èlovìk s velikým srdcem, èlovìk, který miloval svou rodinu, pøátele a hlavnì svoji zemi. Jeho básnì také odrá¾ejí dlouholetou lásku ke starému Øecku a obdiv k básníkùm francouzským, japonským a samozøejmì k básníkùm èeským.
I kdy¾ se mi tatínek celý ¾ivot marnì sna¾il vštìpit lásku k marxismu-leninismu, moje rozhodnutí emigrovat, opìt svým, pro mì nepochopitelným zpùsobem, schválil. A po¾ehnal mi. Snad v té dobì ztratil víru v to, v co vìøil podstatnou èást svého ¾ivota. Vpád spøátelených vojsk Varšavské smlouvy uèinil konec Pra¾skému jaru a tatínkovì víøe. Oèi, které byly tak dlouho zaslepené, se nakonec otevøely. Po mém útìku ho vzali na pranýø. Nemìl to lehké. A pøesto nám psal dlouhé, nì¾né dopisy plné rad, v nich¾ mi neopomenul pøipomenout Leninovo heslo, se kterým mì v mládí tolik drá¾dil: “Pamatuj, Ivánku, co øekl veliký Lenin: ”Uèit se, uèit se, uèit se”. A já si toto heslo doopravdy k srdci vzal. Tak¾e by mìl tatínek ze mì pøevelikou radost, ¾e jsem zdárnì vystudoval a neudìlal mu v ¾ivotì ostudu.
Tatínek zemøel v roce 1985. Po jeho odchodu si mnoho lidí uvìdomilo jeho vzácné lidské hodnoty. Zùstal po nìm syn, který je na tátu právem hrdý a stovky básní, jejich¾ vydání se nedo¾il.
Ivanovi k svátku
Nenašel jsem si jenom rù¾ièku, Ji¾ bych ti k svátku poslal, Pøed dveømi zrána postál, Zaprosil: No tak, èiò se, vìtøíèku, Otevøi vrátka, zdvihni petlièku, A» pøivítám v nich svého hosta. Nenašel jsem si jenom rù¾ièku, ji¾ bych ti k svátku poslal.
Pøizval jsem zpívat kosa, pìnièku, Kdy¾ jsem se já, ty, v slzách roztál, Kam jsem se v pøedstávách a¾ dostal! K svátku mìj alespoò tuto vonièku, Nenašel jsem si jenom rù¾ièku, Ji¾ bych ti k svátku poslal.
