O svatbì a slavném spisovateli
Pøed èasem se mnì po delší dobì naskytla pøíle¾itost jít na svatbu. Co navíc, tuto radostnou událost jsem absolvoval ve formální roli otce vdávajícího svou dceru. Ano, neuvìøitelné se stalo skutkem, stali jsme se svìdky zázraku! Naše dcerka, matka od dvou dìtí, se koneènì rozhodla skonèit neøestný ¾ivot na hromádce a vdát se. Spadl nám kámen ze srdce, ¾e se nakonec odhodlala vydat slušnou, spoøádanou cestou ¾ivotem a co navíc, spoleènì s otcem našich vnouèat, proto¾e v nynìjší dobì èlovìk opravdu nikdy neví…
Na svatby chodím velice rád. Na nich i vetchý a roztøesený dùchodce jako jsem já omládne v kruhu š»astnì vypadajících mladých lidi, kteøí se radují ze ¾ivota. Pøi pohledu na rozradostnìlé hosty, hlavnì však na neuvìøitelnì vyvinuté krasavice, kterým se zdravì opálená òadra derou z nízkých dekoltù šatièek, pøijde penzista na pøíjemnìjší myšlenky ne¾ na ty spojené se stárnutím. Svatby jsou vìtšinou radostnou, š»astnou událostí.
Zakabonìnì, èi pøímo tragicky se tváøí pouze rodièe, kteøí díky ¾ivotním zkušenostem vìdí pøíliš dobøe, ¾e se dcerka pomátla na rozumu, proto¾e si bere òoumu, který to v ¾ivotì nikam nedotáhne a rodina bude ¾ít v bídì a utrpení nebo ¾e dokonce uzavírá sòatek s mizerou, tedy èlovìkem veskrz špatným, se kterým bude mít strastiplný ¾ivot. Nìkdy však i samotná nevìsta vypadá neš»astnì a èerné slzy jí po našminkované tváøi teèou nikoliv štìstím, ale proto¾e je v tom a vdávat se musí a» chce èi nechce…Ale vesmìs se jedná o svatby povedené jako byla ta naše.
Zatímco jsem vedl s mláde¾í moudré, by» plytké øeèièky o aférách slavných hvìzd a o jiných, jim blízkých tématech jako o pøíznivých následcích po¾ívání omamných drog, všiml jsem si opodál postávající figurky, která se mezi nastrojené hosty jaksi nehodila.
Èlovìk to byl tak zvláštní, ¾e jsem celkem dobrovolnì odvrátil zraky od poloodhalených hrudí svých spoleènic a poøádnì jsem si ho zmìøil. Byl to starší chlápek, tak nìco pøes šedesát. Mohutný pupek se mu pasíroval z pøíliš krátkého pomalovaného trièka, na hubených nohou mìl „vietnamky“ a na sobì pestré kra»asy „bermudy“. Dlouhé šedivé vlasy, na krku zakonèené copánkem mu pokrývaly jinak plešatou hlavu. Staøík se oèividnì dobøe bavil v hlouèku klukù zatímco z pùllitru mohutnými doušky upíjel pivo. Pøedmìtem diskuze muselo být zøejmì nìco zábavného, proto¾e ka¾dou chvíli propukli všichni v náramný smích, pøi èem¾ host, kterého jsem si nedùvìøivì mìøil od hlavy k patì, nepozornì rozléval pivo a prohýbal se v pase.
Hlavou mnì probleskla myšlenka, ¾e je to urèitì nezvaný host, který se na svatbu nenápadnì pøifaøil, aby se zdarma najedl a napil. Tady to není nic neobvyklého. Horší je, ¾e se mù¾e nakrásnì stát, ¾e jednoho pøí¾ivníka následuje celá øada dalších, kteøí si chtìjí u¾ít. U¾ jsem si pøedstavoval jak situaci bude muset øešit narychlo zavolaná zásahová policejní jednotka a jak se krásná svatba zvrhne v jednu velkou nechutnou rvaèku, pøi které budou padat jak facky tak sprostá slova.
Nenápadnì jsem pøistoupil k novopeèenému zeti a jen tak ledabyle jsem utrousil: ”Hele, nevíš náhodou kdo je tamhle to podezøelý individuum?”
Ze» se zasmál, do pusy si narval upeèenou chobotnièku a odpovìdìl: “Jo, kamaráde, tak to je Les Norton. Slavnej australskej spisovatel.”
Hernajs, zase mi ten kluk øíká “kamaráde.” Copak jsem stokrát neprosil dcerku aby mu øekla, ¾e jsem starej èlovìk, tak¾e by mìl mít patøiènou úctu k mým šedinám a neøíkat mi furt “kamaráde,” pomyslel jsem si v duchu a øekl jsem: “Jo, a copak tady dìlá? Já si myslel, ¾e je to nìjakej hukilán, kterej se sem pøišel zdarma najíst a napít.”
Ze» vysvìtlil, ¾e spisovatele zná u¾ pìknì dlouho a pobídnul mì, abych se šel pøedstavit.
Já se s úsmìvem od ucha k uchu pøihrnul k postavièce, která se na hony vymykala pøedstavì svatebního hosta a pevným hlasem jsem zašveholil: “Hello, Les, how nice to meet you, old chap!”
Spisovatel mnì srdeènì potøásl ruku pravicí posetou sluneèními skvrnami a s úsmìvem øekl: “Ne¾ tì, kamaráde vyvedu z omylu, dovol abych ti pøinesl pivo,” a pøes svùj vìk hbitì odklusal k baru, od kterého se vrátil s èerstvì naplnìným pùllitøíkem. Pivo mi obratnì pøedal, odfouknul pìnu ze svého, šibalsky se na mì podíval a øekl: “Musím tì kamaráde trpce zklamat, ale já nejsem ¾ádnej Les. Já jsem pouze nìjakej Robert Barrett a Les, za kterýho mì máš, je hrdina mejch románù!”
Polknul jsem naprázdno, oblièej mi polilo horko, proto¾e jsem si uvìdomil, jaký jsem to hovado a jak jsem do toho zase jednou šlápnul. Takový trapas a ještì k tomu s takovým slavným spisovatelem! Situaci jsem se sna¾il zahrát do autu, kdy¾ jsem s nuceným úsmìvem a v duchu proklínaje zetì jak na mne vyzrál, øekl: ”Samozøejmì, ¾e vím kdo jsi, to já jen tak ze srandy, Bobe. Já jsem toti¾ nìco jakoby kolega, proto¾e já taky píšu. Tedy jen tak v èeštinì, blbì a oproti tobì jsem naprostej bøídil, jeliko¾ jsem do dneška houby vydal.”
Moje prohlášení, ¾e se pokouším psát v Bobovi vzbudilo zájem, vøele se zasmál a vysvìtlil mnì, a» si z toho nic nedìlám, ¾e jemu trvalo hodnou øádku let, ne¾ vydal první kní¾ku.
“Jo, já jsem sice psal jako pominutej, ale nikdo o to moje psaní nemìl moc zájem. A tak jsem ¾il ze dne na den jak se dalo, a¾ do tý doby, kdy se koneènì na mì usmálo štìstí a vydali mùj první románek. Od té doby se tím celkem dobøe ¾ivím, øekl s úsmìvem a dodal, ¾e na svatby, pohøby a podobné vìci chodí schválnì, aby mohl pít pivo a pøitom pozorovat lidièky kolem, které tøeba pou¾ije v nìkteré ze svých pøíštích novel. Neušlo mi, ¾e se tak skuteènì choval. Pohyboval se mezi lidmi, s naklonìnou hlavou pozornì naslouchal a obèas si nìco zaznamenal na kousek papírku.
Bìhem veèera jsme dlouho klábosili o tom, která piva jsou lepší, zdali australská nebo èeská, pøitom jsme pili jedno za druhým, øeè samozøejmì pøešla na to jak jsou kolem nás nádherný ¾enský a jak v našem vìku máme bohu¾el odzvoníno a potom jsme probrali literaturu a psaní vùbec. Bob mnì skromnì vysvìtlil, ¾e píše novely o sexu, drogách, zloèinu, politické korupci a vlastnì o všem mo¾ném ze ¾ivota. Pak prohlásil, ¾e do knihy, na které právì pracuje, dá zápletku z dceøiny svatby, která vyvrcholí šarvátkou mezi opilými východoevropskými emigranty a australskou mafií. Po rozmluvì s tímto svérázným spisovatelem nejsem na pochybách, ¾e se tak skuteènì stane. V tom mì pozdìji utvrdil i mùj prohnaný ze», kterému Bob svatosvatì slíbil, ¾e nás všechny proslaví. Jen se trošku obávám jakým zpùsobem toto téma zpracuje.
Po vyslechnutí rùzných zajímavých historek z jeho ¾ivota a po vypití nìkolika ¾ejdlíkù piva jsme se rozlouèili. Bob se zaèlenil do hlouèku dobøe se bavících mladých lidí a náhle se vypaøil jako pára nad hrncem. ®ádné okázalé tisknutí rukou, afektované polibky, kynutí na pozdrav, nic. Spisovatel prostì zmizel.
Pøi nejbli¾ší pøíle¾itosti po svatbì jsem si na Internetu o tomto nevšedním èlovìku nìco pøeèetl. Bob Barrett je skuteènì jedním z nejslavnìjších ¾ijících australských spisovatelù, který napsal bezmála tøicet knih. Je zvláštì oblíben mezi mladými ètenáøi, v jejich¾ oèích je pøímo legendou. Populární je natolik, ¾e se prodalo pøes milion jeho kní¾ek! A to se jen tak nìkomu nepodaøí. To, co mnì Bob o svých zaèátcích øíkal u piva, bylo potvrzeno na stránkách Internetu. Jeho cesta ke slávì nebyla lehká. Dlouhá léta se ¾ivil jako øezník a také podøadnými pracemi v místních lokálech a¾ do té doby, kdy mu vyšla první kní¾ka.
Robert Barrett je nejen úspìšný spisovatel, ale také velice dobøe situovaný èlovìk, pøinejmenším milionáø. Kdo by to však do nìho øekl. Oproti tolika jiným nabubøelým umìlcùm a rádobyumìlcùm, snobùm, kteøí se s nabytými penìzi a pomyslnou slávou nedovedou vyrovnat, vedou pochybné ¾ivoty plné nesmyslných afér a osobních tragédií, Bobovi høebínek nenarostl. Je to sice svým zpùsobem výstøedník, ale jinak sympa»ák do morku kosti a skrz naskrz typicky bodrý Australan, kterému sláva nevlezla do hlavy. Kromì psaní si také zahrál v nìkolika filmech, i kdy¾ jeho láskou zùstává literatura. To, jak záhadnì zmizel ze svatby je prý jeden z jeho nevšedních rysù-prostì se nìkde objeví, pobaví okolí a tiše odejde. Moc lidí si však zøejmì neuvìdomuje, ¾e pod rouškou zábavného èlovìka se skrývá znalec lidí, který vše bedlivì studuje. Proto jsou jeho knihy tak úspìšné. Lidem, hlavnì mladým, nejen¾e rozumí, ale mluví jejich øeèí a pøes svùj vìk se dovede stát jedním z nich.
A tak jsem moc rád, ¾e jsem se díky rozhodnutí své dcerky skonèit s prostopášným ¾ivotem, mìl mo¾nost seznámit s èlovìkem tak neobvyklým jako je Robert Barrett. Lidí, kteøí nìco v ¾ivotì dokázali a dovedou se chovat zcela normálnì, bohu¾el dnes ji¾ mnoho neexistuje. Peníze a sláva, zrovna jako moc, lidi kazí a mravnì korumpuje. A proto fandím neafektovaným, príma lidem typu Roberta Barretta, kteøí v nás udr¾ují nadìji, ¾e všechno není ještì zcela ztraceno.
Nemohu se doèkat jeho nové knihy. Jen doufám, ¾e si nás, slušné Èechy, nepoplete s krve¾íznivými pøíslušníky jiných národù. Ale ne, to by pøece nebyl Robert Barrett. Avšak, zrovna jako se svatbou mé dcerky, èlovìk dneska nikdy neví…
