Fejeton o bázni
Aè nerad, zahanben se musím pøiznat, ¾e jsem srábek a tøasoøitka. A marnì si lámu hlavu, po kom tu zbabìlost mám. Dìdeèek byl hrdina, který s nasazením ¾ivota zakládal v Rusku legie, tatínek ani nehnul brvou, kdy¾ v hospodì vrátil tvrdý biftek vìdouc dobøe, ¾e mu v kuchyni za trest na nový plivnou, bratr se ji¾ v mládí projevil jako nebojácný zhùvìøilec, kdy¾ témìø pod nosem souseda - policajta pøímo v jeho pelechu zmermomocnil jeho dcerku. Dokonce jinak tichá maminka neohro¾enì pøi pohledu na sochu Stalina v elektrice nahlas prohlásila, ¾e to vypadá jako fronta na maso, a ¾e pan Stalin pøedbíhá… Jenom já jsem z nìjakého dùvodu hrozný zbabìlec, který se bojí takøka všeho. 
Mnì se rozbuší srdce, zvlhnou mi dlanì, pøed oèima se mi udìlají m¾itky a ¾aludek se sevøe do ocelových kleští, kdy¾ vidím hada, pavouka, myš nebo ploutev v moøi. Kvùli hrùze z výšek sveøepì odmítám chodit kamkoliv, kde se pode mnou otevøe více ne¾ dvoumetrová hlubina, zásadnì odmítám lézt na rozhledny a provazový most pøes potok znamená pro mì konec procházky. S øízením auta je to jakbysmet. Neustále ¾iji v hrùze, kdy mnì sel¾ou brzdy nebo, kdy se zøítíme ze stránì lemující vozovku. Navíc se samozøejmì jako témìø ka¾dý chlap hroznì bojím man¾elky. Z èeho však mám hrùzu úplnì nejvìtší je létání.
Vím, ¾e nejsem sám, kdo si nedovede logicky vysvìtlit jak nìco tak obrovského, tì¾kého a ¾elezného jako tøeba jumbo, se dovede odpoutat od matièky zemì a zùstat pøedlouhé hodiny ve vzduchu a co navíc, ¾e dovede letìt ve strašné výšce deseti kilometrù. Pøi pouhém pomyšlení na let propadám neuvìøitelné panice, kterou se obyèejnì sna¾ím zmírnit po¾itím koktailu koøalek, vallia a spacích práškù. Ne¾ zaberou, sna¾ím se sám sobì namluvit, ¾e je mnohem více ¾ivotù ztraceno za volantem automobilu ne¾ pøi leteckých nehodách, ¾e je v letadle všechno peèlivì zkontrolováno a ¾e zkušení piloti zrovna tak jako já se nechtìjí zabít v hoøících troskách letadla. Pak mi hrùzou ztuhne krev v ¾ilách a po skráních mi zaènou téct èùrky potu, kdy¾ si uvìdomím, ¾e tímto zpùsobem však radostnì s pøedstavou v ráji na nì èekajících panen chtìjí ukonèit jak ¾ivoty své, tak ¾ivoty nevinných pasa¾érù vousatí arabští teroristé. Toto hrozné pomyšlení spojené s nechutí cestovat letadlem rovnì¾ zpùsobí zvýšenou frekvenci návštìv toalety, která se nejménì hodinu pøed letem stává mým nejvyhledávanìjším místem.
Bìhem tìchto nepøetr¾itých návštìv obyèejnì s úlevou zjistím, ¾e nejsem sám. Èlovìk se toti¾ v letištních prostorách zrovna tak jako na toaletì støetává s lidmi stejnì pobledlými jako jsem já. Oproti mì se však tito lidé sna¾í dìlat jako by nic. Jejich tváøe pak upøenì civí do novin pøi øevu motorù na rozjezdové ploše a to, ¾e jsou zrovna takoví zbabìlci jako já, se projeví tím, ¾e noviny ètou vzhùru nohama a stránky se tøesou jako osika.
Je vskutku zajímavé poohlédnout se pøed startem kolem sebe. Za dobu létání proti své vùli jsem lehce dovedl rozpoznat spolucestující, pro které je let spojen s neutuchající hrùzou. Kromì výše zmínìných ètenáøù jsou to cestující, kteøí se v sedadle nervóznì vrtí jako holub na báni, objednávají si jednu whisky za druhou, bedlivì naslouchají zvuku motorù a vrhají zraky plné panické hrùzy kolem sebe, aby se ujistili, jestli ostatní také slyší, ¾e je nìco v nepoøádku. Jsou to pasa¾éøi, kteøí podobnì jako já pøi startu zavírají oèi a potichu mumlají motlitby ke svému bohu, pøièem¾ doufám, ¾e to není Allah, proto¾e to pak pøestává všechna legrace. Teprve kdy¾ letadlo nabere výšku, zmírní se jekot turbín, které pilot pøi startu vytoèí na plné obrátky a kabinu zalije svit slunce, se vìtšina cestujících zklidní. Náhle se všichni tváøi náramnì spokojenì a pouze skalní poseroutkové stále naslouchají motorùm, navštìvují miniaturní toalety, kde navzdory zákazu kouøí jednu za druhou a roztøeseným hlasem vykládají spolupasa¾erùm jaké bylo štìstí, ¾e pøi startu neselhaly motory, proto¾e to pak nikomu nepomù¾e ani svìcená voda.
Já, abych si dodal odvahy a získal sebevìdomí obyèejnì pøemluvím jednu z krásných letušek, aby mnì dovolila navštívit flight deck, kde pak s piloty hovoøím o své hrùze z létání a oèekávám, ¾e mì vyvedou z omylu a uklidní mé tì¾ce pocuchané nervy. Ti se vìtšinou sna¾í jak mohou, leè bezvýslednì, proto¾e pohled na desítky roztodivných budíèkù a ruèièek ve mnì naopak vzbudí neomylné pøesvìdèení, ¾e se zákonitì nìco pøi letu musí polámat. Elegantní kapitáni se obyèejnì jenom smìjí a ujiš»ují mì, ¾e se to stát témìø nikdy nemù¾e, ani¾ by si uvìdomili, ¾e slovíèko “témìø” ve mnì ještì více utvrzuje utkvìlou pøedstavu, ¾e se katastrofa stát nejenom mù¾e, ale navíc ještì pøímo teï. Zjištìní, ¾e tak velikánské letadlo øídí jenom dva piloti (kampak se asi podìl navigátor a in¾enýr) mì zneklidní natolik, ¾e si s vlasy vstávajícími na hlavì pøedstavuji jaká to bude paneèku mela, kdy¾ kapitán pozøe zka¾enou uzenku a prvního oficíra rozèílením, ¾e je na to sám, klepne pepka.
Moje hrùza vìtšinou pozvolna odchází teprve potom co zaène zabírat smìsice barbiturátù a alkoholu, já upadnu v tvrdý a bezesný spánek a je mi všechno jedno. Hluboký spánek je však pøerušen zmìnou ve zvuku motorù pøi pøistávajících manévrech. V té chvíli se vrátí i hrùza vyvolaná pøedstavou jak delikátní a nebezpeèné tyto manévry jsou, a ¾e kdy¾ si pøi nich tøeba kapitán kýchne, pøi èem¾ zavøe oèi, tak jsme všichni v pìkné bryndì. Krevní tlak se mi sní¾í teprve kdy¾ je letadlo u¾ nizouèko nad zemí a zhluboka si vydechnu kdy¾ letoun usedne na pøistávací plochu, proto¾e si myslím, ¾e nebezpeèí je za¾ehnáno. Teprve po shlédnutí dokumentárních filmù o leteckých katastrofách jsem si uvìdomil, ¾e je úplnì jedno, padne-li to z výšky deseti kilometrù nebo z pìti metrù, nebo» všichni stejnì zahynou potupnou smrtí v plamenech letadla…
Ve snaze hrùzu z létání pøekonat nebo se s ní nìjakým zpùsobem vyrovnat, jsem dokonce absolvoval speciální kurz pro zbabìlce, kteøí se pøi pomyšlení na let chvìjí jako neš»astník pøed popravou, ale v rámci zamìstnání létat musí.
Bohu¾el kurz se mnou ani nehnul. Naopak. Nepomohla nadlidská snaha instruktora v na¾ehlené uniformì letecké spoleènosti Qantas probudit ve mnì dùvìru ke všemu co s létáním souvisí. Kdy¾ mì strèil do simulátoru a naøídil, abych za husté mlhy pøistál v Melbourne, roztøásla se mnì nejen kolena, ale dokonce i brada, po tváøích se rozkutálely kulièky slz plných studu a úkol jsem odmítl vykonat. Pohled na trup letadla protkaného osmi kilometry drátù a dráteèkù mì jenom utvrdil v názoru, ¾e neexistuje, aby jedna z tìchto ¾ilek nutných pro ¾ivotaschopnost letadla, nezklamala. Instruktor se v ¾ádném pøípadì nemìl zmínit o tom, ¾e podle statistik nejsme sami, kdo se bojí létat, proto¾e samotní piloti prý mají pøed startem nepøíjemné pocity hranièící s bázní! Kurz jsem sice dodìlal, dokonce mám na to bumá¾ku, ale do letadla mì u¾ nikdo nedostane. Zvláštì nyní, kdy¾ jsem dùchodce a létat v rámci zamìstnání nemusím.
Díky mé averzi k létání vidím ze svìta sice starou belu, ale zato mám teï nervy z ocele a vùbec mi nevadí plahoèit se nekoneèné kilometry po krásách Austrálie za volantem terénní Toyoty. V duchu se však obdivuji a tiše smekám pøed všemi pošetilci, kteøí si neuvìdomují strašné riziko spojené s létáním a bláhovì usedají do podezøelých letadel ještì podezøelejších spoleèností, se kterými se trmácejí po svìtì. Tìmto stateèným lidem dr¾ím palce, aby o svých cestách mohli svým milým vyprávìt.
