Několikahodinový let z Los Angeles do hlavního města Kanady, Ottawy, byl plný překvapení, na které bych raději zapomněl. A na tomto neobyčejném letu jsem také přežil vlastní smrt.

První pocit strachu na mě přišel, když jsem místo uhlazeného, elegantního pilota s prošedivělými skráněmi a v parádní uniformě, spatřil upoceného tlusťocha v ušmudlané košili a džínsách. Ten se ztěží narval do pilotního sedadla, zatímco podobně vyhlížející letuška roznášela teplou vodu. Na to konto jsem došel k závěru, že tento let nemůže dopadnout dobře. Tlusťocha zákonitě musí za letu trefit šlak. Pohled na spolucestující potvrdil, že jsem na tom s pochybnostmi nebyl sám. I chlapík sedící vedle, který vypadal na ostříleného cestovatele, jenom „popošoupl“ cowboyský klobouk a utřel si kapičky smrtelného potu. Posléze jsem učinil totéž.

K mému milému překvapení let probíhal hladce, farmářovi vedle mě se huba nezastavila a já pil s radostí jednu zteplalou vodu za druhou, což mělo neblahý následek, že jsem musel každých pár minut mého souseda zvednout a prodrat se na toaletu. A tam jsem také seděl, když suchý hlas pilota oznámil, že se bude přistávat a aby se pasažéři připoutali. Jenže ono se to řekne, vrátit se na své místo a připoutat se, když právě provádíte zaležitosti, kdy náhlé zvednutí by zapříčinilo trapnou katastrofu. Když jsem se konečně dopotácel ke svému sedadlu, letuška mě „sprdla“ jak malýho kluka, já se usadil a pozoroval rychle se přibližující přistávací plochu. Za těchto okolností obyčejně ze mne spadává strach, protože se mylně domnívám, že je lépe padnout z výšky dvaceti metrů než z deseti kilometrů. A tak, jak se přibližovala matička zem, tak jsem se stával větší a větší hrdina a už jsem se téměř nebál. A pak jsem přežil vlastní smrt.

Letoun dosedl, motory řvaly o sto šest, pak ještě víc a ještě víc a najednou jsme se opět ocitli čumákem nahoru a k našemu úžasu se letadlo vzneslo zpátky do oblak. V kabině zavládlo naprosté ticho. Upovídaný farmář vedle mě ztichl jako pěna a pak vážně utrousil: ”Fuck”.
Ze mě se stal opět velice nábožensky založený člověk a začal jsem se v duchu modlit jedinou motlitbu, kterou znám: ”Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, od zlých lidí a od zlé moci.” Pevně jsem doufal, že to zabere. Letadlo pořád ještě stoupalo, když se konečně ozval celkem ledový hlas tlustého pilota: ”Sorry, ladies and gentlemen, there was another aircraft on the runway.”/Dámy a pánové, omlouváme se, na přistávací dráze bylo jiné letadlo./
“Fuck”, řekl jsem a podíval se na farmáře, který se nervózně pousmál a opět si utřel tentokráte proud potu. “It was a close call,” /"To bylo o fous"/ řekl a já jenom kývnul na souhlas.

Napodruhé jsme bez problému přistáli v Ottawě, kde na mě čekali příslušníci Kanadské Jízdní Policie. Roztřesen jsem jim honem vyložil historku o přistávání, načež jsme ještě cestou na policejní akademii museli zajít na pivo a přežití oslavit.

Oproti tvrdým kolegům americkým jsou Kanaďané téměř jako Australáci. Zdvořilí, pistolky erární, profesionální vystupování a velice podobný přístup k policejní práci. Jen ten správný australský smysl pro humor jim jaksi schází. Takoví trošku „studení čumáci“ to jsou.

Inspektor Paul Fischer mně cestou vysvětlil, že jsou právě prázdniny a že tedy budu na akademii vlastně úplně sám. Kromě stráže, která se tam čas od času objeví. A jelikož byl shodou okolností také dlouhý víkend, inspektor se rozloučil s tím, že mě přijede vyzvednout za tři dny v pondělí.

A tak jsem „skejsnul“ sám samotinký v obrovské, moderně studené policejní akademii. Nestydím se říci, že moje drsná duše brzo změkla, a že se mi zastýsklo po ženě Máni a po dětičkách. I slzu jsem utrousil. Brzo jsem však na milou rodinu zapomněl, protože mě začal honit hlad. Potíž ovšem byla v tom, že kuchyň byla samozřejmě o prázdninách zavřená a akademie byla nejméně pět kilometrů od nejbližšího místa, kde by člověk mohl něco smlsnout. Tož jsem trpěl hlady a „pchal“ jsem se jenom slanými brambůrky, které byly k dostání v automatu.

Druhý den, přemožen hladem, jsem se pěšky vydal vyhledat nějakou stravu. Cestou se mně poštěstilo uvidět krásného chlupáče - bobra, což mně alespoň trošku zlepšilo náladu. V malém městečku jsem se přecpal kuřetem, trošku se mi udělalo na šavličku, ale to mě neodradilo od nápadu se jít vykoupat do bazénu na akademii. Tam jsem plaval zcela sám a jak tak plavu, tak se mi dělalo po tom kuřeti více a více šoufl od žaludku a palicí se mně začaly honit myšlenky. Napadlo mě, že kdybych tam v tom jejich parádním bazénu náhle „pustil zelenou vodu a zakalil jsem“, že mě tam ztrouchnivělýho najdou až za tři tejdny po prázdninách, a to už jim tam bude jen tak plovat moje kostřička rozežraná chlórem a ti mladí policajti budou odmítat se v tý zamořený vodě učit plavat a jejich olympijskej bazén jim bude dobrej jak mrtvýmu šála. Pak jsem se začal doopravdy chvět, že by se to mohlo stát. Za chvíli taky bylo kuře mezi mnou a lesklejma dlaždičkama, ale vzápětí se mi ulevilo a dostal jsem opět hlad.

V pondělí jsem zjihnul, když se na prahu objevila nádherná policejní úřednice, která mi vysvětlila, že má za úkol o mě pečovat. A jelikož mám asi hlad, že ví o báječné restauraci, kde mají ještě báječnější kuře a tam že okamžitě jedeme na oběd. Aniž jsem měl možnost cokoliv namítnout, překrásná úřednice nás zavezla do té samé restaurace, kde jsem minulý den pozřel to zrádné kuře, po kterém jsem jim pak poblil kachlíky v bazénu.
U kuřete, kterého jsem se prakticky nedotkl, vymlouvaje se na průjem, jsme se skamarádili. Já pozvolna začínal zapomínat na rodinu, protože policajtka byla doopravdy úžasně přitažlivá s pěknou postavou, vytrénovanou neustálým poskakováním na těch jejich slavných kobylách, se kterými se jezdí ukazovat po celém světě.

“Po cestě sem jsem včera zahlédnul rozkošně chlupatého beavera,” (bobra) radostně jsem oznámil Kathy. “Doufám, že jich za svého pobytu uvidím ještě víc, a že si nějakého budu moci snad i pohladit. To by mně kamarádi určitě záviděli,” dodal jsem. Kathy se pousmála, krapátko se zarděla a moje oznámení přešla mlčením. Místo toho mi na rozloučenou slíbila, že mě příští den vyzvedne, a že k ní půjdeme oslavovat Kanadský národní den.

Příští den se Kathy k mému velikému zklamání neukázala. Místo ní se na akademii objevil vobludnej, a k tomu ještě vousatej a od neštovic poďobanej seržant. “Kathy se omlouvá, že pro tebe nemohla přijet. Něco špatnýho včera snědla a teď potupně vrhne a má asi otravu,” řekl policajt na vysvětlenou. “To já znám velice dobře, všichni blili, jen já jsem zvracel,” zafilosofoval jsem, aniž bych býval očekával odpověď. A jeli jsme se koukat na rachejtle a tleskat panu ministerskýmu předsedovi, který se mezi zástupem, z politických důvodů, na chvilečku objevil.

“Včera jsem viděl chlupatýho beavera,” pochlubil jsem se seržantovi, aby řeč nestála.
“Aren’t you bloody lucky. I haven’t seen a beaver for a long time now,” /To jsi měl z pekla štěstí.To už je hodně dávno kdy jsem já viděl bobra naposledy/ odvětil seržant zasněně a oplzle se zasmál.
“Co je na tom tak směšnýho vidět vaše krásné, plaché zvířátko?” zeptal jsem se nic netušíc.
A pak se seržant začal smát, až se za břicho popadal a vysvětlil mně, čemu se v Kanadě kromě zvířátka také říká “beaver”. Jiná zem, jiný mrav, řekl jsem si a uvědomil si, proč se včera Kathy tak zapýřila.

Osud mi uštědřil další krutou ránu, když mi nakonec vykurýrovaná Kathy oznámila, že je odvelena i s tím blbým koněm do Londýna, kde na něm bude dělat tajtrdlata a Kanadské jízdní policii čest a slávu. Takže jsem ostrouhal mrkvičku a odjel jsem, tentokráte pohodlným vlakem, do Toronta.

V letním Torontě mě radostně přivítal šéfinspektor Tom Black, který mě odvezl opět na policejní akademii, která oproti Ottawě bzučela životem. Jelikož byl pátek odpoledne, navrhnul jsem slušně vypadajícímu Tomovi, že bychom mohli jít ochutnat nějaký kanadský mok. Zdvořile můj návrh zamítnul s tím, že musí jít domů seřezat synka. Neznaje ho, na nic jsem se neptal a uchýlil jsem se do hospůdky, kde jsem sám s náramnou chutí koštoval jedno pivko za druhým. A že je svět malej dokazuje to, že jsem v tom zahuleným baru narazil na našince. Ne tedy turistu, ale kluka, který se představil jako Jóža. Byl to Kanaďan slovenského původu a jako takový nepil pivo, ale drsnou kořalku. Co navíc, byl také člen Kanadské jízdní policie. Krásně jsme se tam s Jóžou „zlískali“ a v opilství, za zpěvu slovenské hymny, mně nový kamarád daroval nádhernou část uniformy, slavný statson klobouk. Ten mně ještě podepsal rtěnkou, kterou si vypůjčil od opité dámy, a tím mně způsobil velikou radost. Pak už jsem mu musel jenom přísahat, že na klobouk budu patřičně hledět, napínat ho na speciální dřevěný napínák, pucovat ho a chovat se k němu důstojně, jak to musí dělat každý příslušník Kanadské jízdní policie. Jestli chudáka Jóžu za to, že mi daroval snad nejdůležitější kus svojí uniformy potom vrhli do lochu, nevím. Doufám, že to přežil zrovna tak jako jeho krásnej klobouk, kterému se návštěvy obdivují, když je zavedu do mého kumbálu v Melbourne, kde je vystaven.

Musím říct, že jsme se v té útulné krčmě krapátko „nalámali“a jako na každého opilce, i na mě potom padnul těžký smutek, když jsem si uvědomil, že musím být v tý zatracený cizině ještě přes měsíc. S povzdechem jsem zavzpomínal na čínskou tanečnici z ponurého podniku v Los Angeles, pak na policejní jezdkyni Kathy z Ottawy a posléze na mou osamělou rodinu v Melbourne. A přál jsem si, aby dny utíkaly jako voda.

Ráno si mě vyzvedl Tom, který přijel s třináctiletým synkem Johnem. Společně jsme jeli na překrásný výlet k Niagarským vodopádům. Díky předešlému večeru s Jóžou na mě padly těžké únavy a netrvalo dlouho a usnul jsem jako dřevo. Spánek přerušoval zvídavý John, který mně kladl tisíce otázek, týkajících se života v Austrálii. A vždycky když vypálil otázky a já na ně napůl ze spánku odpověděl, otec zastavil, vytáhl policejní notýsek a hbitě něco do něj psal. To udělal několikrát, než jsme dorazili ke slavným vodopádům.

Ten den u Niagary jsem přišel na novou, krásnou věc. Že totiž člověk může vnímat krásu kolem sebe a užít si život bez pomoci alkoholických nápojů. Chlastu jsme se ani nedotkli a přece jsme měli parádní den. Jen mladej John vypadal nějak schlíple.

Nazítří mě Tom vyzvedl na akademii a hned se strašně omlouval za nepřístojné chování syna Johna. “Nemá kluk žádný vychování,” řekl a pokračoval: ”To, že tě neustále rušil stupidními otázkami, je nevychovanost prvního řádu, kterou nelze tolerovat. Taky jsem ho patřičně potrestal,” řekl a významně si poťukal na policejní opasek s těžkou lesklou přezkou. “Všechny ty jeho pitomý otázky jsem si během cesty pečlivě zapisoval a pak ho, smrada, konfrontoval,” vytáhl se Tom. Na to konto mě ztratil, protože jsem zjistil, že je to „guma“. Do hospody nechodí, poznámky si píše do notejsku a pak vlastního synka tluče za přirozenou zvídavost! Je to pako, konstatoval jsem a těšil jsem se na cestu do Anglie.