Neobvyklá úvaha na nevšední téma
Snad ka¾dý z nás nìkdy v ¾ivotì pro¾il naléhavé volání pøírody, obvykle vyvolané pozøením zka¾ené konzervy, nìkolikrát ohøívaného kuøete èi vypitím pøíliš mnoha d¾bánkù piva, kdy ubo¾ákovi na èele vyrazí pot a zachvátí ho panika, proto¾e jako naschvál toalety jsou buï zavøeny nebo prostì nejsou v dohledu. V tomto pøípadì se trapná katastrofa mù¾e stát ka¾dému bez ohledu na vzdìlání, spoleèenské postavení nebo nábo¾enské vyznání. Jinými slovy, do gatí si v kritické situaci pøi troše smùly mù¾e nadìlat jak královna, tak ministerský pøedseda, zrovna jako pape¾. Pøíroda nedìlá výjimky. Kdy¾ máte štìstí a jde jenom o pukající moèový mìchýø, tak, èert to vem, neš»astník si najde stromeèek, za který se uchýlí a potøebu prostì s radostí vykoná. Co jiného máte také dìlat? Pánové to mají oèividnì snadnìjší ne¾ dámy, které musí pøedstírat, ¾e se jim rozsypala kabelka a na bobku jakoby sbírají její obsah. Pánové mohou rozšafnì postávat i mimo stromku nebo keøíèku, dìlat jako ¾e pozorují pøírodní krásy kolem a je to. A také díky tomu, ¾e pánové jsou odjak¾iva èuníci a nikdy se v tìchto pøípadech pøíliš ne¾inýrují, je na jejich konání na veøejnosti ka¾dý více ménì zvyklý a málokdo se tudí¾ nad jejich chováním pozastaví.
Ano, ulevit si v pøírodì je hraèka. Horší je, kdy¾ se vám chce v prostøedcích hromadné dopravy a ještì horší, kdy¾ vás náhle pøepadne neúprosné bolení bøicha a nemáte kam jít. Nejdøív zaène v bøiše škrundat, zakrátko poté zaènou køeèe a vy víte, ¾e jestli¾e v pøíštích pìti minutách nenaleznete úlevu, nejhroznìjší sen vašeho ¾ivota se stane skutkem. V takových pøípadech je lepší neexistovat. A nejhorší je, ¾e vám nikdo neporadí jak se zachovat. Ka¾dý se však modlí, aby se nìco takového jemu nikdy nepøihodilo.
Známý èeský písnièkáø, textaø a herec Josef Fousek jednou velice vtipnì a podrobnì v Pozitivních novinách popsal pøíhodu jak se geniálním zpùsobem zbavil su¾ujícího bøichabolu a to pøímo za bílého dne do kyblíku pod lešením v rušné Praze.
V ¾ádném pøípadì nemám v úmyslu s milým panem Fouskem soutì¾it v tom, kdo má nejvhodnìjší recept na vyøešení naléhavé tìlesné potøeby. Jsem si jist, ¾e jeho poutavé vyprávìní dalo nadìji do ¾ivota tisícùm neš»astníkù, kteøí se ocitnou v podobné prekérní situaci. Za to mu patøí náš neskonalý vdìk.
Jeliko¾ jsem se sám nìkolikráte dostal do podobných nezávidìníhodných situací, pøišel jsem na vùbec nejlepší a nejsnadnìjší strategii jak pøedejít bezmeznému studu a nemístným nará¾kám spoluobèanù. Prostì zavøu oèi, aby mì nikdo nevidìl a udìlám, co nelze i pøi nejlepší vùli odlo¾it. A pak se jenom tváøím náramnì svatì, jako by se nechumelilo a jako by za hromádku neštìstí mohl úplnì nìkdo jiný, jako na pøíklad “támhleten nevychovanej pes!” Doposud toto pracovalo a já zde ètenáøùm mojí vykoumanou strategii pøedkládám z naprosto èistým svìdomím, bez jakýchkoliv postranních úmyslù. Dìlám to z prosté touhy podat pomocnou ruku trpícím lidem, kteøí se, ne vlastní vinou, ocitnou v situaci, kdy na Karlovì mostì zkrátka a dobøe musí udìlat bobek. A aby si zcela náhodou nìkdo nemyslel, ¾e se holebdám, s radostí uvedu nìkolik pøíkladù z vlastní zkušenosti, ilustrujících úèinnost mojí strategie.
Jako aspirující herec jsem miloval chodit do vìhlasné pra¾ské vinárny poezie, Violy. Pøi poslechu deklamace našich pøedních umìlcù jsem obyèejnì ¾moulal ruku nìjaké krasavici, tváøil se strašnì vá¾nì a pil jeden vermoutek za druhým. Kombinace povznešeného umìní, alkoholu a vlahých pohledu, kterými jsem èastoval spoleènice se obyèejnì vyplatila pozdìji na ledové lavièce na Støeleckém ostrovì. Pøišel však den, kdy jsem na nehoráznou konzumaci milého vermouteèku tvrdì doplatil.
Tu noc mrzlo a¾ to praštìlo. Díky vínovému opojení jsem tenkrát mráz moc necítil. Zato však zima a mno¾ství tekutin zpùsobilo, ¾e ve staøièké tramvaji, kde jsem s èerveným nosem stál na zadní plošinì prvního vozu, na mì pøišlo ú¾asné nutkání se vermoutku zbavit. Jako pøemýšlivý mladík jsem udìlal bleskurychlé rozhodnutí: ne¾li potupnì a za strašných bolestí v elektrice umøít jako Tycho de Brahe, obezøetnì jsem se rozhlédl kolem sebe, zavøel jsem oèi, aby mì nikdo nevidìl a bez problému jsem si ulevil do plechového trychtýøe, do kterého øidièi tramvají zbìsile sypali písek, aby se jim podaøilo tramvaj snadnìji ubrzdit. Po vykonání potøeby jsem si jenom utøel studený pot a v duchu jsem si pogratuloval jaký jsem èíman a jak se zase budu v hospodì moci historkou kamarádùm pochlubit. ALAS!!! Tøeskutá zima zpùsobila, ¾e zadní plošinku zavalila po vermutu páchnoucí pára, èeho¾ si na neštìstí všimla paní prùvodèí z vleèòáku, která zøejmì pozorovala i moje konání. Ta okam¾itì zaèala jako pominutá zvonit na poplach. Svìdomitý øidiè bez prodlení elektriku mezi stanicemi zastavil. Prùvodèí ve snaze rychle obeznámit øidièe se situací sebou pøi výstupu z tramvaje sekla na kluzkých schùdcích, zamumlala hroznou kletbu a kdy¾ jí tramvaják pomáhal na nohy, tak celá zesinalá, s tváøí pokøivenou hnìvem, jenom zasípala: “Ten hajzl se nám tu pøed mýma voèima na plošince pøímo vydìlal!”
Prùvodèino osoèení øidièe zmátlo natolik, ¾e se nezmohl na slovo a zaèal horeènì na zemi plošinky pátrat po evidenci. Pøesto, ¾e nic nenašel, koneènì se zmohl na zaøvání: “ Ty chuligáne jeden, já ti dám nám srát v mojí elektrice. Kam jsi to schoval?”
“Nikam,” odpovìdìl jsem s pøihlouplým výrazem ve tváøi.
“Co, nikam! V¾dy» mám tady svìdka, kterej tì na vlastní voèi vidìl, jak to tu ty prase jedno, dìláš.”
“Klídek, pane šofér, jenom klídek a nerozèilovat se,” øekl jsem pøidrzle a pak jsem dodal: “To mì paní prùvodèí asi vidìla jak jsem potají èùral.”
Tramvaják zbrunátnìl v oblièeji a za povzbuzování pasa¾érù mì velkou chlupatou rukou chytil za flígr a za doprovodu nadávek mì vyrazil z jeho milované tramvaje na zmrzlý chodník. Dopadl jsem tenkrát jako sedláci u Chlumce, ale pevnì vìøím, ¾e kdyby mì neprozradila moèová pára tak na mùj skutek nikdo nepøišel.
Zavøení oèí, aby mì nikdo nevidìl jsem ještì praktikoval mnohem, mnohem pozdìji v Austrálii…
Zdaøilá konference v tropickém Severním Territoriu byla s kolegy nále¾itì oslavena v baru moderního hotelu v Darwinu. Naši hostitelé, kteøí se nám chtìli pochlubit krásami Territoria dostali bláhový nápad jet na populární dvouhodinovou plavbu po øece, hem¾ící se krokodýli. Kdo by odolal lákavé nabídce vidìt úchvatné pøírodní krásy této odlehlé èásti Austrálie, které jinde èlovìk jen tak neuvidí? Slovo dalo slovo, na skvìlý nápad jsme si dali ještì dvì další piva, ka¾dé do jedné nohy, a celí rozradostnìlí jsme nasedli na autobus, který nás odvezl k bahnitým bøehùm kalné øeky.
Ji¾ bìhem autobusové cesty zaèalo pivo škemrat o únik z mého tìla. “Vydr¾, dìdku, za chvilku jsme na místì a tam si ulevíš,” utìšoval jsem se v duchu a jakmile autobus zastavil, vypadl jsem z nìho jako cukráø a po špièkách, ohnutý v pase jako luk jsem vyhledal rangera, kterého jsem se zeptal, kde tam mají toalety.
“Jo, kamaráde, tady jsi v buši, tady takový vymo¾enosti nemáme,” utrousil od hlavy k patì potetovaný ranger s obrovským plnovousem a dodal, ¾e kdy¾ se mi chce, tak ¾e mám jít “támhle za to køoví,” a mohutnou rukou ukázal smìrem na porost v bahnì asi sto metrù od nás.
“Ani za Boha a za národ!” procedil jsem skrze zatnuté zuby a dodal: “Tak tam mì tedy nikdo nedostane, v¾dy» je to tady samej krokodýl.”
“Pravda,” øekl s úsmìvem ranger a odvádìl turisty smìrem k lodi.
Mezitím pivo nemilosrdnì bušilo na stìny mìchýøe a tak nezbývalo nic jiného, ne¾ se prostì otoèit zády k zástupu švitoøících turistù, zavøít oèi, aby mì nikdo nevidìl a piva se zbavit. Co¾ jsem udìlal, oddych jsem si a nasedl do podezøele vratké lodièky, abych se záhy kochal tím, k vùli èemu jsme se na vyjí¾ïku vydali v první øadì. Netrvalo dlouho a kochání bylo narušeno dalším chtìním, nebo» jak všichni pánové moc dobøe vìdí, kdy¾ se zaène, nelze pøestat.
Moje otázka, kterou jsem polo¾il slièné kapitánce, kde tam mají onu místnost se støetla s profesionálním úsmìvem a negativní odpovìdí: “Toalety, milý pane, na lodi nejsou, ale za hodinu a pùl budeme zpátky.”
Odpovìï blondýnky v kapitánské èapce ve mnì probudila oprávnìnou hrùzu.
“Jak je mo¾ný, ¾e tady nemáte toalety?” zdìšenì jsem se zeptal a všiml jsem si, ¾e nìkolik turistù nastra¾ilo uši.
“Sleèno, neøíkejte, ¾e na palubì nejsou záchody,” zapištìla tìhotná ¾ena, která zøejmì u¾ také mìla na krajíèku.
“Mami, mnì se chce kakat,” ozval se chlapeèek, kterého maminka probodla pohledem a ledovì procedila skrze zuby: “Vydr¾, za chvíli jsme doma!”
Leè domù byla ještì dlouhá cesta. Turisté, vèetnì mì, se oèividnì stávali èím dál nervóznìjší.
“Proboha, co mám dìlat, já u¾ to snad nevydr¾ím?” tiše jsem se zeptal kolegy naivnì se domnívajíc, ¾e mi poradí.
“No tak to šoupni pøes vokraj lodì, toho si nikdo nemù¾e všimnout,” navrhnul kámoš a sdìlil mi, ¾e to zanedlouho udìlá taky.
“To já udìlat nemù¾u. Zaprvé jsem slušnej èlovìk a zadruhý pak nejsem tak vyvinutej, aby se mi to podaøilo,” zoufale jsem odpovìdìl a pøemýšlel jak na to.
Mezitím si chlapeèek nadìlal do kra»asù, nastávající matka obracela oèi v sloup a nahlas úpìla a øada dalších turistù na kolenou prosila kapitánku, aby to nakrmila a zkratkou jela zpátky do pøístavištì. Jenom já však vìdìl, ¾e ani tam je spása neèeká.
Napolo mrtvý jsem se ji¾ podruhé za odpoledne obezøetnì podíval kolem sebe, zavøel jsem oèi, aby mì nikdo nevidìl a se zadostiuèinìním jsem se vyèùral do plechovky od Coca Coly. Kamarádi kolegáèci nezklamali a jeliko¾ zkratka domù neexistovala, plechovka kolovala od jednoho k druhému. A nikdo z ostatních turistù si našeho poèínaní provázeného hihòáním ani nevšimnul…
Tìhotná ¾ena a další turisté nalezli vysvobození v útrobách autokaru, který byl patøiènì vybaven. Já jsem po pøíjezdu do hotelu usedl k poèítaèi a dvìma prsty vy»ukával stí¾nost ministru pro turistiku, ¾e by to takhle nemìl nechat, proto¾e to nevrhá na Austrálii dobré svìtlo a zahranièní turisté se pak mohou ze všeho po….
A tak si prosím pamatujte. Buïto máte mo¾nost s sebou vìènì nosit kbelík, který døíve nebo pozdìji pøijde vhod nebo prostì zavøete oèi a máte zaruèeno, ¾e vás nikdo neuvidí. A s kýblem se nikdy nebudete muset tahat. Avšak pevnì doufám, ¾e nad vámi bude stát andìl strá¾ný a vy oèi zavírat nebudete muset!
