“Se španìlskýma rytmama jdìte do prdele!”, ozvalo se ze zákulisí divadla Semafor jako odezva na návrh Suchého se Šlitrem zazpívat písnièku, za kterou je nìkde málem ukamenovali.
Divadélko zabouøilo smíchem a nadšeným potleskem. Reakce obecenstva na sprosté, leè v hovorové mluvì èasto u¾ívané slovíèko, se dala oèekávat. V té dobì se toti¾ jak na prknech, která znamenají svìt, tak ve filmech, sprostá slova zøídka pou¾ívala. Herci tu a tam sice choulostivé slùvko spontánnì utrousili, zejména pak na silvestrovských poøadech nebo estrádách, ale všeobecnì øeèeno, nejednalo se o pravidelný jev. Alespoò ne v dobì mého mládí, tedy v šedesátých létech.
Nejsem v ¾ádném pøípadì pruïas. I kdy¾ sex pova¾uji za mírnì nehygienickou zále¾itost, nikdy jsem se mu nevyhýbal. Bez muèení se pøiznám, ¾e jsem ho pøed mnoha lety, kdy jsem ještì nebyl penzista, i urputnì vyhledával. Dokonce i dnes, pøesto ¾e dùchodce jsem, mì tu a tam su¾ují erotické sny. Bez rozpakù se pøiznám, ¾e kdy¾ se majznu kladivem do palce nebo uklouznu na zledovatìlém chodníku a pøed zraky chodcù se na nìm rozplácnu jako pøejetá ¾ába, vychrlím ze sebe patøiènou dávku èeských jadrných nadávek. To je ale zøídka, proto¾e v Austrálii zase moc èasto tak zledovatìlé chodníky nejsou a kladívko do pazourù taky vezmu jen jednou za uherskej rok. A musím rychle dodat, ¾e jsem ke klení zkrátka nebyl vychován. Doma se prostì sprostì nemluvilo. Maminku jsem nikdy neslyšel øíci tøeba i to nejjemnìjší sprosté slùvko a tatínka jenom neobyèejnì zøídka. I kdy¾ musím øíci, ¾e k maminèinì hrùze jednou zlostnì vykøiknul: “Kurva mizerná”, kdy¾ chtìl palièkou zamordovat vánoèního kapra, který mu však vyklouzl a chudák tatínek si pøerazil ruku. V tomto pøípadì to byla samozøejmì omluvitelná slovní úleva, která jistì pomohla tatínkovi pøekonat nemalou bolest. A tak øíkám, to u¾ muselo být, abych vulgarity slyšel doma.
Tìm jsem se pozdìji nauèil a¾ ve škole. Ne, ¾e by to byli uèitelé, kteøí nám vštìpovali lásku k jadrné mateøštinì. O to se spíše postarali otrlejší, vìtšinou starší ¾áci, kteøí nás, neviòátka, pøipravili pro ¾ivot. Nauèili nás toti¾ nejenom kouøit, ale také ú¾asnou škálu sprostých slov, kterými, jak dobøe víme, èeština oplývá.
Mùj uèitel byl Jenda Krupièka, který sice rok za rokem ze všeho propadal a ve ètrnácti letech se mnou chodil do tøetí tøídy, ale zato díky tatínkovi, který byl koèí, ve spros»árnách tak vynikal, ¾e kdyby se to známkovalo, byl by u¾ dávno po maturitì. Tímto chci zdùraznit, ¾e jsem byl ji¾ od mládí díky starším kamarádùm do ¾ivota jaksepatøí pøipraven.
Kamarádùm jsem nesmírnì vdìèen, proto¾e kdyby zále¾elo jenom na výchovì rodièù, asi bych se se ¾ivotem tì¾ce potýkal. Hlavnì bych byl pøipraven o umìlecký zá¾itek souèasných filmù, a» ji¾ èeských, èi jiných, kde se vulgarita oèividnì stala nerozluènou souèástí dialogù, kterým bych bez øádné prùpravy nerozumìl.
Je jasné, ¾e se od dob Semaforu ledacos markantnì zmìnilo. Jsme svìdky velikého pokroku na poli kultury a lidských vztahù vùbec. Akorát si nejsem jist, zda-li jde o pokrok, který bych mìl vítat s otevøenou náruèí. Je nabíledni, ¾e dneska by byli diváci krajnì zklamáni a ¾ádali by nazpìt peníze za vstupenky, kdyby se ve filmu pou¾ilo jenom tak nevinné slovíèko jako “hovno”. Marná sláva, s hovnem se teï èlovìk daleko nedostane. V nynìjší dobì lidé chtìjí víc. A víc se jim také dostává!
Staèí zhlédnout populární film “Cesta z mìsta” a èlovìk si uvìdomí, ¾e moje generace patøí do starého ¾eleza, proto¾e zkrátka nedovedeme pochopit, jak mù¾e synek èastovat otce slùvky, za které by mnì dal tatínek facku, ¾e bych pøišel s botama od snìhu.
“Co se divíš, vole, tak je to teïka u nás normálka,” bylo mnì vysvìtleno kamarádem z Èeska, který se podivil, kdy¾ jsem se nad mluvou ve filmu pozastavil.
A co teprve nedávný skvost èeské kinematografie “Andìl exit”, kde se lidé bez zardìní èastují názvy dámských a pánských pohlavních orgánù. Vysvìtlení, ¾e to dokumentuje drsnou realitu ¾ivota jsem nerozumìl, proto¾e jsem se bláhovì domníval, ¾e nìco takového se jaksi do filmù nehodí. Jenda Krupièka by byl mnou trpce zklamán, ¾e jsem v polovinì vypnul rádoby umìlecký film Vìry Chytilové “Vyhnání z ráje”, odehrávající se na nudistické plá¾i, proto¾e mì nebavilo se dívat na otylé naháèe blábolící vulgárnosti, za které by se nemuseli stydìt opilci v místním pohostinství. Zrovna tak mám potí¾e se obdivovat masovì produkovaným filmùm továrnou na sny, Hollywoodem, nebo filmùm, údajnì perlám svìtové kinematografie, servírovaným televizním kanálem SBS, ve kterých se spros»árny nelinou pouze z úst tvrdých mu¾ských charakterù jako ochráncù zákona nebo fe»ákù, ale i z úst krásných hereèek, do kterých by to jeden neøekl. Ty však s mistrnou zruèností a bez mrknutí vulgaritami zaplaví støíbrné plátno, ¾e se divák nepøestane divit. Brrrrr...
Nejsem natolik naivní, abych si myslel, ¾e mravní úpadek se týká jenom kinematografie. Vím, ¾e tøeba velice populární televizní seriál ze ¾ivota, mladými lidmi tolik obdivovaný “Big brother”, obveselil diváky tím, ¾e na zabírající kameøe dva kluci údajnì sexuálnì zneu¾ili mladou holku. A co teprve slavný èeský kreslíø Urban, který se tìší neutuchající popularitì a velkým penìzùm jenom tím, ¾e kreslí sexuálnì drsné vtipy. Internet, jak jsem zjistil, je zaplaven pornografií a spros»árnami, ze kterých se èlovìku zatoèí hlava. A tak nìjak pochybuji, ¾e dìtièky sedí dlouhé hodiny na Internetu, aby se pouèily o historii australské federace.
Kam tento všeobecný úpadek spoleènosti povede, nemám tušení. Vím ale, ¾e prošpikuju-li konverzaci v dámské spoleènosti nyní bì¾nì pou¾ívaným slovem “fuck” a bude-li má konverzace spoèívat v barvitém líèení pikantních podrobností sexuálních zá¾itkù, nejen ¾e nikoho nepohorším, ale spíše naopak. Mladí si budou myslet, ¾e jdu s dobou a budou to kvitovat s obdivem, jak jsem zùstal duševnì a (po vyslechnutí pikantních historek) tìlesnì svì¾í. Pøitom mnì pogratulují jak já, starý dìdek, jsem vlastnì stále jako oni. Jenom já se ale nebudu cítit moc dobøe nebo jako nìjaký hrdina. Uvìdomuji si, ¾e jsem starý páprda, ale nemohu si pomoci. Holt jsem vyrostl v jiné dobì.
A tak místo sna¾ení se pochopit to, co nám nynìjší spoleènost dnes a dennì pøedkládá, uchyluji se èím dál více èastìji do kamrlíku, kde si pouštím hrùzostrašnou pohádku “Perníková chaloupka”, kde sice je¾ibaba chce si upéci nevinné dìtièky a smlsnout si na nich, ale já se nijak výraznì nevzrušuji, proto¾e dobøe vím, ¾e je to jenom folklór. Navíc se nemusím bát, ¾e pohádka zobrazuje smutnou skuteènost, proto¾e ve slušné spoleènosti se dìti pøece nejedí. A kdy¾ u¾ jsem úplnì duševnì na dnì, spravím si náladu plznièkou a filmem “Pyšná princezna”, kde všechno konèí úplnì dobøe a kde princezna neøekne jediné sprosté slovo.
Pakli¾e patøíte ke starší generaci a náhodou podlehnete svodùm a dáte se bláhovì vylákat na film “Hostel”, odehrávající se v Bratislavì, zavolejte mnì. Budu mít pro vás nìkolik kopií “Byl jednou jeden král”, “Císaøùv pekaø” a “Pekaøùv císaø”. Vìøte, ¾e je potom s radostí zhlédnete a zjistíte, ¾e jsou to príma filmy, které vám spraví náladu!