Úvaha o kantorech
Ka¾dý z nás, který alespoò nìkdy chodil do školy a netrávil vìtšinu èasu za ní, mìl jistì v ¾ivotì svého oblíbeného uèitele. A zrovna tak neoblíbeného. 
Oblíbený kantor byl èlovìk, kterého si studenti vá¾ili, proto¾e nìco znal, choval se shovívavì a pøívìtivì, na rodièovských schùzkách svìøence nepodrazil a vùbec si na studentech nezgustnul jen tak pro nic za nic jen aby ukázal, jakou má moc. Takovému kantorovi se studentíci odvdìèili tím, ¾e na nìj nedìlali ¾ádné podrazy, netrápili ho rùznými nejapnými ¾ertíky, jeho pøedmìt brali vá¾nì a aby uèiteli zpùsobili radost tak pøi hodinì výuky nevyrušovali, nenapovídali a pøi zkouškách nepodvádìli. Jinými slovy, studenti praktikovali “fair play” a té se jim rovnì¾ od oblíbeného pedagoga dostávalo.
Bìhem studií se mezi studenty a oblíbeným profesorem vytvoøilo jakési pouto pøátelství. V maturitním roèníku se pak oblíbený profesor obyèejnì zval do vináren èi hospùdek, kde se s ním jeho studenti dìlili o alkoholické nápoje a sdíleli s ním historky ze studií v ni¾ších roènících. Dobrý pedagog je jen tak na oko, aby se neøeklo, káral, ¾e by se mìli více vìnovat pøípravì k maturitì ne¾ bezuzdnému holdování alkoholu. Nicménì se svými studentíky pookøál a nìkdy dokonce, kdy¾ chytil opièku a namazal šišku tak si trpce postì¾oval na uèitelský sbor a na to jaký je øeditel neschopný usurpátor, který o pedagogii ví starou belu. Tento pøátelský vztah pak pøetrvával léta a oblíbený pedagog se pravidelnì zúèastòoval školních slezin, svateb, pohøbù a porodù.
Nìco jiného to ovšem bylo s kantory neoblíbenými. Tìm se dìlaly naschvály, všemo¾nì se zesmìšòovali a studenti je zkrátka svým nepøístojným chováním dohánìli k šílenství. Neoblíbení kantoøi pak pøedèasnì chodili do dùchodu nebo na dlouhodobé léèení do vìhlasných lázní Bohnice.
Staèí si pøipomenout neslavného profesora Servíta, kterého si vìtšina dùchodcù mého vìku, zvláštì tìch, kteøí studovali v Praze, dobøe pamatují. Ten se svými skutky na jedné z vysokoškolských kateder proslavil tak, ¾e prakticky po tehdejším Èeskoslovensku neexistoval záchodek èi volná zeï, kde by se neobjevil slavný nápis: “SERVÍT JE VÙL”. Tato smutná pravda také okrašlovala Eifelovku a témìø všechna turistická místa na svìtì, kam se našinec v té dobì dostal. I kdy¾ si pøezdívku tøeba i zaslou¾il, pøesto mi ho bylo v¾dycky trošku líto, jak se asi musel cítit. A co teprve jeho rodièe a pøíbuzní. Ten se jistì neo¾enil, proto¾e si nedovedu pøedstavit jak by si ho nìjaká ¾enská vùbec za tìchto okolnosti vzít mohla. Slavný èeský humor nasadil všemu korunu, kdy¾ se obèas objevily na zdech nápisy, pøedstírající, ¾e byly napsány samotným profesorem Servítem v zoufalé snaze svou chatrnou reputaci napravit: “DOOPRAVDY NEJSEM VÙL, SERVÍT”. Tento nápis jenom lidi ještì více utvrdil v tom, ¾e Servít byl skuteènì nenapravitelný vùl…
Teprve po mnoha letech jsem se dozvìdìl, ¾e Servít vlastnì ¾ádný vùl nebyl. Spíše naopak. Byl to však pøísný profesor, který od studentù vy¾adoval akademické výsledky, za co¾ si vykoledoval neš»astné pøízvisko, které mu pìknì znepøíjemnilo ¾ivot.
Mùj oblíbený pedagog byl profesor Havlíèek, který se nás na gymnáziu pokoušel uèit takové exaktní vìdy jako botaniku a biologii. Pedagog Havlíèek, vysoký mu¾ s orlím nosem a šedivými vlasy, si získal moje sympatie, kdy¾ jako vùbec jediný z uèitelù nerudnul v tváøi, kdy¾ jsme ho oslovovali:”Pane profesore” a nebazíroval zvýšeným hlasem na tom, abychom ho titulovali :”Soudruhu uèiteli”, tak jako to dìlal tøeba uèitel zpìvu soudruh Hrdlièka, který byl stranický èinitel a blb a u kterého jsme se naschvál pletli a sveøepì mu øíkali :”Pane”, jen abychom vychutnali jak hystericky bude po¾adovat oslovení partajní.
Profesor Havlíèek byl nejenom nestraník, ale pašák, proto¾e, kdy¾ mu skuteènì nìkterý ze spolu¾ákù-šplhounù øekl:”Soudruhu”, tak ho za to Havlíèek u tabule pìknì zkoupal. Za to jsme mu fandili a kdy¾ jsme se dozvìdìli, ze profesor Havlíèek bojoval na západní frontì v mundùru zahranièní armády a ¾e má tím pádem untrum a ¾e døívìjší universitní profesor musí uèit na støední škole pitomce jako jsme byli my a je rád, ¾e je rád, a ¾e jeho ¾ena dìlá prùvodèí na tramvaji, sympatie nahradil neskonalý obdiv...
Jako nezletilí studenti jsme byli neskonale hrdi na to, ¾e profesor Havlíèek nám hned od první tøídy gymnázia vykal. Cítili jsme se více dospìlí a s odstupem let jsem pøišel na to, ¾e to byla od pana profesora asi jenom taková finta, neboli pedagogická strategie, kterou pou¾íval právì proto, abychom se cítili dospìlejšími a na to konto pøistupovali ke studiím odpovìdnìji. To jsme si samozøejmì neuvìdomovali a proto nám dìlalo nadmíru dobøe, kdy¾ profesor Havlíèek na nás, obyèejnì tupé studentíky, pouštìl hrùzu høímaje:” Vy døevo zimostrázový! Vy jste se neuèil! Vy jste nic nedìlal! V¾dy» vy jste kapr jako karas!!! Sednout, pìt!”...
Spolu¾ákynì, kdy¾ byly vyvolané, zaèaly obyèejnì fòukat a dobrého kantora, který se vyznaèoval pouštìním hrùzy, se doopravdy tak bály, ¾e zpravidla zapomnìly i to co se pracnì našprtaly. “No tak, neplakat, dámièko, neplakat”, a radìji nám pìknì øeknìte jak je to s tím krásnooèkem zeleným”!, sna¾il se s dávkou nìhy profesor Havlíèek pøedejít proudu slz.
Profesor Havlíèek byl nejenom váleèný hrdina, ale rovnì¾ vynikající pedagog, který si na èerný pláš» køídou maloval za¾ívací trakt, abychom výuce lépe porozumìli. A díky jemu si dodnes pamatuji podrobnosti o pánských a hlavnì dámských pohlavních ústrojích a jiných pro ¾ivot dùle¾itých vìcech jako to, ¾e jeleni mají na hlavì parohy a ne rohy, proto¾e ty tam mají pouze krávy. Jenom nedovedu pochopit, proè nám vzdìlaný pan profesor nic neøekl o tom, ¾e parohy mù¾e nakonec nasadit i jeden èlovìk druhému. Na to on byl pøíliš velký gentleman…A pak to taky vlastnì jaksi nìjak nesouviselo s uèební látkou.
Zatímco snad všichni mí uèitelé z mládí jsou ji¾ po smrti, profesor Havlíèek ¾il a¾ do listopadu minulého roku, kdy zemøel v ú¾asném vìku 100 let. A prý do poslední chvíle chodil na tøídní sleziny, kde poklidnì popíjel piveèko a se stárnoucími studenty vzpomínal na staré èasy. A prý mìl tak vynikající pamì», ¾e si pamatoval i na mne. “Jó Ivan, no to byl pøece ten závodník koleèkáø, který místo toho, aby se uèil biologii a láèkovce tak jenom prohánìl kolo... A dìvèata”, dodal s úsmìvem, jak mi bylo øeèeno.
To, ¾e se do¾il tak vysokého vìku je asi tím, ¾e to byl dobrý èlovìk, který si na tomto svìte zaslou¾il být dlouho. Kromì tìch pár pìtek, které jsme od nìho po právu dostali, neublí¾il ani mouše. Spíše naopak. A jsem rád, ¾e se do¾il pádu komunismu a ¾e jistì jeho vojenské zásluhy byly vládou nále¾itì ještì za jeho ¾ivota ocenìny. Jenom mne mrzí, ze ještì chvíli nevydr¾el. Plánoval jsem na tento rok se za ním podívat a øíci mu, ¾e si dodnes pamatuji jak se rozmno¾ují krásnooèka zelená...
