Snad ka¾dý se alespoò jednou v ¾ivotì dopustí nenapravitelné chyby. Staèí se podívat na èlovìka, který pozøel z muchomùrek udìlanou míchanici, èlovìka, který se chtìl rozveselit pitím methylalkoholu, èi pošetilce, který skoèil z Eifelovky s otevøeným parapletem.
Já se napøíklad proklínal, ¾e jsem se dal pøemluvit, abych šel s dobou a poøídil si tak slo¾itou vìc, jako je poèítaè.
“Neboj, to se nauèí ka¾dej vùl”, utìšoval mì kamarád Kódl, který oproti mnì byl technicky nadaný. Jako vìtšina dùchodcù jsem toti¾ kompjùtrùm nedùvìøoval a bál jsem se jich jako èert køí¾e.
O poèítaèích jsem poprvé slyšel, kdy¾ mì jako osmnáctiletého jinocha krátce po maturitì plukovník èeskoslovenské armády nutil vstoupit do této nepopulární organizace pod pøíslibem, ¾e “gybernetika” má budoucnost, ve které já - v dùstojnickém mundùru - budu hrát stì¾ejní roli. Otcovsky mi vysvìtlil, ¾e já, jako maturant, musím mít buòky, které armáda potøebuje, aby gybernetiku vyu¾ila ku prospìchu “našeho lidovì demogratického zøízení”.
Teprve kdy¾ jsem donesl od matikáøe Øíhy dobrozdání, ¾e by» bystrý chlapec, na matiku jsem úplný blb, dùstojník nejprve silnì zbrunátnìl, ale nakonec pochopil, ¾e moje neschopnost by mohla ohrozit bojeschopnost republiky a nechal mì bohudíky na pokoji.
Jako vnímavému hochovi mi neušlo, ¾e nastává technologický pøevrat, kdy¾ jsem se zaposlouchal do písnièky Ivana Mládka “Já mám ráda kompjùtr”. Ta mi také poskytla základní vzdìlání, proto¾e mì nauèila nezbytnou terminologii jako dìrné štítky, tak¾e po pøíjezdu do Austrálie jsem na obrovský poèítaè, zabírající celou místnost, necivìl jako tele na nový vrata. Naopak jsem hlubokými znalostmi ozáøil vzdìlané kolegy, kteøí netušili, ¾e Jugoslávie je na tak vysoké technologické úrovni.
Teprve, kdy¾ jsem zasvìcenì utrousil nìco o computer printouts a vysvìtlil, ¾e jaksi Praha není hlavní mìsto Jugoslávie a ¾e jsme tak technicky vyspìlí, ¾e si o tom i zpíváme, dostali ke mnì patøiènou úctu.
Nemusím zdùrazòovat, ¾e o poèítaèích jsem vskutku vìdìl starou belu a jejich pou¾ívání jsem se vyhýbal. Strach pøed tím, ¾e bych mìl nìkdy poèítaè v ¾ivotì pou¾ívat, mì pøimìl k tomu, abych hou¾evnatì studoval a získal místo, které by mnì zaruèilo sekretáøku, je¾ by práci na poèítaèi vzala na svoje bedra. Bez muèení se ale pøiznám, ¾e jsem se cítil jako ménìcenný, zvláštì kdy¾ kompjùtry hravì ovládalo ka¾dé malé dìcko.
A tak abych pocit ménìcennosti pøekonal, šel s dobou a byl schopný krásným písmem psát krásné dopisy krásným kamarádkám z mládí, nechal jsem se nakonec kompjùtristou Kódlem pøemluvit, abych si poèítaè neboli PC také koupil. Bláhovì jsem mu nabìhl na vidle vìøíc, ¾e se to ka¾dý vùl, tedy i já, mù¾e nauèit.
Zakoupení PC oèividnì není tak lehká zále¾itost jako koupì šišky salámu. Èlovìk musí mít setsakramentsky hluboké znalosti, aby v krámì ze sebe neudìlal naprostého idiota. Já si spálil prsty hned, jak na mì prodavaè s beïary na mladièké tváøi vypálil salvu technických otázek, pøi kterých se mi protoèily panenky, jeliko¾ jsem nemìl tušení o èem je øeè. Ve snaze se nezesmìšnit jsem nonšalantnì utrousil nìco o dìrných štítcích a nemohl jsem pochopit, proè se prodavaè zaèal dusit smíchy. Nakonec jsem s prázdnou náruèí, ura¾enou ješitností a ušetøenou tisícovkou vyklopýtal z obchodu zaøeknut, ¾e toho bohdá nebude, abych šel PC koupit sám.
Pøíštì jsem si na nákupy vzal dvanáctiletého Kódlova synka, který bez mrknutí utratil moje tì¾ce vydìlané bankovky, zatímco já stál jako paøez a lámal si hlavu, co proboha budu s tìmi všemi rùznými vymo¾enostmi, kterými byl mùj nový PC obdaøen, dìlat.
Synek nejen¾e všechno doma zapojil, ale hned mi také dal lekci, jak s rùznými programy pracovat. Chrlil ze sebe informace jako fontána, a já byl ztracen. Rovnì¾ mi poradil, ¾e kdy¾ si nebudu vìdìt rady, tak se mám obrátit na pøíruèky, zabírající polovinu naší knihovny.
Zapomeòte na studie manuálu! To jsou bychle psané titìrným písmem, které dùchodce se skomírajícím zrakem nemá šanci pøeèíst. Kdy¾ se vám s pomocí silné lupy pøece jenom podaøí text rozluštit, stejnì prdlaèku rozumíte. Bez patøièného vzdìlání jste holt ztraceni.
Samozøejmì, ¾e se mù¾ete pokusit pøijít vìcem na kloub sami. Osobnì jsem to zkusil. S mizerným výsledkem. A proto nevìøím lidem, kteøí se jednomu sna¾í namluvit, ¾e se všechno nauèili sami od sebe! Neexistuje! Nelze! Anebo jsem opravdu duševnì zanedbalý dùchodce. Co¾ ovšem není naprosto vylouèitelná vìc.
Musím však hrdì prohlásit, ¾e pílí lze dosáhnout všeho. Po nìkolika mìsících samovzdìlávání doká¾i nyní PC nastartovat. Trpìlivá dcerka dosáhla toho, ¾e po dalších nìkolika mìsících intenzivní výuky dovedu text podle libosti zmenšit nebo zvìtšit, vybrat si font a poèítaè bez vá¾ných problémù i vypnout. Pokládám se nyní za kompjùtristu jako kamarád Kódl, proto¾e ani ne po tøech letech usilovného studia doká¾i na ú¾asném Internetu vyhledat vìci, o které mám zájem. Údajnì prý mohu dokonce i vyu¾ít takové vymo¾enosti, které nevy¾adují roztøesený, neèitelný rukopis dùchodce, jako je program Word. A nastra¾uji uši, kdy¾ mi nìkdo vykládá, ¾e svùj PC mohu pou¾ít na vypalování cédéèek nebo dokonce i na koukání na dývídýèka, aèkoliv nemám tuchy, o co se jedná. To všechno jsou vymo¾enosti, o kterých se mi døív ani nezdálo.
Rovnì¾ se mi nezdálo o tom, ¾e brzo budu muset vyklopit další, v potu tváøe vydìlané bankovky na nový poèítaè, proto¾e ten, co mám, je prý u¾ technicky zaostalý!
Kdo by však kdy uvìøil, ¾e jsem nakonec i já, technický analfabet, dokázal pochopit základy poèítaèù! To jistì musí dát jiskérku nadìje všem dùchodcùm, kteøí kompjùtr dodnes nevlastní, proto¾e si myslí, ¾e ho nikdy nezvládnou.
Pøekonejte poèáteèní hrùzu z tìchto hejblátek moderní doby! Otevøe se vám nový svìt a chmurné dny v dùchodu budete moci o¾ivit obdivováním krasavic na Internetu a úsmìvem nad vtípky, kterými vás budou známí i neznámí lidé obla¾ovat. Brzy poznáte, ¾e virus není jenom rýma èi píchání na prsou. ®e všechno kolem poèítaèù je nevypoèítatelné a vzrušující.
Kupte si poèítaè! "Osedlejte kybernetiku" a vyu¾ijte jí ke zpestøení podzimku ¾ivota! Vìøte, ¾e nebudete litovat.