Kulinární úvaha
Naši holandští pøátelé se vrátili z návštìvy Prahy nadšeni krásným mìstem. Dali jsme jim pøed odjezdem nìkolik tipù a tak nás po návratu navštívili, aby nám sdìlili ještì èerstvé dojmy. Velice se jim v Praze líbilo a i námi doporuèené restaurace shledali prima. Libovali si, prý „lekker eten“: Neboli dobré jídlo. No, tak vida. Jenom byli moc pøekvapeni, ¾e jsme jim nic neøekli o jedné dobrotì, kterou museli objevit docela sami - o utopencích. Teï jsme zase byli pøekvapeni my, proto¾e jsme netušili, ¾e by jim nìco takového mohlo chutnat. Kdy¾ odešli, tak jsem hned oznámil, ¾e si musíme také zase jednou udìlat utopence. Jde to docela snadno i ze zdejších surovin.
Ale síla vzpomínek na èas mládí je ohromná. Musím vám proto nìco prozradit: Kdy¾ jsme se jeli poprvé po 22 letech podívat do Èech, tedy tenkrát ještì do Èeskoslovenska, tak si moje ¾ena dala v první trochu slušné restauraci za hranicemi právì ty utopence. Tìšila se na nì celou cestu z Holandska. Jeli jsme tehdy pøes hranièní pøechod Lísková, docela dole na jihu, s pøáteli, kteøí bydleli u Regensburgu, èili Øezna. Byl to tehdy mròavý idylický hranièní pøechod a naši pøátelé tam jezdili èastìji. Mìli to tam blízko, bydleli nedaleko od hranic a mìli tedy tu restauraci u¾ vyzkoušenou. Zoufalý vrchní tehdy man¾elce nabízel kdeco, ale kdepak. Ani její milovaný øízek jí od utopencù neodvrátil.
Mnì to teï zase nedalo a zkusil jsem zjistit, co utopencùm øíká napøíklad Google. A ejhle, našel jsem dvacet stránek plných èlánkù, receptù na pøípravu utopencù a dojatých vzpomínek cizincù na utopence v Èesku. Mimochodem, nedávno jsem dostal od pøítele ze Švýcarska krásný, dlouhatánský, obrázky vybavený èeský receptáø na rùzné utopence , nakládaný Hermelín a jiné lahùdky.
Ale zpìt k informacím z Google. Zajímavé je, ¾e vìtšinou se tam jedná o nìmecké, anglické nebo holandské pøíspìvky a to i s obrázky. Dokonce i holandské recepty se najdou, návody na to, jak si ze zdejších „rookworstù“ udìlat utopence. Dokonce delší diskuzi na téma co je to nové koøení. Jedna dìva usoudila, ¾e to bude asi nìjaké zelené koøení ze zahrady. Proto¾e jako vìtšina dnešních mladých ¾en neumí vaøit, neví, ¾e je to v Nizozemsku bì¾nì prodáváno pod jménem PIMENT. Z tìch èeských receptù mohu uvést jeden vskutku divný recept, a sice pro vegetariány. Dìlají si utopence z výrobku KLASO nutrikomplexu. No, to teda musí být nìco. Víte nìkdo, co to je?
A také jsem se podivil tomu, ¾e èeský Euro poslanec Bøezina bojuje v Bruselu za to, aby uznali sma¾ený sýr ( kdo si proboha vymyslel ten ohavný název sma¾ák?) jako èeskou specialitu, pøesto¾e lze sma¾ený sýr v rùzných obdobách objednat u¾ odedávna skoro v ka¾dé evropské zemi. Zejména v Rakousku. Pan poslanec si to asi nedává, jeho diety mu pøikazují konsumovat pøedevším kaviár a ústøice. Je zde ale nutné uvést, ¾e kdysi dávno dìlali snad nejlepší sma¾ený sýr, a to ementál, v Praze ve vinárnì u Šuterù. A 
jakou k tomu mìli dobrouèkou tatarskou omáèku. Darmo vzpomínat. Pozdìji jsme jedli podobnì povedený sma¾ený sýr ve Švýcarsku. Jen¾e tomu chybìla ta krásná atmosféra, která bývala U Šuterù (kdo neví kde to bylo, tak na rohu Ostrovní a Spálené ulice), byla to krásná, stará denní vinárna, kam chodil napøíklad Vítìzslav Nezval a jiní literáti a herci. Dneska u¾ tam po ní není ani památky). A taky to byly tehdy ty krásné dávné èasy, kdy jsme jako mladí studentíci pod stolem dávali dohromady peníze na tu lahùdku a na dvì deci bílého k tomu.
Mimochodem, v Itálii také obalují a sma¾í Mozzarellu a nìkteré tvrdé sýry. Tu Mozarellu dokonce v tìstíèku.
To by mohl bojovný pan poslanec ke svým po¾adavkùm také ještì pøipojit palaèinky, 
lívance, buchty, roštìnku a vím já co všechno. Nesmí se zapomenout, ¾e vìtšina „typicky èeských jídel“ pochází ještì z dob Rakousko-Uherska, kdy ka¾dá slušná zámo¾nìjší rodina ve Vídni i jinde v monarchii mìla èeskou kuchaøku. A tyto pilné ¾eny se uèily, pozorovaly a zkoušely – a všechno to, co uvidìly pozdìji pøivezly zase domù, a tak vznikla ta rozmanitá a dobrá èeská kuchynì. Momentálnì se v Evropì traduje, ¾e ta pravá èeská kuchynì se zachovala ve Vídni. V Èesku se vaøí rùzné èínské a thajské podivnosti a kdy¾ si èlovìk dá nìkde v restauraci bramborový knedlík, tak je urèitì z pytlíku. Všechno je to smíchané. Je velmi nerozumné pova¾ovat nìkterá jídla za typicky èeská. Kdy¾ se peèlivì rozhlédneme, a informujeme se, tak musíme uznat, ¾e se mýlíme. Ale je tøeba dívat se dobøe. Musíme si uvìdomit, ¾e v kotli støední Evropy se míchaly národy a tedy logicky vidìno i ta jídla. Je tì¾ké najít pro ten který národ skuteènì typické jídlo – a¾ kupodivu, na ty èeské utopence.
Nevím, proè se pan poslanec tøeba nenamáhá zajistit jedineènost jihoèeské kulajdy èi podkrkonošského kysela. To mi pøipadá originální a mohl by mít vìtší úspìch. A nebyl by to takový nápor na ¾luèník, jako ten „sma¾ák“. Bitvu o olomoucké tvarù¾ky snad u¾ vyhrál, i kdy¾ upøímnì øeèeno, letos zjara jsme jedli Nìmecku, v Harzu, velice výborné syreèky silnì podobné olomouckým, jenom se nazývají Härzerhandkäse. To je mimochodem tam, odkud jsou taky harcští kanáøi, abyste vìdìli. Nahoøe vidíte na levé stranì olomoucké tvarù¾ky a na pravé onen harcký (harcký) sýr, který chutná stejnì jako olomoucký, jen tolik nezapáchá. Asi mu to zakázali. Ale zrovna tak jako v Èechách ho také obalují a sma¾í jako místní specialitu.
Nakonec by mohlo dojít k mezinárodní krizi, kdyby všechny státy tak usilovaly o své speciality jako Èeská republika. Rakušané by se mohli rozèilovat, ¾e se v Èechách podává vídeòský øízek, pøipravený z vepøového a ne telecího masa, jak má pøece správnì být. Musí také pøesahovat okraje talíøe, správnì vlastnì nemá být ten talíø vidìt vùbec a øízek má být ozdoben jen plátkem citronu. Vizte vlevo. Nemá ale s Vídní docela nic spoleèného, ten øízek, proto¾e pochází z Itálie a do Vídnì ho prý pøinesl proslulý maršál Radecký. Tedy jeho docela urèitì èeský kuchaø. Tak¾e s tìmi Èechy tak trochu nìco spoleèného má, ale ne pùvod.®ijeme v ji¾ním cípu Nizozemí v provincii Limburg, která nenápadnì pøechází do 
Limburgu belgického. Tak¾e by se mìli místní výrobci limburského sýra cítit dotèeni, ¾e se vyrábí limburský sýr také nìkde jinde, za hranicemi. Zrovna tak by se mìli Belgièané z okolí Liege, (Lutychu) rozèilovat, ¾e si nìkde jinde vyrábìjí sýr Romadúr, který je pøece vylo¾enì belgickou specialitou. Tam dokonce mají „Bratrstvo Romadúru“.
V¾dycky, kdy¾ jsme v Maastrichtu, neopomene zajít si do skoro tøi sta let staré hospùdky, zvané „In den Vogel Struys“ èili U pštrosa, kde se k limburskému pivu podávají místní speciality. Pøedevším Romadúr na èerném chlebu s pøírodním jablkovým sirupem. Zde appelstroop zvaným. Na první pohled to je velice nezvyklá, ba dìsivá kombinace, ale naprostá chu»ová senzace. Stejnì tak, jako chleba s máslem a ardenskou šunkou a na to opìt ten sirup. Prozatím to všem našim hostùm, kterým jsme to nabídli velice chutnalo a odvá¾eli si místní Romadúr a 
také speciální sirup sebou domù. Ten sirup je jen z jablek,
bez pøísad a vìtšinou se v selských staveních na podzim vaøil jako u nás povidla, jen¾e ve velikánských kotlích. Ještì teï se to nìkde tak dìlá – a my máme naštìstí dole u Maastrichtu pøátele, od kterých tenhle domácí sirup ka¾dý rok dostáváme.
Maastricht je vùbec jedno z nejhezèích nizozemských mìst, jaksi burgundské a ¾ije se zde trochu jinak ne¾ na severu Nizozemí. Bydlí zde pøedevším katolíci a ne protestanti, kterým víra zakazuje radovat se ze ¾ivota. Ne, ¾e by ještì byli všichni Holanïané tak nábo¾ensky zalo¾ení, ale zùstalo to v nich holt, jako v té koze. Limburèané jsou velice dru¾ní lidé, mají velmi rádi hudbu a potrpí si na dobré jídlo. Také proto je v Limburku pomìrnì dost restaurací s hvìzdami, udìlenými proslulým Michelinovým prùvodcem. V Maastrichtu je dokonce jedna se tøemi hvìzdami, co¾ je nejvíc, kolik je mo¾no získat. V Èesku kupodivu není ta hvìzda ani jedna. Pøi Preuvenementu, jakýchsi „ochutnávacích“ slavnostech, které ka¾doroèních trvají tøi dny, a konají se v Maastrichtu na námìstí u basiliky Sv. Serváce, pøedvádìjí špièkové restaurace svoje speciality. Ka¾dá pøipraví elegantní malé porcièky, aby si návštìvníci mohli dát hodnì rùzných vìcí a tr¾ba je vìnována na dobroèinné úèely. Letos se vybralo za tøi dny skoro 3,5 milionu 
Euro. U¾ pøed nìkolika lety jsme tam objevili stan s ochutnávkami vína, jeho¾ majitelem byl mu¾ s podezøelým jménem „Vojacek“. Nedalo nám to, a tak jsme ho vyhledali a zeptali se, jak pøišel k takovému jménu. Tedy jestli ví, co to znamená. Vìdìl. Vysvìtlení bylo jednoduché, jeho pradìdeèek se kdysi, pøi zájezdu vídeòské operety do Maastrichtu, (ještì za K. und K.) zamiloval do jedné místní krasavice a u¾ tu zùstal. Jeho pravnuk má nyní velice dobøe prosperující obchod s vínem, tedy teï u¾ ho zase pøevzali jeho synové. O tom, jak vùbec došlo k zalo¾ení onoho „vinného“ obchodu nám vyprávìl krásný pøíbìh, ale to by z toho bylo moc dlouhé vyprávìní.
Vidím, ¾e jsem se od sýrù zamotal nìkam jinam. Tedy zpátky k sýru. Na onom „ochutnáváníèku“ se sna¾í ka¾dý kuchaø pøekvapit nìjakým novým receptem. Jeden velice známý kuchaø, majitel renomovaného restaurantu (dvì Michelinovy hvìzdy) chtìl kdysi pøekvapit romadúrovou polévkou. Ale nejdøíve samozøejmì provádìl pokusy. Man¾elka byla u¾ v lo¾nici a on dole v restauraèní v kuchyni experimentoval. Samozøejmì, ¾e pach vaøeného Romadúru (no, radìji musíme øíci smrad) se táhl celým domem. Vtíravým zápachem probuzená man¾elka se domnívala, ¾e nìkde v domì musí ucházet plyn, a u¾ chtìla volat hasièe. Ale kdy¾ sešla po schodech do kuchynì a uvidìla man¾ela, jak právì jásá nad povedenou polévkou, tak se uklidnila. Na výše zmínìné slavnosti mìla ten rok polévka neobyèejný úspìch.
S názvy nìkterých produktù, které nesou jména urèité oblasti bývají nìkdy potí¾e.Proto je pravda, ¾e Ementálský sýr má certifikát, který dovoluje tento název jenom u sýrù vyrobených ve švýcarském Ementálu, zrovna tak Parmazán musí být z Parmy a okolí, Parmigiano Regiano, stejnì jako ona bájeèná parmská šunka. To snad by šlo s nìkterými èeskými produkty také. Prý u¾ to mají Hoøické trubièky a suchary, Budìjovické pivo i jiná další , Karlovarské trojhránky, atd.
Pøed èasem mne v èeském tisku pobavila zpráva, ¾e se dva zástupci svazu èeských 
pivovarù, Karel Kosaø a Stanislav Bernard (na snímcích) chystají 
osobnì vyrazit do Bruselu, a prosadit tam ochranou znaèku „èeské pivo“. Jejich fyziognomie je zjevnì výsledkem dlouhodobého, jistì celo¾ivotního zkoumání rùzných piv a dalších alkoholických nápojù. Jen se na nì, na kluky, podívejte.
Dùvody tìchto dvou odborníkù byly pozoruhodné, tvrdili, ¾e èeské pivo je dobré právì tím, ¾e je vaøeno z místních surovin a vody a ¾e speciální procedura zajiš»uje jeho „pitnost“. Tato zpùsobuje, ba nutí k vìtšímu konsumu piva. A tu „pitnost“ chtìli dát patentovat. Toto tvrzení mi zavání Járo Cimrmanem. A nebo je to hospodský fór. Tu závislost na pitnosti teda, raète prominout, u mnohých spotøebitelù není potøeba zvyšovat.
Bezesporu je èeské pivo chutné, i kdy¾ v poslední dobì se mno¾í stí¾nosti, prý pøevá¾nì z Anglie, ¾e se bývalá dobrá úroveò podstatnì zhoršila.
Rád bych ale vìdìl, zda tøeba pivo z Moravy, jako Radegast, bude pova¾ováno za èeské pivo? To asi oni bojovníci nedomysleli. Pøekvapili mne tvrzením, ¾e jedinì èeské pivo dosahuje svìtové kvality. Vùbec se nezmínili o tom, ¾e v Nìmecku existuje dobrého piva dostatek a ji¾ od roku 1546 t.zv. Reinheitsgesetz (zákon o èistotì), který pøesnì pøedepisuje z jakých surovin se pivo musí vaøit. Tento zákon vydal bavorský kní¾e Wilhelm IV. a dodr¾uje se dodnes. A pivo je tam také pitné.
Kdy¾ ono je tìch piv tolik, zrovna jako chutí. Naštìstí. Zkrátka, ka¾dý si mù¾e vybrat. V Belgii je hospoda, kde mají 500 druhù belgického piva. Fakt. Ne¾ zkontrolujete jejich „pitnost“ naroste vám druhá hlava. Èeši jich mají myslím 470, tìch druhù piva. Ale ne všechny jsou v jedné hospodì k ochutnání.
Nejenom Èeši bojují se zaslou¾ilými „trafikanty“ v Bruselu, i Nìmci jdou nyní na barikády. V Hesensku, ve Franken a zejména ve Frankfurtu je velice oblíbeným nápojem Appfelwein, nápoj s pomìrnì nízkým obsahem alkoholu, 5,5%. Servíruje se tradiènì ve
d¾báncích, zvaných Bembel, v takových hezkých, s modrou dekorací. Pøesto¾e se tento lahodný nápoj pije u¾ celá staletí pøedevším v tradièních výèepech ve Frankfurtu a v Sachsenhausenu na druhé stranì øeky Maine, nìjak to vadí pánùm politikùm v Bruselu a chtìjí toto pojmenování zrušit. Proto¾e prý vínem se smí nazývat jenom to co je vyrobené z hroznù. Vùbec jim nevadí, ¾e tento nápoj má tradici ji¾ od šestnáctého století. Pro milovníky je to Äpplewoi, nebo Stöffsche a budou o nìj jistì bojovat. Jen¾e v Bruselu sedící skupina usedlých majitelù trafik, lépe øeèeno tuèných prebend, bude zase proti. Všechno musí odpovídat jejich pøedstavám. I to, co v ¾ivotì nevidìli.
Ale nenechme se otrávit, jezme utopence, pijme pivo s bobkem a jezme bedrník. Ti naši utopenci se mezitím u¾ dobøe prole¾eli, a tak jsme je pro jistotu hned na posezení snìdli.
Karel A. Pokorný
