Na svìtì je mnoho rùzných ostrovù, na vìtšinu z nich se dnes jezdí nebo létá na dovolenou. Hledá se tam vzrušení, krásné ¾eny, diskotéky a jiné ohlušující zábavy, pøedevším ty, které pomalu nièí lidem sluch. Jezdí tam pøedevším ti, kteøí musí mít nìjaký „kick“,jinak to není dovolená. Ale já vím o ostrovech, kde se nic nedìje, a kde mù¾e èlovìk jenom sedìt a pozorovat svìt kolem sebe a kde jediný zvuk je šumìní moøe, nìjaké to r¾ání koní, bekotání ovcí a pokøik rackù. Obloha splývá s moøem a všechno je jen zrcadlení a krása. Nìkdy to vše ještì doplòuje poøádný vítr a mù¾e být tak silný, ¾e je lépe se nìèeho pøidr¾et. Pak je to vodní tøíš» a pøíboj a nádhera ¾ivlù. Theodor Storm ostrovy nazval plovoucími sny.
Byl jsem tam mnohokrát s pøítelem Felixem, který zdìdil po strýèkovi pravou starou rybáøskou bárku, kterou si opravil a upravil na obytnou loï a jezdil si s ní po moøi na výlety i na dovolenou, z mateøského pøístavu v Bremerhavenu. Èasto jsme s ním a s jeho dalšími kamarády pluli s man¾elkou po moøi, zejména po Nordsee, èili Severním moøi a Baltu.
Vím, ¾e mnozí znají Rügen (Rujanu) èi jiná místa, nyní zejména Mallorku a nebo exotické Bali a rùzné ostrovy v Øecku. Já bych chtìl ètenáøe seznámit se zajímavým kouskem sousedního Nìmecka, který uvidíte pøedevším z moøe. Napsat jim o zajímavých ostrovech v Severním moøi, které jsou tak vzácné, ¾e jsou pro svojí specifickou biosféru pod ochranou UNESCA.
V tak zvaném Waddensee, ve Šlesviku - Holštýnsku je tìchto pozoruhodných ostrovù deset a nazývají se Halligen, èili èesky Haligy. Jsou to jakési vyvýšeniny, které nejsou chránìny hrázemi. Tyto ostrùvky jsou vlastnì zbytkem pevniny, pobøe¾í, které je u¾ po staletí postupnì odplavováno vodou. Pùvodnì to tedy byla pevnina, ale roku 1362, (kdy je o tom také první záznam) obrovské bouøe zaplavily celé pobøe¾í a odplavily mnoho zemì, zbyly jen nìkteré novì vzniklé ostrovy. To se ještì nehovoøilo o zneèiš»ování ovzduší, nebylo docela urèitì moc aut a tím pádem v nebyl Kyóto podepsán ¾ádný protokol. Na pøipojené mapì je mo¾no vidìt, jak vypadala situace v roce 1650. Moøe si ukusovalo stále více a více, a¾ z roztrhaných velkých ostrovù zbylo skoro 100 malých ostrùvkù. V roce 1858 se situace opìt zmìnila, co¾ je vidìt na mapì vlevo. Je na ní zøetelné, ¾e moøe i dále slavnì vítìzilo. Vyvýšeniny, tedy ostrovy které moøi odolávaly byly sice nìkteré osídleny, ale mìly tu nevýhodu, ¾e na nich nebyla sladká voda. Pøevá¾nì na nich bydleli námoøníci a vyslou¾ilí kapitáni, ale hlavnì velrybáøi. Mluví se na nich zvláštním dialektem, podivnou fríštinou, zvanou „halligers“. O pitnou vodu naštestí nebyla nouze, proto¾e deš»ová voda, které bylo v¾dy dost, se zachycovala do cisteren. Od roku 1959 je tento problém definitivnì vyøešen, ostrovy jsou napojeny na vodovodní sí» z pevniny. Pøi odlivu se na vìtšinu ostrovù dá dojít pìšky, tedy za vedení prùvodce, který zná cestu - a èasy odlivu a pøílivu, co¾ je velice dùle¾ité. Voda mù¾e pøi pøílivu rychle stoupnout a¾ o dva metry, to zále¾í na vìtru, a pak u¾ nikdo neuteèe. Ji¾ mnohokrát se stalo, ¾e neukáznìní turisté bez prùvodcù toto nebezpeèí podcenili a pak je pobøe¾ní záchranná slu¾ba, vybavená speciálními èluny, které mohou plout v mìlké vodì, musela zachránit z prekérní situace. Jeliko¾ je celá tato oblast chránìná, jedná se toti¾ pøírodní rezervaci, vy¾aduje se od návštìvníkù kázeò. Døíve byly ostrovy ve velké vìtšinì obydleny jenom pøes léto, pøevá¾el se na nì dobytek, aby se tam pásl. Byly to jakési salaše v moøi. Dnes bydlí celkovì na deseti ostrovech 297 lidí. Ne na všechny je povolen pøístup. Jsou tam toti¾ hnízdištì rùzných ta¾ných ptákù, kteøí potøebují klid. Na nejvìtší ostrovy jezdí dokonce malý nákladní vláèek, který dová¾í zásoby pro obyvatele. Nejezdí stále, jen za klidného moøe. Jinak rozvá¾í poštu poštovní èlun a vìtšinou obstarává i zásobování. Jezdí dennì k obydleným ostrovùm, kterých je celkem šest. Na pøilo¾eném snímku je vidìt poštmistr na svém malièkatém vláèku. Na ostrovech Langeness, Hooge a Oland je mo¾no pro¾ít neobyèejnì zajímavou dovolenou. Je to ale dovolená jen pro ty, kteøí chtìjí doopravdy u¾ít klidu a odpoèinout si. Nesmí jim vadit, ¾e budou mo¾ná vystaveni nepøízni poèasí. Ale stojí to za to, sami jsme to nìkolikrát vyzkoušeli. Nikdy se nám odtud nechtìlo.
Sna¾it se popsat, v èem spoèívá kouzlo tìch ostrovù, je nesmírnì tì¾ké, ale myslím, ¾e to nejlépe vypoví pøipojené fotografie. Vzhledem k tomu, ¾e je zde moøe dost mìlké a vìtší lodì mohou plout jenom v místech, kde je dostateèná hloubka, která se stále mìní, vy¾aduje to znalost moøských proudù a dna a také schopnost manévrovat rychle s lodí. Podzimní bouøe zpùsobují, ¾e je odplavována zem a na jiném místì opìt naplavena, tak¾e se nìkteré ostrovy dokonce i na èas zvìtšují. Pobøe¾í u tìchto ostrovù není nièím ochraòováno a zpevòováno, jako je tomu pravidlem na severoholandském pobøe¾í. Na Halligech se jenom hranice vody vylepšuje vysazováním rákosu. Jinak je vše ponecháno pøírodì.
Jak to vypadá, kdy¾ je moøe poøádnì rozbouøené mù¾ete vidìt na pøilo¾eném snímku z Halligu Südfall. Ten je také zajímavý tím, ¾e na nìm ¾ila po dlouhá léta, od roku 1910 a¾ do roku 1953, teta èeské hrabìnky Cecilie Sternbergové. Mezi místním obyvatelstvem byla tato pùvodem dánská šlechtièna Diana von Reventlow-Criminil, kterou místní lidé nazývali Halliggräfin, velice oblíbena. Mimo ovcí a dvou krav mìla na svém Halligu také konì, kteøí ¾ili a ¾ijí dodnes také na ostatních ostrovech. Bìhem války je slo¾itì zachraòovala pøed zabavením nìmeckou armádou. Za dobrodru¾ných a nebezpeèných podmínek je za pomoci domorodcù a pøevá¾nì v noci pøemis»ovala na lodích, na jiné ostrovy. Byl to jakýsi dobøe fungující kolotoè, tak¾e na kterýkoliv na Hallig pøišli nìmeètí vojáci rekvírovat konì, tak tam ¾ádní poøádní a pro armádu pou¾itelní nebyli, jen staøí a nemocní a malá høíbata. Za války také pomohla mnoha rùzným lidem, pøedevším nacisty pronásledovaným, aby se dostali pøes moøe do Dánska. Kdy¾ v 91 letech zemøela, sešlo se na jejím pohøbu mnoho tìch, kteøí jí pøišli podìkovat. Jedním z nich byl rabín, který pøijel a¾ z Izraele. Za svého ¾ivota si nepøála, aby jí nìkdo dìkoval, nepøijímala ¾ádné projevy vdìènosti.
Pùvodnì, kdysi dávno, mìøil tento její ostrov 233 ha. Hrabìnka Diana podporovala také výzkum na tìch místech v moøi, kde byla a¾ do roku 1856 pevnina, a kde byly zbytky døívìjší zástavby, mìsta jménem Rungholt. Její šafáø pracoval dokonce i po její smrti dále na vykopávkách zatopeného mìsta. Ve své zajímavé knize vzpomínek, nazvané „Cesta“, se zmiòuje její neteø, nyní také ji¾ zesnulá hrabìnka Cecilie Sternbergová o tom, jak se spolu s bratry v¾dy tìšili na pobyt u tety Diany, a jak se krásnì báli, kdy¾ za bouøe cákala voda a¾ na okna jejího domu. Momentálnì bydlí na ostrovì u¾ jenom strá¾ce, který pøes léto dohlí¾í na to, aby nebyla návštìvníky porušována pøísná ekologická naøízení, která Halligy chrání. Zároveò je na Halligu Sudfall záchranná stanice pobøe¾ní slu¾by, kterou zmínìný strá¾ce obsluhuje. Ostrov je u¾ dávno obydlen jenom pøes léto, ne celoroènì. Ale Hallliggräfin dosud není zapomenuta.
Pøírodní obranou pøed vìtšími škodami jsou píseèné banky, které vznikají samy od sebe západnì od ostrovù. Tyto písèiny nejsou skoro vidìt, ale staèí k tomu, aby zmiròovaly sílu vln. S oblibou je vyu¾ívají tuleni, kteøí se na nich vyhøívají. Mnohdy se stane, ¾e nerozvá¾ný kapitán nedbá varování a najede na mìlèinu a pak musí èekat na pøíliv nebo na záchranou slu¾bu, která ho odvleèe na vìtší hloubku. Pochopitelnì ho to stojí peníze, proto¾e je to neopatrnost a nedbání dopravních pøedpisù.
Kdy¾ je vìtší pøíliv a klidné moøe, pak zùstanou nad vodou jenom vyvýšené pahorky, které vypadají jako ve vodì rozházené dìtské hraèky. Zajímavé je, ¾e mezitím co do roku 1960 bývalo ka¾doroènì, pøevá¾nì v zimních mìsících, kolem tøiceti nebezpeèných bouøí, bývá jich nyní a¾ sedmdesát. Vzhledem k tomu, ¾e tyto ostrovy dokázaly vzdorovat moøi pøes 700 let, mù¾eme doufat, ¾e vydr¾í i nìjaké to další století. Bylo by jich škoda.
Na svìtì je mnoho rùzných ostrovù, na vìtšinu z nich se dnes jezdí nebo létá na dovolenou. Hledá se tam vzrušení, krásné ¾eny, diskotéky a jiné ohlušující zábavy, pøedevším ty, které pomalu nièí lidem sluch. Jezdí tam pøedevším ti, kteøí musí mít nìjaký „kick“,jinak to není dovolená. Ale já vím o ostrovech, kde se nic nedìje, a kde mù¾e èlovìk jenom sedìt a pozorovat svìt kolem sebe a kde jediný zvuk je šumìní moøe, nìjaké to r¾ání koní, bekotání ovcí a pokøik rackù. Obloha splývá s moøem a všechno je jen zrcadlení a krása. Nìkdy to vše ještì doplòuje poøádný vítr a mù¾e být tak silný, ¾e je lépe se nìèeho pøidr¾et. Pak je to vodní tøíš» a pøíboj a nádhera ¾ivlù. Theodor Storm ostrovy nazval plovoucími sny.
vzácné, ¾e jsou pro svojí specifickou biosféru pod ochranou UNESCA. 
pevniny, pobøe¾í, které je u¾ po staletí postupnì odplavováno vodou. Pùvodnì to tedy byla pevnina, ale roku 1362, (kdy je o tom také první záznam) obrovské bouøe zaplavily celé pobøe¾í a odplavily mnoho zemì, zbyly jen nìkteré novì vzniklé ostrovy. To se ještì nehovoøilo o zneèiš»ování ovzduší, nebylo docela urèitì moc aut a tím pádem v nebyl Kyóto podepsán ¾ádný protokol. Na pøipojené mapì je mo¾no vidìt, jak vypadala situace v roce 1650. Moøe si ukusovalo stále více a více, a¾ z roztrhaných velkých ostrovù zbylo skoro 100 malých ostrùvkù. V roce 1858 se situace opìt zmìnila, co¾ je vidìt na mapì vlevo. Je na ní zøetelné, ¾e moøe i dále slavnì vítìzilo. Vyvýšeniny, tedy ostrovy
které moøi odolávaly byly sice nìkteré osídleny, ale mìly tu nevýhodu, ¾e na nich nebyla sladká voda. Pøevá¾nì na nich bydleli námoøníci a vyslou¾ilí kapitáni, ale hlavnì velrybáøi. Mluví se na nich zvláštním dialektem, podivnou fríštinou, zvanou „halligers“. O pitnou vodu naštestí nebyla nouze, proto¾e deš»ová voda, které bylo v¾dy dost, se zachycovala do cisteren. Od roku 1959 je tento problém definitivnì vyøešen, ostrovy jsou napojeny na vodovodní sí» z pevniny. Pøi odlivu se na vìtšinu ostrovù dá dojít pìšky, tedy za vedení prùvodce, který zná cestu - a èasy odlivu a pøílivu, co¾ je velice dùle¾ité. Voda mù¾e pøi pøílivu rychle stoupnout a¾ o dva metry, to zále¾í na vìtru, a pak u¾ nikdo neuteèe. Ji¾ mnohokrát se stalo, ¾e neukáznìní turisté bez prùvodcù toto nebezpeèí podcenili a pak je pobøe¾ní záchranná slu¾ba, vybavená speciálními èluny, které mohou plout v mìlké vodì, musela zachránit z prekérní situace. Jeliko¾ je celá tato oblast chránìná, jedná se toti¾ pøírodní rezervaci, vy¾aduje se od návštìvníkù kázeò. Døíve byly ostrovy ve velké vìtšinì
obydleny jenom pøes léto, pøevá¾el se na nì dobytek, aby se tam pásl. Byly to jakési salaše v moøi. Dnes bydlí celkovì na deseti ostrovech 297 lidí. Ne na všechny je povolen pøístup. Jsou tam toti¾ hnízdištì rùzných ta¾ných ptákù, kteøí potøebují klid. Na nejvìtší ostrovy jezdí dokonce malý nákladní vláèek, který dová¾í zásoby pro obyvatele. Nejezdí stále, jen za klidného moøe. Jinak rozvá¾í poštu poštovní èlun a vìtšinou obstarává i zásobování. Jezdí dennì k obydleným ostrovùm, kterých je celkem šest. Na pøilo¾eném snímku je vidìt poštmistr na svém malièkatém vláèku. Na ostrovech Langeness, Hooge a Oland je mo¾no pro¾ít neobyèejnì zajímavou dovolenou. Je to ale dovolená jen pro ty, kteøí chtìjí doopravdy u¾ít klidu a odpoèinout si. Nesmí jim vadit, ¾e budou mo¾ná vystaveni nepøízni poèasí. Ale stojí to za to, sami jsme to nìkolikrát vyzkoušeli. Nikdy se nám odtud nechtìlo.
nìkteré ostrovy dokonce i na èas zvìtšují. Pobøe¾í u tìchto ostrovù není nièím ochraòováno a zpevòováno, jako je tomu pravidlem na severoholandském pobøe¾í. Na Halligech se jenom hranice vody vylepšuje vysazováním rákosu. Jinak je vše ponecháno pøírodì.
nepøála, aby jí nìkdo dìkoval, nepøijímala ¾ádné projevy vdìènosti.
Pochopitelnì ho to stojí peníze, proto¾e je to neopatrnost a nedbání dopravních pøedpisù.