Rodièe moji radost z reparátu nesdíleli se stejným nadšením jako já. Teprve po rozhovoru s øeditelem Horkým, který je ubezpeèil, ¾e jsem na všechno jiné kromì humanitních pøedmìtù naprostý lempl, se jejich postoj zmìnil. Tatínek se smíøil s tím, ¾e místo na “hnojárnu” chci jít mermomocí studovat na divadelní fakultu. Maminka, s pomocí tety Fé, ho také dokázala zvrtnout, kdy¾ mu pøipomnìla, ¾e vlastnì naše rodina nikdy nemìla k umìleckému projevu daleko. Tatínek nakonec prohlásil, ¾e ne¾ se pøihlásím ke zkouškám na DAMU, musím mít patøiènou pøípravu od nìjakého slavného herce. A skuteènì netrvalo dlouho, a dal mnì jméno a adresu hereèky pøedváleèných let, kterou umluvil, aby mnì dávala hodiny herectví.
Byl jsem tatínkovi moc vdìèný, i kdy¾ jsem nemìl tušení, co mì èeká.
Dveøe bytu staøièkého oprýskaného èin¾áku mnì otevøela starší dáma - ještì starší ne¾ ten èin¾ák - s pøehnanì nalíèeným oblièejem a s tváøièkami jako poupátka. Já se slušnì pøedstavil, lehce uklonil a dal jí puget rù¾í, jak mi naøídil tatínek. Dáma mì pozvala do pokoje, kde na mì dýchlo divadelní prostøedí dvacátých let. Vázy ve stylu art nuovo s umìlými kvìtinami, nábytek v podobném stylu, desítky zarámovaných hnìdých fotografií z rùzných divadelních pøedstavení, šero a tì¾ký vzduch prosycený pudrem a líèidly. Slavná hereèka, která pøed dávnými lety pùsobila v Národním divadle, mnì udìlala èajíèek, nabídla keksíèek a pak dlouho a zasnìnì s hlasem chvìjícím se emocemi vyprávìla o divadle svého mládí. Teprve potom jsme se dali do studia jevištní øeèi.
Na hodiny herectví jsem k této pøívìtivé obstaro¾ní dámì chodil asi dva mìsíce. Za tuto dobu
jsem se sice nauèil správnou dikci, ale i patetický jevištní projev, proto¾e patos byl hereckým výrazovým prostøedkem poplatným dobì, kdy hrála moje uèitelka. Týden pøed mými prvními zkouškami na DAMU mnì rozkošná dáma popøála mnoho úspìchù. Lehce mì poplivala, jak se mezi herci sluší a patøí a øekla, ¾e nemá obavy, ¾e bych zkoušky neudìlal.
Obavy jsem však mìl já, kdy¾ jsem se ráno dostavil na fakultu herectví, kde to štìbetalo vzrušenými hlasy desítek adeptù, hlavnì krásných dívek, o kterých jsem nemìl pochyb, ¾e musí uspìt. Ka¾dý se v øeèech pøedhánìl o tom, koho vlivného od divadla zná a jakou má tlaèenku. A navíc se ještì všichni tváøili jako by se nechumelilo a nikdo se nezdál tak nervózní jako já. Ty mladé krasavice mi vzaly svými sebevìdomými øeèièkami náladu, proto¾e jsem si uvìdomil, ¾e oproti nim nemám šanci. Ka¾dým rokem se do prvního roèníku z nìkolika stovek uchazeèù bralo tak kolem deseti. To jsem se dovìdìl a¾ v den obávaných zkoušek a v tu ránu pøedstava zemìdìlské školy nabyla velice realistické podoby.
Adepty plné sebedùvìry chichotání pìknì brzo pøešlo. Jeden po druhém pobledlí vyklopýtávali ze zkušební místnosti a se slzami v oèích se s ostatními, kteøí èekali a¾ na nì pøijde øada, podíleli o hrùzné historky spojené se zkouškou. Hlavnì se zkouškou hlasovou a pìveckou. To jsem se vskutku polekal, proto¾e zpìv byla moje veliká slabina. Zpívat jsem zkrátka neumìl a kdy¾ jsem se o to pokoušel, zpíval jsem jako kdy¾ tahají koèku za ocas. A tak jsem zaèal vidìt vìci pìknì èernì a návštìvy “oné” místnosti nabyly na frekvenci.
“Další, prosím, pan Ivan Kolaøík,” ozvalo se z pootevøených dveøí, ze kterých právì vypadla hystericky štkající adeptka, které po tváøích tekly proudy èerných slz. Mnì se udìlaly m¾itky pøed oèima a nejistým krokem jsem nastoupil pøed porotu, skládající se z pøedních divadelních umìlcù. Porotì pøedsedal známý umìlec Otto Sklenèka, který se zpoza brýlí sedících na špièce nosu usmál a zeptal se mì, co jsem si na zkoušky pøipravil. Já jsem køeèovitì opìtoval jeho úsmìv, uklonil se a porotì jsem celkem pevným hlasem s notnou dávkou nauèeného patosu zadeklamoval bez jediného pøeøeknutí oblíbenou báseò øeditele Horkého “Na bøehu øeky Svratky roste rozrazil.” K mému ú¾asu však tentokráte nikdo neuronil ani jednu slzu. Èlenové poroty si spíše vymìnili významné pohledy a já jsem neohro¾enì pøikroèil k monologu Hamleta, který zrovna tak skonèil udivenými pohledy oèividnì znudìných profesorù herectví. Mistr Sklenèka si odkašlal a vyzval mì, abych nìco zazpíval. Zhluboka jsem se nadýchnul a pustil jsem se do vùbec jediné písnièky, kterou jsem dovedl jak¾ tak¾ zazpívat. “Ach synku, synku, oral-li jsi,” nevy¾adovala pøílišného hlasového rozsahu a já jí porotì zazpíval celkem suverénì. Kdy¾ jsem skonèil, jedna èlenka poroty se mì otázala, znám-li ještì nìjakou jinou písnièku, kterou bych mohl porotì pøedvést. Musel jsem zklamat, proto¾e nic jiného jsem neznal. Pøedseda poroty si s úlevou oddechl, utøel si pot z èela, slušnì mnì podìkoval a øekl, ¾e výsledek zkoušky se dovím odpoledne.
Z fakulty nás ten veèer trpce zklamaných odcházely desítky…
Trpce zklamáni byli také rodièe. Kdo by to býval øekl! Tak dobøe jsem recitoval ve škole a penzistùm v rùzných osvìtových støediscích, lekce herectví jsem dostal od slavné èlenky pøedváleèného Národního divadla, a stejnì jsem nepochodil. Tatínek mì ale mile pøekvapil. Místo spílání mnì vysvìtlil, ¾e bez hou¾evnatosti to èlovìk v ¾ivotì nikam nedotáhne. Øekl, ¾e se poèáteèním neúspìchem nesmím nechat odradit, ¾e musím zatnout zuby a na pøíští rok se pøipravit lépe. A zdùraznil, ¾e bez protekce to nejde. V tom jsem s ním pro zmìnu také jednou souhlasil. Kdy¾ ale slavnostnì prohlásil, ¾e u¾ pro mì našel jinou uèitelku herectví, dostal jsem pocit nejistoty.
Brzo po neúspìšných zkouškách jsem se pustil do práce a zaèal se cílevìdomì pøipravovat na pøíští rok. S kyticí rudých rù¾í jsem rozšafnì zaklepal na dveøe luxusní vily hereèky, vyhledané tatínkem. Otevøít mnì pøišla elegantní dáma kolem ètyøicítky, kouøící z ještì elegantnìjší dlouhé zlaté špièky. Afektovanì otevøela náruè, vlepila mnì nìkolik pus, po kterých mnì na tváøích zbyla rtìnka, zamrkala pøedlouhými umìlými øasami, s lehkostí vypustila koutkem úst krou¾ek kouøe z cigarety znaèky Marlboro, vzala mì za ruku a vedla do krásného, velikého pokoje. Místo èaje a keksù nalila dvojitý koòak a bez otálení jsme se pustili do práce.
Byla to skuteènì vynikající hereèka, která pøi studiu dialogù bez mrknutí umìla spustit hoøké slzy, dìlat patøièné mimiky a po¾adoval-li to text, pøitiskla mou hlavu na bujná òadra, kde s ní dokoleèka mlela. Lekce se mnì pøirozenì zaèínaly líbit èím dále tím více. Hlavnì kdy¾ došlo k nacvièování scén milostných, kdy se paní profesorka chovala tak vìruhodnì, ¾e jsem zaèal pøemýšlet, nemá-li snad se mnou nìjaké jiné, krásné úmysly. Samozøejmì ¾e jsem toto pustil hned z hlavy, ale její nevšední lekce pokraèovaly tak intenzívnì, ¾e já, devatenáctiletý hoch, jsem zaèal pøemýšlet, co by se asi stalo, kdybych se pøi jedné z našich hraných milostných scének neovládnul a na paní uèitelku se skuteènì vrhnul. Vzápìtí jsem tuto pøita¾livou, leè bláhovì necudnou myšlenku zahnal, proto¾e jsem si byl jistý, ¾e by to skonèilo trapasem a stí¾ností tatínkovi, ¾e jsem nevychovaný kaòour. A tak místo elegantní profesorky jsem se zaèal vrhat na její krásnou dcerku, která mé projevy náklonnosti s vervou opìtovala a¾ do té doby, ne¾ nás naèapala maminka. Ta propadla teatrální panice, ale nakonec projevila pochopení, zvláštì kdy¾ jsem jí ještì celý udýchaný vysvìtlil, ¾e díky její pøita¾livé dcerce jsem ji¾ doopravdický chlap a ¾e se teï milostných scének zhostím mnohem vìrohodnìji. Jako zralá ¾ena to pochopila a k mé úlevì z nièeho nevyvodila dùsledky.
Zøejmì jako výraz vdìku, ¾e jsem se tak hezky choval k její dceøi a ¾e jsem byl sna¾ivý student, mì paní profesorka pozvala na oslavu Silvestra na francouzské vyslanectví, kam byla sama pozvána. Tam se však ukázala stinná stránka charakteru slavné hereèky. Nìkdy po pùlnoci, kdy¾ byla nálada v plném proudu a hosté byli jaksepatøí uvolnìni nezmìrným po¾íváním francouzských veselých vodièek, mì opilá profesorka pod stolem kopla, aby pøilákala moji pozornost. Kdy¾ jsem k ní zdvihnul ospalé oèi, kopla mì znovu a hlavou ukázala, abych se podíval pod stùl, kde mìla otevøenou kabelku, do které dávala právì ukradené støíbrné pøíbory! Tenkrát se mi udìlalo nevolno. Ne však z pøemíry francouzských koòakù. Korunu všemu nasadil nìjaký francouzský playboy, kterému se podaøilo, zatímco jsem si na minutku odskoèil, obratnì odloudit moji krásnou dívku, dcerku profesorky.
Nedlouho potom jsem mìl mo¾nost dát øeè s nìkolika jejími studenty, kteøí se bez obalu zeptali, jestli jsem mìl s paní profesorkou pomìr. Kdy¾ jsem po pravdì odpovìdìl, ¾e ne, nemohli uvìøit, proto¾e s ní se prý vyspala celá tøída. Ale já, místo abych byl smutný, ¾e jsem promrhal jedineènou pøíle¾itost, jsem smutný nebyl. Spíše naopak.
Pøi první pøíle¾itosti jsem se elegantní profesorce s pokøiveným charakterem vymluvil, ¾e u¾ nechci být hercem, proto¾e mùj ¾ivotní cíl je stát se zemìdìlcem. A našel jsem si uèitele sám. Byl to vynikající èlen Národního divadla, národní umìlec Miloš Nedbal.
V té dobì mi bylo devatenáct let...
Pokraèování pøíštì...
Z pøipravované kní¾ky "Svìtácké støípky smyslného seniora"
