V¾dycky, kdy¾ jsme v Kalifornii zastavíme se v mìsteèku Mill Valley u mého dávného pøítele, kterému jsme kdysi ve skautském oddíle pøezdívali Ghandi . Musíme tam jet pøes legendární Golden Gate, Bridge. Pøítel tam ¾ije u¾ pøes 50 let v typicky americkém døevìném domì, nìkdy ¾ertem nazývá své bydlištì „Klánovice u San Francisca“. Pokud by rostly v Klánovicích eukalypty a v dálce šumìlo moøe, tak to bude trochu souhlasit.
Máme nesmírnì rádi to krásné mìsto San Francisco a známá píseò „I lost my hart in San Francisco“ byla mo¾ná napsána také tak trochu pro nás. Pøes ten známý most jsme jeli u¾ mnohokrát, ale skoro v¾dy má pro nás pøipraveno nìjaké nové pøekvapení. Poka¾dé nás èeká jiný pohled. Vìtšinou po nìm jedeme autem, ale dvakrát jsme dokonce pøešli celý most pìšky. Co¾ má své záludnosti.
Jsem pøesvìdèen, ¾e mnoha lidem ( stejnì tak i nám) pøi té pìší procházce po mostì pøišla na mysl morbidní myšlenka, jaké by to asi bylo, pøelézt zábradlí a skoèit dolù. Pohled dolù do moøe je toti¾ nesmírnì vzrušující. Na mostì nejsou umístìny ¾ádné zábrany, jaké známe tøeba z Nuselského mostu v Praze, jen mù¾ete, v urèitém odstupu vidìt cedule s nápisy - Krizová poradna, telefonní èíslo, a výzvu:
„Ještì je nadìje, zavolej“. Dále pak mù¾ete èíst neoddiskutovatelné sdìlení, ¾e skok bude mít fatální, teda osudové a tragické následky. Bohu¾el hluk provozu a stálý vítr, který na mostì fièí, by asi tu pøípadnou telefonickou komunikaci trochu rušil. Pøedstavuji si hovor s aspirantem sebevra¾dy asi takto:„ Haló, u¾ toho mám všeho dost a skoèím dolù z mostu. Mù¾ete uvést nìjaký rozumný dùvod proti?“ Ze sluchátka se ozývá svist vìtru a praskání: „Haló, haló, øeknìte prosím své jméno a adresu, kde právì jste, pøijedeme…“ opravdu nevím kolik takových hovorù k nìèemu vede. Asi moc ne. A kdo se opravdu rozhodl, ten u¾ nikomu nezavolá.
Jistì¾e mnozí z vás, u¾ mnohokrát èetli a vidìli reportá¾e o tomto, pro San Francisco typickém mostì. Také mne pohled na nìj pøi ka¾dé návštìvì Kalifornie znovu fascinuje. Nedalo mi to a zaèal jsem si shroma¾ïovat rùzné informace, o které bych se teï se ètenáøi, které to bude zajímat, rád podìlil. Je bohu¾el smutná pravda, ¾e ¾ádné místo v USA tak neláká a nefascinuje sebevrahy jako právì tento most. Ka¾dých patnáct dnù, øíká neúprosná statistika, se vrhne jeden èlovìk z mostu do hlubiny. ®ádné jiné místo na svìtì, ¾ádný most, vì¾, èi kráter nemá takovou pøita¾livost. Od té doby, co byly na Empire State Building i na Eiffelovce poøízeny zábrany, jsou tyto vyøazeny ze „soutì¾e.“ Stejnì tak, jako Prince Edward Viaduct v Torontu se 400 skokany. Tìch asi 1300 sebevrahù na Golden Gate Bridge, o kterých se s urèitostí ví, (prý poèítali jen do roku 1995, pak to vzdali), potøebovalo jenom 4 vteøiny k tomu, aby dopadlo z šedesátimetrové výšky, 140 kilometrovou rychlostí, na vodní hladinu. Co¾ se mimochodem rovná pádu na betonovou plochu. Padá-li se nohama napøed, je prý malá nadìje, ¾e skokan vybavený nesmírnou dávkou štìstí, skok pøe¾ije. Jistá Sarah Rutledge Birnbaum byla jednou z onìch 26, kteøí pøe¾ili, ale zkusila si po nìkolika mìsících skoèit podruhé a to u¾ se jí pøe¾ít nepodaøilo. Štìstí se asi unavilo. Zábradlí mostu je jen 1.20 metrù vysoké, prý z toho dùvodu, ¾e konstruktér mostu Strauss mìøil jen metr padesát. Fakt. Tak¾e pro nìj to zábradlí bohatì staèilo. Mimoto prý také suverénnì prohlašoval, ¾e z tak krásného mostu pøece nikdo skákat nebude. Mýlil se. Prvním sebevrahem byl u¾ za 100 dnù po otevøení mostu 47 letý Harold Wobbler, veterán z první svìtové války. Pøelezl prý zábradlí, mumlaje si pro sebe : „ Jenom sem, dál u¾ nepùjdu.“Zajímavá je také skuteènost, ¾e všichni sebevrazi skáèou na východ, tedy na tu stranu, kde je vidìt zemì, ne smìrem na otevøené moøe.Statistika øíká, ¾e mezi sebevrahy pøevládají mu¾i kolem 42 let. ®en je znatelnì ménì. Nejmladší sebevrah byl 14 letý chlapec a nejstaršímu mu¾i bylo 84 let. Skokani umírají z neš»astné lásky, trápeni depresemi, nevyléèitelnými nemocemi, ze smutku, opuštìnosti, v afektu (jeden sebevrah zanechal sdìlení, ¾e mimo bolest zubù nemá ke skoku ¾ádný jiný dùvod). Všech dvacet šest kandidátù sebevra¾dy, kteøí skok pøe¾ili, si prý skoro všichni bìhem letu dolù uvìdomilo, ¾e nic v jejich ¾ivotì nebylo neodvolatelné, vùbec nic, jen ten skok …
Skuteèností je, ¾e bylo u¾ asi osm rùzných pokusù spoleènosti provozovatelù Golden Gate Bridge, Highway and Transportation Distrikt, zvýšit zábradlí a nebo instalovat záchranné sítì. Všechno ztroskotalo na tom, ¾e by to bylo pøíliš drahé - a pøedevším také na trochu pøíšerné lokální pýše, která nedovolila „nejestetiètìjší most svìta“ nìèím takovým zohavit.
Kdy¾ jsme po tomto mostì jeli poprvé, museli jsme myslet na všechny ty, kteøí mìli odvahu k pustit se do uskuteènìní stavby tak jedineèné, do realizace tak odvá¾ného plánu, který byl sice pøijat s nadšením, ale trvalo to znaènou øadu let ne¾ došel k uskuteènìní. Zejména na hou¾evnatého a nekompromisního konstruktéra J.B. Strausse.
Toti¾, dlouhá léta se stále jen uva¾ovalo o spojení San Francisca s protìjším poloostrovem Marin pøes zátoku Golden Gate. Problém tvoøilo pøedevším poèasí a silné proudy v moøské ú¾inì pøi odlivu a pøílivu.Neménì problematická je hloubka zátoky a nutnost solidního zabezpeèení proti zemìtøesení - vzpomínky na nièivé zemìtøesení v roce 1906 byly stále ¾ivé. Zároveò nesmìla výstavba omezovat námoøní plavbu a musel se také brát ohled na námoøní základnu amerického námoønictva.
Dvì dobové fotografie zachycují rùzné fáze ze stavby mostu a myslím, ¾e vhodnì dokreslují oè se jednalo.
Joseph. B. Strauss z Cincinnati se všemi tìmi problémy zabýval u¾ od roku 1917. Dokonce navrhl novou konstrukci, na tehdejší dobu nebývalou. Jednalo se vlastnì o vysutý most, jeho¾ støed mìl být zvedací, co¾ byla tehdy pøevratná myšlenka, proto¾e nikde na svìtì most zvedací v této velikosti a v tomto provedení neexistoval. Ministerstvo války tento návrh v roce 1924 v zásadnì preferovalo, ale zaèátek stavby se z rùzných dùvodù odkládal.. Stavba byla zahájena teprve po devíti letech. Povel k tomu dalo vlastnì otevøení vysutého mostu George Washingtona v New Yorku, v roce 1931. Tehdy se ukázalo, ¾e podobné konstrukce jsou proveditelné. Vzhledem ke komplikovanosti této stavby povolal J. Strauss další odborníky ke konsultacím a spolupráci. Na snímku jsou odleva, Othmar Hamman, Dean C. Derleth, J.Strauss, Leon S. Moisseiff ( ten konstruoval most v Tacomì, který se v roce 1940 zøítil) a v pozadí, ten pán s fešáckým fousem, je Andrew Lawson z Kalifornské University. Také jim ještì pomáhali in¾enýøi Charles Ellis a Leon Moissel. Šlo vlastnì, jak by se nyní øeklo o logistiku celého podnikání. Ka¾dému je jasné, ¾e to musela být práce nìkolika rùzných odborníku, ¾e by na to jeden èlovìk nestaèil. Ale pan Joseph B. Strauss byl zvláštní èlovíèek. Nesnesl, aby se mluvilo v souvislosti se stavbou mostu ještì o nìkom jiném, ne¾ o nìm samotném. Èím¾ vznikla spousta hádek a zbyteèných potí¾í. Ale vra»me se ke stavbì samé : Bylo potøeba zajistit výrobu lan, jenom kabely, které byly potøeba k zavìšení mostu, vá¾í ka¾dý 11.000 tun. Ka¾dý nosný kabel sestává z 25.000 malých kabelù. Za výrobu tìchto kabelù byla zodpovìdná firma John A. Roebling z New Yersey. Dále bylo tøeba koordinovat práce v obøím kesonu, který byl ponoøen 350 metrù od bøehu. Silné proudìní toti¾ umo¾òovalo pracovat jenom 20 minut mezi odlivem a pøílivem. Kdy¾ byly všechny tyto problémy teoreticky vyøešeny, zaèalo se v lednu 1933 se stavbou. Zní to neuvìøitelnì, ale pøes veškeré problémy, zpùsobené velmi obtí¾nými podmínkami stavba pokraèovala celkem rychle. Oba nosné pilíøe jsou pøibli¾nì 227 metrù vysoké a sestavené z ocelových èástí spojených 1,200 milionu nýtù, z nich¾ poslední byl vykován z ryzího zlata. V roce 1934 byly postaveny dva nosné pilíøe a nyní se muselo zaèít s výstavbou vozovky, která byla zavìšena. Bylo potøeba natáhnout nosné kabely, které mìly most nést. Kabely sestávaly celkovì z 27.000 drátù o síle 5 milimetrù, co¾ vedlo k tomu, ¾e tak vznikl kabel o tlouš»ce 92,4 cm. V tehdejší dobì to byl nejsilnìjší kabel. Pro jeho umístìní bylo potøeba zhotovit ještì pomocné kabely, které, pomocí lanovky pøetáhly obøí kabely z jednoho bøehu na druhý. Veškerá výroba tìchto kabelù trvala tehdy jenom 6 mìsícù.
Co bylo také na tehdejší dobu nebývalé, byly bezpeèností pøedpisy, na jejich¾ dodr¾ování Joseph Strauss trval. Všude byly nata¾eny bezpeènostní sítì, které ale nezabránily tomu, aby pøi stavbì nezahynulo 11 dìlníkù. 19 montérù, kteøí díky záchranným sítím pád pøe¾ili, zalo¾ilo klub „Half-Way-To-Hell-Club“ èili Klub na polovièní cestì do pekla. Nebo tak nìjak.
Také došlo k námoøní nehodì, kdy¾ velká loï s nákladem v mlze narazila na jeden pilíø a málem se potopila..
Pøi budování vozovky se muselo postupovat také opatrnì. Aby nebyla porušena rovnováha, musely se èásti vozovky montovat souèasnì na obou stranách pilíøù a zároveò zavìsit na pojistná lana , která byla ve zdálenosti 15 metrù od sebe. Koneènì nastala slavnostní chvíle a most byl dán 27. kvìtna 1937 do provozu. První den byl vyhrazen jenom pìším obyvatelùm San Francisca. Celkem 200.000 lidí vyu¾ilo této pøíle¾itosti .Procházeli se po mostì obìma smìry a vychutnávali dosud nikdy nevídaný pohled na moøskou zátoku a své krásné mìsto.
Druhý den otevøel president Franklin D. Roosevelt telegrafickým signálem pøímo z Bílého domu silnièní provoz mostu.
Hned první den bylo napoèítáno 32.000 vozidel. V dnešní dobì je prùmìrný denní poèet vozidel na mostì kolem 100.000. Zajímavé je, ¾e a¾ v roce 1971 byly náklady na stavbu mostu vyrovnány. Tomu se øíká trpìlivost. Pøi uskuteèòování tohoto velkolepého projektu se uva¾ovalo vedle technických problémù také o estetickém pùsobení a harmonii s krajinou. Tímto problémem a jeho øešením byl povìøen architekt Irwing Morrow, který vlastnì navrhl onu markantní formu pilíøù, které odpovídaly tehdejšímu oblíbenému stylu Art Deco. Proto je také most v odborných kruzích pova¾ován za nejvìtší existující objekt Art Deco. Barvu mostu prý urèil také Morrow, je dokonce patentována pod názvem „International Orange“. Vznikla vlastnì z pùvodní antikorozní barvy, která se všem lidem tak líbila, ¾e pøi pomyšlení na to, ¾e by most mìl být natøen šedì, jak bylo v té dobì pro podobné ¾elezné konstrukce obvyklé, èi èerno – ¾lutì, jak chtìlo námoønictvo, hlasitì a vytrvale protestovali. Vyhráli. Oran¾ová barva také neobvykle dobøe ladí s okolní krajinou.
Údr¾ba mostu a jeho lakování zamìstnává stálou skupinu lakýrníkù a odborníkù, kteøí neustále pracují ve výškách. Skladba barvy, pùvodnì olovnaté byla nìkolikrát, z ekologických dùvodù mìnìna. Most vy¾aduje i jinou údr¾bu a ta stojí peníze. Proto se nyní, kromì dalších øešení, uva¾uje to tom, ¾e se bude vybírat mýtné na obou koncích mostu. Dosud platili jen ti, kteøí vjí¾dìli do San Francisca.
Most pøestál i zemìtøesení o výši 7.1 Richterovy škály a provoz na nìm byl zastaven jenom tøikrát v jeho historii, ne kvùli zemìtøesení, ale pro silný vítr.
Je to v¾dy fascinující zá¾itek, jet v øadì aut, která si klidnì plují po legendárním mostì. Na konci mostu v San Franciscu, kde je vybíráno mýtné, je ka¾dý automobilista bez výjimky vlídnì pozdraven výbìrèím, který s ním prohodí nìkolik vìt a s úsmìvem popøeje pøíjemný den, èi veèer.
Joseph B. Strauss zemøel rok po uvedení „svého“ mostu do provozu. A tak nyní u¾ mù¾e pozorovat veškeré dìní na mostì jen jako bronzová socha, stojící na pøedmostí. Malièký pán se dívá a dívá na nekoneèné proudy aut, pokud jeho zájem neupoutá jiný, daleko lidštìjší objekt.