Není kolo jako kolo

První cyklista se objevil na světě 12. července 1817: Baron von Drais usedl na svůj velocipéd a vzdálenost 14,4 km urazil na "běhacím stroji", který poháněl odrážením nohou od země, za jednu hodinu. O rok později chtěl svůj vynález představit světu v Paříži, ale neschopný jezdec obrátil triumf v trapnou frašku. Skutečnou cestu ke slávě začalo Draisovo kolo obohacené o šlapací pohon až o padesát let později. Do éry horských kol tehdy scházelo nějakých 120 let.

(některé je horské)

Mohou za to děti

K dětství kolo neodmyslitelně patří. Kde ale vlastně mohou děti jezdit? Silnice a ulice jsou pro jejich dovádění nevhodné a nebezpečné, v parcích jsou trpěny se skřípěním zubů. A tak mládež v Kalifornii přišla se soutěží BMX /Bicycle Moto Cross/, aby se měla kde vyřádit. Jízdě "křížem krážem" krajinou se pochopitelně muselo přizpůsobit kolo, a toto kolo, vhodné do terénu, se zalíbilo dospělým. Jeho budoucnost jako první pochopili Japonci a vrhli se na výrobu speciálních součástí.

Všechno je jinak

"Na obyčejném kole jsem nikdy neměla řazení. Na horském je možností řazení tolik, že mi dalo dost práce pochopit, co zařadit do kopce, co z kopce, co na rovinu," říká pokročilejší začátečnice. Nelze se divit - automobil se svými pěti rychlostmi je pěkný břídil: Horské kolo má tři převodníky a vzadu osm koleček - prokombinováním tedy nabízí 24 rychlostí. A nejen to. Horské kolo je určeno pro pohyb mimo vozovku, po nezpevněných cestách. Proto se liší i konstrukcí: Je robustnější, kola jsou menší (nejčastěji 26 palců), ale pneumatiky jsou až dvakrát tlustší. Do terénu se používají pláště s hrubým desénem. Ty vynesly kolům přezdívku motorky, protože při jízdě po asfaltu hučí.

A jak to vidí zkušený cyklista, který se prohání po silnicích a teď i po horách už plno let? "První pocit z horského kola je pro toho, kdo už jezdil, smíšený. V momentě, kdy se pohybujete po silnici, jede pomalu, je těžké. Jakmile se ale dostanete mimo ni, projeví se to, k čemu je kolo určené. Začnete si uvědomovat výhody a využívat jeho robustnost, pevnější konstrukci. Člověk najednou omládne, vrátí se do dětských let, protože na kole se dají dělat různé legrácky."

Jak nakupovat

Nejlevnější kola se dají pořídit do pěti tisíc korun. Zkušený cyklista vám o nich řekne, že se jako kola tváří a jsou vhodná tak na jedno dvě použití. Pakliže budete na kole jezdit jednou dvakrát do roka na nákup, může vám stačit. Tyto výrobky jsou většinou z materiálů bez záruky, a když se na nich něco porouchá, uvědomí si člověk, v čem spočívá "láce". Prasklý pedál se musí vyhodit a koupit nový, nejde spravit. A náklady stoupají...

Jestliže to tedy myslíme s kolem vážně a chceme si vyrazit tak jednou za týden a trávit s ním i dovolenou, měli bychom se orientovat na poněkud vyšší cenovou hladinu. Neznamená to ovšem, že musíme jít až nejvýš, což se nám možná bude snažit vnuknout prodavač. U dvou v podstatě stejných kol může být rozdíl v ceně až 50 %. Značkové kolo bude mít pravděpodobně lepší rám, součástky budou stejné, jízdní vlastnosti mohou být rozdílné. Zkušený cyklista ví, že kolo dělá především rám a kola, to ale amatér těžko pozná. Jisté je, že za značku se platí a že i tuzemské firmy dokáží vyrobit dobrá kola, jejichž cena je přijatelnější. Podstatné pro laika je, že u kol od 10 tisíc korun se mluví o tzv. střední třídě, a tady už bychom neměli narazit na problémy, o kterých byla řeč u nejlevnějších modelů.

Váha a jiné důležitosti

Horské kolo má jinou geometrii rámu. Většinou je trošku nižší a má sešikmenou horní rámovou trubku, takže když se vybere správná velikost, odpovídající budoucímu majiteli, může na "pánském" kole jezdit i dáma. Rozhodující je při výběru spíše hmotnost cyklisty. Při vyšší osobní váze je nutno sáhnout po kvalitnějším provedení, totéž platí i pro náročnější způsob jízdy. Zkrátka čím větší nároky budeme na kolo klást, tím více musíme hledět na kvalitu.

Kolo kolem deseti patnácti tisíc bude vždycky dost, až překvapivě těžké. K jeho kompletaci se používají ocelové součástky, které něco váží, u dražších typů pak nastupují lehčí slitiny hliníku, titanu apod. Horské kolo ale musí něco vydržet a tak, čím je lehčí, tím více se musí vynaložit na to, aby byly zachovány pevnostní parametry. Tím samozřejmě stoupá cena.

V čem vyráží cyklista

Důležitá je helma - ve světě je už samozřejmostí, u nás se pomalu prosazuje. Začátečník spadne z kola snadno a helma vydrží víc než hlava. Z oblečení jsou nejdůležitější kalhoty. To pochopí každý, kdo mávne rukou a vyjede v "čemkoliv". Opruzeniny a jiné nepříjemnosti ho rychle poučí. Cyklistické kalhoty se nabízejí v různých provedeních. Samozřejmé je měkké vylo- žení sedu, které je příjemné a tlumí nárazy, což zvlášť ocení dámy, velmi dobrá je antibakteriální vložka. Na rozdíl od dříve používané jelenice se dnes dává umělá kůže, takže kalhoty se dají dobře prát.

Tričko by mělo být dostatečně dlouhé, aby nebyla holá záda, cyklistické dresy mají tu výhodu, že na zádech jsou umístěny kapsy. Cyklista by měl být chráněn před větrem a zároveň by na něm neměl stydnout pot pod něčím neprodyšným. Do chladnějšího počasí je dobré pořídit si fleecovou bundu, která má přední část pošitou "šusťákem" - vítr zepředu tudíž neprorazí, ale záda dýchají. Všeobecně platí ta zásada, že když si s někým dáte sraz, mělo by vám při čekání v tom oblečení, ve kterém pojedete, být zima. Jinak hrozí přehřátí organismu.

Pedály a jiné vymoženosti

Základní modely kol vlastní pedály gumové - to už, dle vyjádření zkušeného cyklisty, signalizuje, že jsou určeny na nákupy. Pak existují pedály, které mají kovový rámeček, případně se mohou doplňovat klipsnami. Tady jsou nesmírně důležité boty s dosti silnou, pevnou podrážkou. Pokud někdo použije třeba plátěnky, rámeček se otiskne do nohy a to bolí! Klipsna může mít tu nevýhodu, že nohu jaksi zaškrtí a tak přicházejí ke slovu nové typy pedálů. Vycházejí z principu lyžařského vázání: Speciální bota se zvláštním patentem do pedálu přicvakne a noha táhne šlapku. Síla nohy se přenáší na pedál optimálním způsobem. Jenom nesmíte při zastavení zapomenout nohu rychle vybočit do strany. Jinak vás pedál drží dál a vy se neladně složíte i s kolem na zem.

Pokud člověk chce vědět, jak je na tom, může si na řídítka nechat namontovat computer, který vám ukáže, jak rychle jedete, jak dlouho jedete, kolik je hodin, kolik jste urazili za den a kolik máte naježděno celkově, ty dražší a ještě dražší ukazují i nadmořskou výšku, stoupání a další vymyšlenosti. Nákup rozvažte - všechny ty informace vás mohou povzbudit, ale také pěkně deprimovat.

Kondice a to ostatní

Ten, kdo přesedá na kolo z kancelářské židle a pohybu dost odvykl, by měl začínat velmi opatrně. Hlavní je pravidelnost, postupné získávání a upevňování kondice. Plánovat kratší výlety, počítat s přestávkami. Třicetikilometrová vzdálenost může být pro začátečníka až dost na celý den. Záleží samozřejmě také na náročnosti terénu. Nezapomínejte na přísun tekutin a nejezte, až když máte pořádný hlad: jakmile dostanete "žaket" neboli hlaďák, jak říkají cyklisté, je už pozdě.

Naučte se svému kolu rozumět a nikdy nejezděte bez základního nářadí. Měli byste s sebou vozit nějaký ten imbusový klíč, nýtovač, kdyby se vám rozpojil nebo praskl řetěz, lepení, náhradní duši, plochý klíč (nejběžněji používaný je 9, 10), montážní páky na sundání pláště z ráfku. Lépe vybavená kola mívají rychloupínací náboj - pokud vám chybí, přibalte ještě klíč 17 na vyndání kola. Toto vše, dlouze vyjmenováno, je docela malá a poměrně lehká hromádka.

Pravý cyklista ví své

Jasné identifikační znaky pomohou zkušenému veteránu silnic rozeznat ty pravé a ty sváteční. Ti, kteří začínali ještě před érou horských kol, dodržují určitá pravidla v oblékání. Patří k nim bílé ponožky a černé kalhoty. Ponožky jsou shrnuty u kotníků, aby vynikla dobře tvarovaná lýtka. Pravý cyklista nikdy neoblékne pod cyklistické kalhoty spodní prádlo. Ten nejpravější si svá krásně formovaná lýtka pečlivě holí. Lýtko je, jak vidno, důležitým prvkem, a tak, i když móda ostrých, signálních barev, kterou s sebou přinesla horská kola, možná vytlačuje bílé ponožky, ani ty barevné nejsou nikdy natažené ke kolenům.

Pravidla psaná i nepsaná

Podle pravidel silničního provozu nesmějí cyklisté jezdit vedle sebe, ale dělají to. Prostě si povídají. Zkušený cyklista, přijíždí-li auto, uhne. Sváteční může zmatkovat, ale nikdo nechce úmyslně překážet. Žádný nemá rád, když se na něj zezadu troubí. Každý se lekne a u začátečníka to může být i nebezpečné. Lépe je počkat a pak předjet v dostatečném oblouku.

Žádný slušný řidič nemíjí cyklistu v bezprostřední blízkosti.

Bezprostředně po skončení jízdy se nemá pít alkohol. I to se občas dělá.

Proč se jezdí na kole

Martin (30 let): "Proč? Nevím. Vždycky jsem chtěl sportovat, něco dělat. Je to taková výzva: pokořit kopec a potom znovu, lépe a rychleji. Než si člověk zvykne, věnuje všechnu energii na to, aby se přemístil z bodu A do bodu B. Když jezdí déle, vnímá krásu krajiny, dívá se, přitom je na zdravém vzduchu a ještě se hýbe. Je to hezký."

Kateřina (25 let): "Protože na kole jezdí můj manžel, který bez něj nedá ani ránu. Když jsem chtěla být s ním, nezbylo mi než sednout na kolo. Ale líbí se mi to."

Neumím si pro ježdění na kole představit krásnější motiv, než je láska. Přeji vám, abyste i vy našli ten svůj.

Jiří Hrubý