Bylo to 13. bøezna 1905, kdy¾ v paøí¾ském Musée des Arts asiatiques Emile Guimet poprvé vystoupila exotická taneènice, údajnì indická princezna, Mata Hari. Tanèila za doprovodu javánské hudby gamelang, a bìhem tance odhazovala tenouèké hedvábné závoje do kterých byla zahalena, a¾ nakonec stála pøed publikem skoro nahá, ozdobena jen blýskavými øetìzy z polodrahokamù, perel a s diadémem posázeným drahokamy. Tím dnem vlastnì zaèala prapodivná kariéra taneènice a pozdìjší špiónky, která si øíkala Mata Hari.
Narodila se jako Margaretha Geertruida Zelle, 7.srpna 1876 ve fríském Leeuwardenu, v Holandsku. Vyrùstala spoleènì se tøemi bratry a sestrou v rodinì zámo¾ného obchodníka s klobouky Adama Zelleho a jeho ¾eny Antje van Meulen. Otec získal dosti velký majetek na burse, spekulacemi s akciemi. Ale v roce 1889 dalšími chybnými investicemi ztratil veškeré jmìní a zbankrotoval. Pak odešel, vlastnì uprchl do Den Haagu, rodinu nechal v Leeuwardenu. V roce 1890 byli man¾elé rozvedeni. Roku 1891 matka Antje zemøela. Margaretha vyrùstala u strýce ve Sneeku, který jí pøihlásil na pedagogickou školu v Leidenu. Otec se mezitím znovu o¾enil a za peníze man¾elky zalo¾il malý, nepøíliš prosperující obchod s petrolejem. Výchovu dìtí a veškeré náklady na jejich školy platila babièka, matka zemøelé Antje. Po absolvování školy , v roce 1895,si Grethe k sobì vzal strýèek, který bydlel Den Haagu. Ta u¾ mìla pøipravený plán: výhodnì se vdát. V novinách Het Nieuws van den Dag v rubrice Seznámení objevila zajímavou nabídku k sòatku, inzerát, který oznamoval, ¾e dùstojník holandské armády z Indonésie, na dovolené v Nizozemí, hledá vhodnou ¾enu. Jménem koloniálního dùstojníka Rudolpha Mac Leoda jí uveøejnil jeho pøítel. Byl toho názoru, ¾e je na èase, aby se u¾ skoro ètyøicetiletý Rudolph koneènì o¾enil. Margaretha, která v¾dy obdivovala vojáky a uniformy, na inzerát odpovìdìla a u¾ 11. èervence 1895 byla svatba. Na svatební cestu jeli novoman¾elé do Wiesbadenu. Záhy, 30.ledna 1896 se narodil syn Norman John Campbell. Rudolph Mac Leod patøil ke slavnému skotskému klanu Mac Leodù, který má dosud sídlo v Dunvegan Castle na ostrovì Man, a jeho¾ jeden prapøedek byl ve 12. století na ostrovì Man dokonce jakýmsi králem. V roce 1897 odjela celá rodina do „Nederlands Indie“ (nyní Indonésie). V roce 1898 se jim narodila ještì dcerka, Johanna, nazývána Non. Ale v tém¾e roce obì dìti tehdy tì¾ce onemocnìly a syn John za záhadných okolností zemøel. Pøivolaným lékaøùm se podaøilo zachránit jen dcerku Johannu. Nìkolik mìsícù po této události se indonéská chùva na smrtelném lù¾ku pøiznala, ¾e dìti otrávila, chtìla se pomstít svému pánovi Mac Leodovi za to, ¾e potrestal jejího milence. Dívenka Johanna zvaná Non, pravdìpodobnì pøe¾ila jen díky tomu, ¾e byla tehdy ještì kojena. Smrt syna a odlouèení od man¾elky ještì víc prohloubilo èasté rozpory mezi man¾ely. Jejich man¾elství bylo katastrofální, docházelo k hádkám o peníze, problémy byly také asi zpùsobeny velkým vìkovým rozdílem mezi man¾ely. Mac Leod, o dvacet let starší a nemocný, u¾ nemìl na Margaretu nervy a navrhl rozvod, který ona odmítla, proto¾e chtìl dceru do opatrovnictví. Mac Leod byl sice povýšen na majora a vyslán do Medanu na ostrovì Sumatra, ale v roce 1900 byl na vlastní ¾ádost pensionován (léta, strávená v tropech se poèítala dvakrát) a rodina se odstìhovala do Sindanglaje. Margaretha ale stále chtìla do Holandska a tak se man¾elé se v roce 1902 spoleènì vrátili a také se koneènì dohodli po¾ádat o rozvod „od stolu a lo¾e“. K pravoplatnému rozvodu došlo a¾ v roce 1907. Greet Zelle, rozvedená Mac Leod se v roce 1903 rozhodla, po krátkém pobytu v Amsterodamu a Den Haagu, zkusit štìstí v umìleckých kruzích v Paøí¾i. Dcerku, kterou mìla v péèi, pøenechala man¾elovi. V Paøí¾i prý zpoèátku vystupovala v cirkusu jako krasojezdkynì na koni a také stála, dost neúspìšnì jako model rùzným malíøùm. Ze soucitu ji prý anga¾oval jako modelku malíø Octave Victor Guillonnet, který jí nejdøíve odmítl jako nevyhovující, ale kdy¾ mu v atelieru omdlela, prý hlady , smiloval se a pou¾il její portrét na plakát pro Gaité -Theatre. Také jeho kolega Gustave Assiré jí anga¾oval pro jedno stání. Zklamaná Greet se vrátila na krátkou dobu do Nizozemí, ale v roce 1904 odjela znovu do Paøí¾e.
Tentokrát se rozhodla prorazit. Vymyslela si exotický ¾ivotopis, poøídila si orientální kostýmy a vydávala se za Indku, dceru z bráhmanské rodiny. Tvrdila, ¾e její matka byla slavná taneènice v chrámu Kanda Swamy. Kdy¾ tato její matka jako ètrnáctiletá pøi porodu zemøela, rozhodli mniši, ¾e dívenka Mata Hari ,jak jí pojmenovali, bude také chrámovou taneènicí. Ji¾ od dìtství jí zasvìcovali do chrámových mystérií a uèili rituálním tancùm.
Jako chrámová taneènice nesmìla nikdy poznat pozemskou lásku a její ¾ivot byl zasvìcen bohu Šivovi. To se ale zmìnilo, kdy¾ poznala anglického dùstojníka, který jí unesl ze svatynì a uèinil jí svojí man¾elkou.
Je nepochopitelné, ¾e nikoho nenapadlo, ¾e by se mohlo jednat jen o výplody bujné fantasie. Aby se udìlala co nejvíc zajímavou a tajemnou, vymyslela si ještì další ¾ivotopis : v této nové versi tvrdila, ¾e její matka je javánská princezna a otec skotský šlechtic. A ještì prý bylo nìkolik dalších variací. Jméno Mata Hari, které si dala, znamená, podle nìkterých pøekladù “Ranní slunce“, „Oko ranních èervánkù“ èi „Oko dne“. Její vùbec první vystoupení bylo v salonu baronky Kirejevské koncem ledna 1905 ,a pak v Musée Guimet. To, ¾e se bìhem tance svlékala a také nahá tanèila, byla tehdy opravdová sensace a tisk se pøedhánìl v chvalozpìvech. Obecenstvo nadšenì reagovalo na její vystoupení, èásteènì erotické a tajemné, èásteènì kultovní, nábo¾enské. Kdy¾ ke konci tance nahá klesla pøed bronzovou sochou boha Šivy a ètyøi chrámové slu¾ebnice jí posléze pøikryly zlatým pláštìm, propuklo jinak upjaté paøí¾ské obecenstvo v nadšené ovace. Kupøíkladu „Le Monde“ hned druhý den opìvoval její vystoupení titulky: „Mata Hari, východní taneènice, kouzelnì tanèila a dokázala ztvárnit ceremonie vìnované bohùm Višnu, Indra a Šiva“ : “Báseò o princeznì a okouzlující kvìtinì“, zrovna tak jako váleèný tanec Soembramaja. Redaktor La Presse psal: „Mata Hari tanèí nejen svými pa¾emi, nohama, oèima, ústy a prsty s rudými nehty. Mata Hari hraje celým svým nepokrytým tìlem. A jestli¾e bohové zùstanou neteènými k její obìti krásy a mládí, pak jim vìnuje ještì svojí lásku a svoji cudnost.
Margareta u¾ kdysi ve svém prvním dopise nastávajícímu man¾elovi sdìlovala, „¾e je štíhlá a vzhledem ke své délce má velice dobré proporce.“ Jediné, s èím nebyla nikdy spokojena, byla její dost malá òadra, která se sna¾ila zdùraznit rùznými ozdobnými poklicemi a košíèky. Dnes by nebyl problém vzít nìco silikonu…
Mata Hari se stala hned po prvním vystoupení nejznámìjší postavou v Paøí¾i. V salonu baronky jí právì objevil Emile Guimet, který jí po¾ádal o další veøejné vystoupení v jeho Musée Guimet. Stala se sensací. Následovala øada vystoupení v salonech významných osobností, jako u bankéøe barona Henri Rothschilda, Cécile Sorel, Gastona Meniere a Natalie Clifford Barney. Zde také poznala legendárního impresária Balllets Russes Gabriela Astruca, který se stal jejím Impresáriem, nyní bychom øekli managerem. Jenom v roce 1905 mìla 35 vystoupení a byla nejlépe placenou taneènicí v Evropì. Za šest mìsícù byla mezinárodnì známá a od roku 1906 poøádala té¾ turné v zahranièí. Jejím prvním zahranièním vystoupením bylo pøedstavení v centrálním lázeòském sále v Madridu. Zde také poznala svého dalšího pøíznivce, francouzského vyslance Julese Cambona.
Pochopitelnì byla obletována. Mezi její obdivovatele patøili mu¾i z vyšších kruhù, diplomaté a dùstojníci, pro které mìla odedávna obzvláštì slabost. Pozdìji se jí tato záliba mìla stát osudnou. Skoro celý rok bydlela na zámeèku bankéøe Rousseaua u Lyonu, ale proto¾e se jí tamní klidný ¾ivot moc nezamlouval dala pøednost jeho vile v Paøí¾i, kde se mohla scházet se svými obdivovateli. Je pochopitelné, ¾e tento bouølivý ¾ivot finanènì zatì¾oval, i kdy¾ její gá¾e byly vysoké, stále zápasila s finanèními problémy. Naštìstí se skoro v¾dy našel nìkdo, kdo jí pomohl. Její exotická a erotická vystoupení pøesnì vystihovala vkus a záliby divákù, v té slavné dobì, nazývané La Belle Époque. (Tento termín vznikl a¾ po první svìtové válce, kdy lidé po strašlivém prolévání krve nostalgicky vzpomínali na kvetoucí kulturu pøed válkou, na první auta, a první Tour de France, zaèátky filmu a fotografie, nové umìlecké formy, Impresionismus a Art Nouveau, na dobu kankánu a Moulin Rouge, kdy byli bezstarostní a vše bylo dovoleno, jako na krásnou epochu ¾ivota – La Belle Époque).
26. dubna 1906 bylo man¾elství Margarety definitivnì rozvedeno, napomohly tomu její fotografie, akty , které se záhadnì dostaly na veøejnost - prý byly pùvodnì zhotoveny pro jistého sochaøe, aby podle nich udìlal její sochu. Dcera byla soudem svìøena do péèe otce.
Mu¾i v uniformì Grethu ji stále víc pøitahovali a proto pøijala pozvání nìmeckého dùstojníka Kieperta do Berlína, kde setrvala nìkolik mìsícù. V Berlínì pak kolovaly povìsti, ¾e byla dokonce milenkou syna nìmeckého císaøe Wilhelma.
V zimì 1907 se vydala na cestu do Egypta, kde údajnì studovala tanec a stará mystéria. 30. bøezna 1907 byla opìt v Øímì a zklamána, ¾e nemá ¾ádné nové anga¾má, odjela do Paøí¾e. Zde zjistila, ¾e bìhem její nepøítomnosti jí nìkolik jiných taneènic zaèalo s dosti velkým úspìchem napodobovat. Mata Hari na to ura¾enì reagovala sdìlením, ¾e konèí s vystupováním. V roce 1908 opravdu vystupovala jen na dobroèinných pøedstaveních, ku pøíkladu v Théatre du Trocadéro, Pont aux Dames a Houlgate. V tuto dobu vlastnì nebyla jinak výdìleènì èinná a hledala nìjakého opravdu bohatého pøíznivce. V roce 1910 tanèila v Monte Carlu roli královny Gul Nazar v symfonii Antar od Rimského - Korsakova. Ale zakladatel divadla a zároveò re¾isér tohoto pøedstavení, nebyl s jejím tancem spokojen. Došlo k roztr¾ce a nakonec k soudu, který se táhl a¾ do 11. prosince 1911. Spor Mata Hari vyhrála. Celou tuto dobu bydlela jako maitresse bankéøe Xaviera Rousseau na jeho zámku De la Dorée v Touraine. Po ukonèení vztahu jí vìnoval Rousseau dùm na Rue Windsor v Neuilly u Paøí¾e. Bìhem divadelní sezony prezentovala Mata Hari v milánské Scale tanec „Princezna a kouzelná kvìtina“ a zpodobila Venuši v baletu Antonio Marcenos Bacchus a Gambrinus. Mezitím tanèila v rùzných privátních vystoupeních poøádaných vyšší italskou spoleèností. Navzdory mezinárodním úspìchùm se pova¾ovala za zneuznanou umìlkyni a proto hodnì cestovala, v nadìji, ¾e jí bude umo¾nìn slavný návrat. Stále také støídala milence, v Berlínì se té¾ sna¾ila v roce 1913 získat anga¾má, ale byla odmítnuta. 28. èervna 1913 vystoupila jako španìlská taneènice v La Revue en Chemise ve Folies Bergére. V lednu 1914 mìla ještì v Musée Galliera tøi vystoupení. Poté se rozhodla pokusit se znova v Berlínì o anga¾má, sna¾ila se ale marnì, v srpnu vypukla svìtová válka a Mata Hari byla nucena prchnout. Do Francie nemohla, proto se vypravila domù, do neutrálního Holandska, kde jí poskytl její dlouhodobý milenec (od roku 1903) Edouard Willem baron van der Capellen svùj dùm v Den Haagu. Ale Mata Hari se v klidném neutrálním Holandsku zaèala nudit, tou¾ila po ¾ivotì v Paøí¾i, a proto se rozhodla pro cestu do Londýna a z Londýna pak odjela do Francie. Na pasovém úøadì v Anglii se seznámila s jednadvacetiletým francouzským kavaleristou, jistým Louis-Ferdinandem Destouches, pozdìji známým spisovatelem , píšícím pod pseudonymem Céline. S ním, a ještì s jedním jeho pøítelem prý strávili po veèeøi v hotelu Savoy ve tøech noc na jedné posteli . Ó la la …
Pøes své úspìchy a velkorysé obdivovatele, trpìla stále nedostatkem financí. Proto¾e se pohybovala i v dobì války po Evropì, upoutala na sebe pozornost nìmecké špioná¾ní slu¾by, která jí prostøednictvím nìmeckého konsula Karla Dramera v Nizozemí v roce 1916 nabídla zaplacení veškerých dluhù a umo¾nìní vysokého ¾ivotního standartu, pøistoupí-li na nabídku pracovat jako špiónka pro nìmeckou Øíši. Mata Hari lehkomyslnì svolila a dostala šifru „H 21“. Na potøebná vydání prý dostala 30.000 Marek. V té dobì se té¾ zamilovala do o 17 let mladšího ruského dùstojníka Vladimíra Maslova, se kterým se po válce chtìli vzít. Proslýchá se, ¾e mu zaplatila lékaøské ošetøení, kdy¾ byl na frontì zranìn a pøišel o zrak. Všechny tyto povìsti, které kolem ní vznikaly je tì¾ké nìjak dokázat.
Její informace nemìly pro Nìmecko valnou cenu, ale svým neustálým cestováním na sebe upozornila francouzskou protišpioná¾ní slu¾bu, která jí zaèala sledovat. Také Anglièané jí sledovali. V druhé polovinì roku 1916 dostala od kapitána Ladouxe, dùstojníka francouzské výzvìdné slu¾by, nabídku pracovat také pro francouzskou špioná¾ní sí». Mata Hari ve své naivitì svolila, a tím se dostala do spleti intrik a rùzných podvodù. Pøesto¾e vlastnì ani pro jednu z válèících stran nikdy nic nevyzvìdìla, byla 13. února 1917 zatèena a obvinìna ze špioná¾e pro Nìmecko. Kapitán Ladoux byl ještì tak korektní, ¾e jí prý nìkolik dní pøed jejím zatèením nechal vyzvednout 5.000 frankù, snad za podané informace. Gretha, která vùbec netušila, ¾e by mohla být zatèena, tyto peníze bìhem nìkolika dnù vesele utratila. 24. èervence 1917 byla Mata Hari ob¾alována z velezrady a podpory nepøítele. Její obhájce Eduard Clunet, sedmdesátiletý pán, který pøedtím nikdy nikoho pøed vojenským soudem neobhajoval, na svùj úkol vùbec nestaèil, neshánìl ¾ádná fakta, prokazující její nevinu, ale pouze se zoufale sna¾il upozornit na lidské aspekty ob¾alované. Pøesto¾e soud vlastnì nemohl pøedlo¾it ¾ádné dostaèující dùkazy, byla Mata Hari odsouzena za velezradu a podporu nepøítele k trestu smrti. Nepomohly výpovìdi a intervence pøátel, dosvìdèující její nevinnost, ani ¾ádost o milost, váleèný soud byl neúprosný. Byla válka a Francie si tehdy nestála zrovna dobøe.
V pevnosti zámku Vicennes u Paøí¾e jí bylo 15. øíjna 1917, hodinu pøed popravou oznámeno, ¾e bude v 6:15 zastøelena. Smìla ještì napsat tøi dopisy na rozlouèenou, jeden dceøi, druhý Maslovovi a tøetí neznámému pøíteli. Nikdo neví, zda našly své adresáty a co se s nimi vùbec stalo.
Kdy¾ stála pøed popravèí èetou, odmítla pásku pøes oèi. Z dvanáctièlenné popravèí èety prý jeden vojín omdlel, tak¾e Mata Hari byla zastøelena jenom jedenácti kulkami. Jen jedna rána byla smrtelná, pøímo do srdce. Neš»astnou špiónku potom støelil velící dùstojník ještì do hlavy, tak zvanou ránou z milosti. O její ostatky se nikdo nezajímal a tak tìlo neš»astné taneènice skonèilo na pitevním stole v paøí¾ské Sorbonnì, aby pak bylo pohøbeno do spoleèného hrobu neznámo kde. Mo¾ná, ¾e v roce 2017 vyjde najevo nìco víc o tom, jak to s tou její domnìlou špioná¾ní èinností vlastnì bylo. Akta o procesu je toti¾ podle zákona povoleno zveøejnit a¾ po sto letech.
Tak¾e do té doby nám mù¾e tuto celkem neš»astnou ¾enu - a ještì neš»astnìjší špiónku - pøipomenout jenom nìkolik knih, fotografie a nebo starý film s Gretou Garbo z tøicátých let minulého století. A také si mù¾eme vypít sklenku absintu z láhve s jejím jménem anebo si v Belgii koupit bonboniéru s její fotografií.
Byla ve své dobì tak populární pøedevším proto, ¾e byla splnìním tajných snù a pøání mnoha mu¾ù, jakýmsi symbolem „belle epoque“. Její promìna z leeuwardenské dívenky v dámu, provdanou za dùstojníka a ¾ijící v exotickém koloniálním svìtì Indonésie, a pak zase náhle v proslulou taneènici, ve skuteènou fame fatale, osudovou ¾enu mnoha mu¾ù - a tragické zakonèení jejího ¾ivota - to všechno zùstává dodnes záhadou a proto i pøedmìtem zájmu.
Bylo to 13. bøezna 1905, kdy¾ v paøí¾ském Musée des Arts asiatiques Emile Guimet poprvé vystoupila exotická taneènice, údajnì indická princezna, Mata Hari. Tanèila za doprovodu javánské hudby gamelang, a bìhem tance odhazovala tenouèké
hedvábné závoje do kterých byla zahalena, a¾ nakonec stála pøed publikem skoro nahá, ozdobena jen blýskavými øetìzy z polodrahokamù, perel a s diadémem posázeným drahokamy. Tím dnem vlastnì zaèala prapodivná kariéra taneènice a pozdìjší špiónky, která si øíkala Mata Hari.
výhodnì se vdát. V novinách Het Nieuws van den Dag v rubrice Seznámení objevila zajímavou nabídku k sòatku, inzerát, který oznamoval, ¾e dùstojník holandské armády z Indonésie, na dovolené v Nizozemí, hledá vhodnou ¾enu. Jménem koloniálního dùstojníka Rudolpha Mac Leoda jí uveøejnil jeho pøítel. Byl toho názoru, ¾e je na èase, aby se u¾ skoro ètyøicetiletý Rudolph koneènì o¾enil. Margaretha, která v¾dy obdivovala vojáky a uniformy, na inzerát odpovìdìla a u¾ 11. èervence 1895 byla svatba. Na svatební cestu jeli 
novoman¾elé do Wiesbadenu. Záhy, 30.ledna 1896 se narodil syn Norman John Campbell. Rudolph Mac Leod patøil ke slavnému skotskému klanu Mac Leodù, který má dosud sídlo v Dunvegan Castle na ostrovì Man, a jeho¾ jeden prapøedek byl ve 12. století na ostrovì Man dokonce jakýmsi králem. V roce 1897 odjela celá rodina do „Nederlands Indie“ (nyní Indonésie). V roce 1898 se jim narodila ještì dcerka, Johanna, nazývána Non. Ale v tém¾e roce obì dìti tehdy tì¾ce onemocnìly a syn John za záhadných okolností zemøel. Pøivolaným lékaøùm se podaøilo zachránit jen dcerku Johannu. Nìkolik mìsícù po této události se indonéská chùva na smrtelném
lù¾ku pøiznala, ¾e dìti otrávila, chtìla se pomstít svému pánovi Mac Leodovi za to, ¾e potrestal jejího milence. Dívenka Johanna zvaná Non, pravdìpodobnì pøe¾ila jen díky tomu, ¾e byla tehdy ještì kojena. Smrt syna a odlouèení od man¾elky ještì víc prohloubilo èasté rozpory mezi man¾ely. Jejich man¾elství bylo katastrofální, docházelo k hádkám o peníze, problémy byly také asi zpùsobeny velkým vìkovým rozdílem mezi man¾ely. Mac Leod, o dvacet let starší a nemocný, u¾ nemìl na Margaretu nervy a navrhl rozvod, který ona odmítla, proto¾e chtìl dceru do opatrovnictví. Mac Leod byl sice povýšen na majora a vyslán do Medanu na ostrovì Sumatra, ale v roce 1900 byl na vlastní ¾ádost pensionován (léta, strávená v tropech se poèítala dvakrát) a rodina se odstìhovala do Sindanglaje. Margaretha ale stále 
chtìla do Holandska a tak se man¾elé se v roce 1902 
spoleènì vrátili a také se koneènì dohodli po¾ádat o rozvod „od stolu a lo¾e“. K pravoplatnému rozvodu došlo a¾ v roce 1907. Greet Zelle, rozvedená Mac Leod se v roce 1903 rozhodla, po krátkém pobytu v Amsterodamu a Den Haagu, zkusit štìstí v umìleckých kruzích v Paøí¾i. Dcerku, kterou mìla v péèi, pøenechala man¾elovi. V Paøí¾i prý zpoèátku vystupovala v cirkusu jako krasojezdkynì na koni a také stála, dost neúspìšnì jako model rùzným malíøùm. Ze soucitu ji prý anga¾oval jako modelku malíø Octave Victor Guillonnet, který jí nejdøíve odmítl jako nevyhovující, ale kdy¾ mu v atelieru omdlela, prý hlady , smiloval se a pou¾il její portrét na plakát pro Gaité -Theatre. Také jeho kolega Gustave Assiré jí anga¾oval pro jedno stání. Zklamaná Greet se vrátila na krátkou dobu do Nizozemí, ale v roce 1904 odjela znovu do Paøí¾e. 
Jako chrámová taneènice nesmìla nikdy poznat pozemskou lásku a její ¾ivot byl zasvìcen bohu Šivovi. To se ale zmìnilo, kdy¾ poznala anglického dùstojníka, který jí unesl ze svatynì a uèinil jí svojí man¾elkou.
první vystoupení bylo v salonu baronky Kirejevské koncem ledna 1905 ,a pak v Musée Guimet. To, ¾e se bìhem tance svlékala a také nahá tanèila, byla tehdy opravdová sensace a tisk se pøedhánìl v chvalozpìvech. Obecenstvo nadšenì reagovalo na její vystoupení, èásteènì erotické a tajemné, èásteènì kultovní, nábo¾enské. Kdy¾ ke konci tance nahá klesla pøed bronzovou sochou boha Šivy a ètyøi chrámové slu¾ebnice jí posléze pøikryly zlatým pláštìm, propuklo jinak upjaté paøí¾ské obecenstvo v nadšené ovace. Kupøíkladu „Le Monde“ hned druhý den opìvoval její vystoupení titulky: „Mata Hari, východní taneènice, kouzelnì tanèila a dokázala ztvárnit ceremonie vìnované bohùm Višnu, Indra a Šiva“ : “Báseò o princeznì a okouzlující kvìtinì“, zrovna tak jako váleèný tanec Soembramaja. Redaktor La Presse psal: „Mata Hari tanèí nejen svými pa¾emi, nohama, oèima, ústy a prsty s rudými nehty. Mata Hari hraje celým svým nepokrytým tìlem. A jestli¾e bohové zùstanou neteènými k její obìti krásy a mládí, pak jim vìnuje ještì svojí lásku a svoji cudnost. 
záliba mìla stát osudnou. Skoro celý rok bydlela na zámeèku bankéøe Rousseaua u Lyonu, ale proto¾e se jí tamní klidný ¾ivot moc nezamlouval dala pøednost jeho vile v Paøí¾i, kde se mohla scházet se svými obdivovateli. Je pochopitelné, ¾e tento bouølivý ¾ivot finanènì zatì¾oval, i kdy¾ její gá¾e byly vysoké, stále zápasila s finanèními problémy. Naštìstí se skoro v¾dy našel nìkdo, kdo jí pomohl. Její exotická a erotická vystoupení pøesnì vystihovala vkus a záliby divákù, v té slavné dobì, nazývané La Belle Époque. (Tento termín vznikl a¾ po první svìtové válce, kdy lidé po strašlivém prolévání krve nostalgicky vzpomínali na kvetoucí kulturu pøed válkou, na první auta, a první Tour de France, zaèátky filmu a fotografie, nové umìlecké formy, Impresionismus a Art Nouveau, na dobu kankánu a Moulin Rouge, kdy byli bezstarostní a vše bylo dovoleno, jako na krásnou epochu ¾ivota – La Belle Époque). 
Nazar v symfonii Antar od Rimského - Korsakova. Ale zakladatel divadla a zároveò re¾isér tohoto pøedstavení, nebyl s jejím tancem spokojen. Došlo k roztr¾ce a nakonec k soudu, který se táhl a¾ do 11. prosince 1911. Spor Mata Hari vyhrála. Celou tuto dobu bydlela jako maitresse bankéøe Xaviera Rousseau na jeho zámku De la Dorée v Touraine. Po ukonèení vztahu jí vìnoval Rousseau dùm na Rue Windsor v Neuilly u Paøí¾e. Bìhem divadelní sezony prezentovala Mata Hari v milánské Scale tanec „Princezna a kouzelná kvìtina“ a zpodobila Venuši v baletu Antonio Marcenos Bacchus a Gambrinus. Mezitím tanèila v rùzných privátních vystoupeních poøádaných vyšší italskou spoleèností. Navzdory mezinárodním úspìchùm se pova¾ovala za zneuznanou umìlkyni a proto hodnì cestovala, v nadìji, ¾e jí bude umo¾nìn slavný návrat. Stále také støídala milence, v Berlínì se té¾ sna¾ila v roce 1913 získat anga¾má, ale byla odmítnuta. 28. èervna 1913 vystoupila jako španìlská taneènice v La Revue en Chemise ve Folies Bergére. V lednu 1914 mìla ještì v Musée Galliera tøi vystoupení. Poté se rozhodla pokusit se znova v Berlínì o anga¾má, sna¾ila se ale marnì, v srpnu vypukla svìtová válka a Mata Hari byla nucena prchnout. Do Francie nemohla, proto se vypravila domù, do neutrálního Holandska, kde jí poskytl její dlouhodobý milenec (od roku 1903) Edouard Willem baron van der Capellen svùj dùm v Den Haagu. Ale Mata Hari se v klidném neutrálním Holandsku zaèala nudit, tou¾ila po ¾ivotì v Paøí¾i, a proto se rozhodla pro cestu do Londýna a z Londýna pak odjela do Francie. Na pasovém úøadì v Anglii se seznámila s jednadvacetiletým francouzským kavaleristou, jistým Louis-Ferdinandem Destouches, pozdìji známým spisovatelem , píšícím pod pseudonymem Céline. S ním, a ještì s jedním jeho pøítelem prý strávili po veèeøi v hotelu Savoy ve tøech noc na jedné posteli . Ó la la …
které kolem ní vznikaly je tì¾ké nìjak dokázat.
13. února 1917 zatèena a obvinìna ze špioná¾e pro Nìmecko. Kapitán Ladoux byl ještì tak korektní, ¾e jí prý nìkolik dní pøed jejím zatèením nechal vyzvednout 5.000 frankù, snad za podané informace. Gretha, která vùbec netušila, ¾e by mohla být zatèena, tyto peníze bìhem nìkolika dnù vesele utratila. 24. èervence 1917 byla Mata Hari ob¾alována z velezrady a
podpory nepøítele. Její obhájce Eduard Clunet, sedmdesátiletý pán, který pøedtím nikdy nikoho pøed vojenským soudem neobhajoval, na svùj úkol vùbec nestaèil, neshánìl ¾ádná fakta, prokazující její nevinu, ale pouze se zoufale sna¾il upozornit na lidské aspekty ob¾alované. Pøesto¾e soud vlastnì nemohl pøedlo¾it ¾ádné dostaèující dùkazy, byla Mata Hari odsouzena za velezradu a podporu nepøítele k trestu smrti. Nepomohly výpovìdi a intervence pøátel, dosvìdèující její nevinnost, ani ¾ádost o milost, váleèný soud byl neúprosný. Byla válka a Francie si tehdy nestála zrovna dobøe.
najevo nìco víc o tom, jak to s tou její domnìlou špioná¾ní èinností vlastnì bylo. Akta o procesu je toti¾ podle zákona povoleno zveøejnit a¾ po sto letech. 
z tøicátých let minulého století. A také si mù¾eme vypít sklenku absintu z láhve s jejím jménem anebo si v Belgii koupit bonboniéru s její fotografií.