Ztroskotání lodi Batávia
Houpe se v pøístavu na vlnách a v jejím ráhnoví zpívá vítr, který zde v Lelystadu vane témìø neustále. Je to pøesná replika neslavnì proslulé Batávie, postavené z povìøení VOC (Verenigde Oostindische Companie) v 17. století a vyslané do Batávie, dnes Djakarta.
Dnes je tì¾ké si pøedstavit, jaké asi pocity mìli pasa¾éøi, kteøí se vydávali na stísnìném prostoru lodi na dalekou plavbu. Zdali nìkdo z nich tušil, co se stane. Bylo to celkem víc ne¾ 300 lidí. Mezi nimi také protestantský duchovní s man¾elkou, se slu¾ebnou a sedmi dìtmi a ¾ena bohatého kupce Lucretia Jans van der Mijen se svou komornou Zwantje Hendrix. Pozoruhodná dáma, nejpozoruhodnìjší z celkem tøiceti osmi ¾en na palubì. Vydala se tehdy za svým mu¾em, obchodníkem, který u¾ byl delší dobu v Batávii. Pozdìji stanula také pøed soudem , obvinìna ze spoluviny na vzpouøe a na vra¾dách po ztroskotání Batávie. Díky peèlivì zaznamenaným výpovìdím svìdkù a rùzným zachovaným dopisùm, jsou všechny události, ke kterým na této neš»astné plavbì došlo, dodnes pomìrnì dobøe dokumentovány. Co¾ bohu¾el neznamená, ¾e víme pøesnì, co se tehdy vlastnì všechno stalo.
Loï Batávia, vybavená 24 kanóny, vyplula v doprovodu dalších sedmi lodí 29.øíjna 1628 z pøístavu na ostrové Texel. Zodpovìdným velitelem se stal Francois Pelsaert, potom, co pùvodnì urèený velitel Jacques Specxs , první „ordinaris Raad Nederlands-Indie“ se musel zdr¾et v Holandsku – chtìl se toti¾ ještì pøed cestou o¾enit. „Opperkoopmanovi“, èili nejvyššímu kupci Pelsaertovi pøímo podléhal kapitán Adriaan Jakobsz, který s ním mìl urèité neshody u¾ z jedné minulé plavby. Na lodích VOC byl „ooperkoopman“, tedy nejvyšší zástupce spoleènosti také nejvyšším velitelem. Moøeplavbì moc rozumìt nemusel. Co¾ nutnì vedlo k problémùm a sporùm s kapitánem a ostatními lodníky.Zástupcem vedoucího výpravy byl zkrachovalý lékárník a kupec Jeronimus Corneliszoon z Haarlemu.
Na palubì bylo, podle záznamù, dvanáct beden støíbrných a zlatých mincí, spousta luxusních vìcí, rùzné klenoty, napøíklad 23 x 31 cm velká kamej, vyøezaná roku 312 A.D z jednoho velkého achátu pro øímského císaøe Constantina, nádherná achátová váza, také z jednoho kusu, tyto pøedmìty byly nabídnuty k prodeji malíøem Rubensem. Kamej je dnes v museu v nizozemském Leidenu a váza se dostala a¾ do Ameriky, kde je také vystavena v museu.
Ale byly tam také ještì peníze a klenoty, v nezaznamenané výši, urèené na nákup koøení v Indii. Také drahocenné støíbrné pøedmìty, vyrobené pro indického Mogula Janghira, víno, látky, a rùzná skvostná roucha.
Jako zátì¾ bylo v podpalubí ulo¾eno 130 opracovaných pískovcových kvádrù, které mìly tvoøit bránu do zámku v Batávii. Všechny kameny byly v šedesátých letech minulého století vyzvednuty z moøského dna a dnes je brána k vidìní ve West Australian Maritime Museum ve Freemantlu. Dne 14.dubna 1629 pøiplula Batávia k Mysu dobré nadìje a výprava zakotvila, aby doplnila zásoby, ale dobrého jí na další cestì mnoho neèekalo.
Prudké bouøe a orkány zpùsobily, ¾e doprovodné lodì u Mysu dobré nadìje ztratily s Batávií kontakt a ta pak pokraèovala sama smìrem k Indonésii, Holanïany nazývané Nederlands Oost India.
Ji¾ bìhem plavby byla na palubì napjatá nálada, Pelsaert onemocnìl, Jacobsz mìl techtle mechte s Lucretiinou komornou Zwaantje, alkohol také udìlal své. Na lodi se brzy vytvoøily dva tábory, jeden pøedstavovala Lucretia s Pelsaertem, který byl dobrý známý jejího mu¾e, druhý v èele s Adraienem Jacobsz a Zwaantje Hendricks - a v pozadí stále intrikující Cornelisz.
Ten plánoval vzpouru, chtìl se zmocnit lodi a nákladu, zredukovat mu¾stvo jen na svoje vìrné a s nimi pokraèovat v plavbì po moøích jako pirát. Mìl prý namíøeno na Madagaskar. Lucretia byla jednoho veèera chycena, svázána (snad i znásilnìna) a pomazána špínou a výkaly, to vše za tichého souhlasu kapitána Jacobsze, který se o ni marnì sna¾il a vše tedy pokládal za zaslou¾ený trest. Výteèníci doufali, ¾e budou uvìznìni a vzbouøení pøítelíèkové Corneliszovi je osvobodí. Pelsaert se pokoušel zjednat poøádek, ale Lucretia prý nikoho z útoèníkù nepoznala. Vzpoura byla odlo¾ena. Jen¾e Pelsaert byl nemocen, tak vá¾nì, ¾e musel velení pøedat Jacobszovi a Corneliszovi. Ti dìlali, co mohli, pøedevším se hádali. Stalo se, co se stát muselo.
O svatodušních svátcích, v noci na 4. èervna 1629, narazila loï 60 kilometrù pøed západním pobøe¾ím Austrálie na skalní rif, který byl souèástí skupiny ostrovù, zvaných Houtman Abrolhos. Jsou to skalnaté a píseèné ostrovy, nyní k nalezení na mapì v sousedství Dicks Island a Morning Reef. Ostrov, u kterého Batávia ztroskotala se dnes jmenuje Beacon Island. Následky byly katastrofální. Na moøi ve vlnách a pøedevším potom na ostrovech se odehrálo jedno z nejhroznìjších dramat v historii tehdejší moøeplavby. Nastal prudký pøíliv a v nìm 40 lidí na místì utonulo. Loï se rozpadla na dvì èásti. Zbytek troseèníkù byl dvìma malými èluny (viz obrázek) postupnì pøevezen na dva nejbli¾ší ostrovy, jeden vìtší, kde bylo 180 lidí, zejména všechny ¾eny a další, menší, kde pøe¾ívalo celkem 40 lidí. Velitel Francois Pelsaert se napøed s jediným vìtším èlunem vydal hledat v okolí na dalších ostrovech vodu, ale pak se rozhodl a se ètyøiceti dalšími lidmi, (mezi nimi¾ byla i tìhotná Zwaantje a jedno dítì), a s Jacobszem jet rovnou na Jávu, do pøes 1000 námoøních mil vzdálené Batávie a zorganizovat záchranou výpravu - a také vyzvednout drahocenný náklad. Velení nad pozùstalými troseèníky pøevzal Cornelisz, který teï mohl rozvinout svou kriminální energii. Pod slibem, ¾e vyzvednou z lodi potopený náklad a zajistí si tak pohodlný ¾ivot, získal ještì nìkolik èlenù posádky a vojákù - a ti spolu s ním 120 troseèníkù, mu¾ù, ¾en a dìtí prostì povra¾dili. Také proto, ¾e jim docházela voda a potraviny. Z výpovìdí zajatých vzbouøencù i zbylých svìdkù jsou známy pøíšerné detaily toho, jakým zpùsobem byli nebo¾áci zabíjeni. Nìkteré, kteøí mìli „štìstí“, prostì naházeli svázané do moøe. Sedm ¾en si ponechali, pìt z nich pro „všeobecnou potøebu“ povstalcù, Lucretia Jansz byla pro Cornelisze a nejstarší dcera duchovního Judith pro jednoho z jeho dùvìrníkù. ®ena duchovního a jeho ostatní dìti byly povra¾dìny. Vìtší ostrov byl proto brzy nazýván „Høbitov Batávie“, malý ostrùvek byl pojmenován „Ostrov zrádcù.“
To vzniklo tak trochu omylem, kdy¾ toti¾ troseèníci vidìli Pelsaerta odjí¾dìt se šalupou pro pomoc do Batávie, mysleli, ¾e je zradil a nechal na pospas osudu.
Za šest týdnù koneènì pøiplula k ostrovùm pod Pelsaertovým vedením záchranná loï „Saerdam“. z Batávie. Voják Wiebe Hayes, který se celou dobu s hrstkou dalších vojákù zoufale bránil vzbouøencùm vedeným Corneliszem, jim vesloval na malé loïce naproti a podal zprávu o tom, co se událo a o hrùzných èinech. Pozdìji svìdèil u soudu. Všichni vzbouøenci se vzdali a byli zajati, nìkteøí na místì odsouzeni a také popraveni, zbytek padl do rukou kata a¾ v Batávii. Pøed soudem stanula i Lukrecia, obvinìná ze spoluviny na zloèinech, byla ale osvobozena. Mìl být souzen i kapitán, pod záminkou, ¾e nezakroèil ji¾ bìhem plavby dosti tvrdì proti bouøící se posádce. Z celkového poètu 341 lidí, kteøí vypluli z Holandska, jich dorazilo do Batávie ¾ivých jen 68. Pelsaert pøivezl z Batávie potápìèe, kterým se podaøilo vylovit 11 beden se zlatými a støíbrnými mincemi. Jednu vzbouøenci pøi pokusu o vylovení rozbili. Také všechny šperky a drahocenné pøedmìty se našly na vìtším z ostrovù, kam si je vzbouøenci u¾ pøipravili. Asi za deset let po této hrozné události vyšla na základì oficiálních VOC šetøení podrobná publikace, která se stala v krátké dobì velmi populární. Je zajímavé, ¾e spoleènost VOC tehdy také rozhodla, ¾e na jejích lodích nesmìjí být neomezenì pøepravovány ¾eny. Bylo poukazováno na události kolem ztroskotání Batávie jako na pøíklad neštìstí, zpùsobeného pøítomností ¾en na lodi.
Kdy¾ se podaøilo v roce 1963 australským potápìèùm nalézt poblí¾ dnešního Beacon Island vrak Batávie, byla to velká sensace. Nahoøe na obrázku je vidìt kotva, která dosud le¾í na dnì moøe u Beacon Island , blízko Australských bøehù…
V té dobì se rozhodl Willem Vos, jeden z posledních holandských lodních tesaøù, který se specializoval na stavbu jenom døevených lodí, ¾e se pokusí postavit repliku Batávie. Byl to jeho sen. Chtìl jednou v ¾ivotì postavit doopravdy velkou loï, takovou, jaké brázdily moøe ve slavné dobì VOC. Mìl štìstí, jeho man¾elka a syn ho v tomto úmyslu podporovali. Zpoèátku všechno vypadalo jako nesplnitelný a dost neš»astný nápad. Kde sehnat potøebné finance, místo na stavbu a hlavnì lidi a odborníky na tuto neobvyklou práci? Naštìstí se Willemovi podaøilo sehnat finanèní podporu rùzných podnikù a starosta mìsta Lelystad poskytl parcelu na bøehu Markemeeru, kde bylo mo¾no postavit dílny a popøípadì budovy pro pracovníky. To ale nebylo všechno. Muselo se zaèít se shánìním dokumentace, plánù a materiálu. Kupøíkladu na stì¾nì bylo potøeba døevo a¾ ze Schwarzwaldu, døevo na trup lodì se tradiènì dová¾elo ze Skandinávie a látka na plachtoví z Irska. Podrobné plány neexistovaly, k disposici byly jen rozmìry, poznámky a pokyny na zpracování nìkterých konstrukcí. Willem Vos se vydal a¾ do Austrálie, kde promìøoval a dokumentoval zachovalé zbytky vraku, aby se mìl podle nìèeho øídit.
A teprve teï zaèala opravdová stavba. Podaøilo se sehnat ještì ¾ijící odborníky (vìtšinou pensisty), kteøí byli ochotni pomoci mu zauèit mladé lidi v zapomenutých øemeslech Vos se domluvil s úøady, ¾e by mohl zkusit nauèit drogovì závislé a tì¾ko vychovatelné mladé lidi jako terapii zajímavá øemesla. Zpoèátku se našlo dosti pochybovaèných skeptikù, kteøí tento nápad pova¾ovali u¾ pøedem za neuskuteènitelný. Ale stalo se nìco neèekaného. Pøihlásilo se víc zájemcù, ne¾ i nejvìtší optimisté oèekávali. Pracovali s neobvyklým zápalem. Pro mladé lidi, kteøí vidìli, ¾e je koneènì nìkdo potøebuje, ¾e se mohou uplatnit v povoláních, která pomalu vymírají, se otevøel nový svìt.
Se stavbou se zaèalo 4. øíjna 1985.Nejdøíve postavili budovy, ve kterých se tradièním zpùsobem pletla lana. Jenom na základní vybavení lodì bylo potøeba 21 km lan v rùzných tlouš»kách, tedy sílách, plus nìjaká ta náhradní. Byla postavena dílna, kde se vyrábìly plachty z tkaniny dovezené z Irska (celková plocha plachtoví 1180 ètvereèních metrù plus reservní). Také musela být postavena dobová kovárna, kde se zhotovovaly veškeré kovové souèástky, potøebné ke stavbì lodi. A nakonec pochopitelnì truhláøská dílna, kde se vyrábìlo vnitøní zaøízení pro Batávii ,a kde se také zauèovali øezbáøi.
Nejvìtší prací ale byla stavba lodi samotné. Proto¾e se pracovalo tradièní metodou, muselo se døevo na ¾ebra lodi ohýbat nad ohnìm, co¾ byla neuvìøitelnì obtí¾ná práce. Zajímavé je, ¾e døíve stavitelé lodí mìli sice urèité plány, znali velikost lodi, ale podrobnosti øešili teprve na místì. Dalo by se øíci, ¾e nynìjší stavitelé na tom byli lépe a mohli postupovat jinak, ale oni se pøesto sna¾ili zachovat pracovní postupy tak, jak jsou popsány v rùzných knihách z dávných století. Dost shánìní dalo také nalézt slévárnu, která byla schopna odlít kanóny, které patøily k vybavení lodi.
Na stavbì se od roku 1985 do roku 1995 vystøídalo celkem 1140 nadšencù a loï dostávala pomalu svoji podobu. Zajímavé je, ¾e se nadšenì hlásili mladí lidé z celé Evropy, hlavnì z pøímoøských státù. Hodnì jich po svém návratu „domù“ našlo uplatnìní. Dokonce jedna dívka z Nìmecka (bývalého východního) je dodnes vyhledávanou „šièkou“ plachet a má od vlastníkù historických lodí zakázky na nìkolik let dopøedu. Kdo má mo¾nost prohlédnout si celou loï, jistì si uvìdomí , jak to muselo být pro tolik lidí na tak malém a stísnìném prostoru nepøíjemné. Není divu, ¾e snadno vznikaly konflikty.
Celá loï je 56,60 metrù dlouhá a výška a¾ ke špièce sto¾árù je 55 metrù. Urèitì to nebylo nic pro lidi, trpící strachem z výšek a nebo klaustrofobií. Také museli být tehdy lidé asi menšího vzrùstu. Dnešní normálnì velký èlovìk se musí v lodi v podpalubí pohybovat hodnì skrèený. Proto také bylo tehdy cestujícím na lodích naøízeno støídat se ve skupinách na palubì. Vojáci mìli cvièení a civilisté se urèitou dobu po palubì procházeli. Nechtìjme si pøedstavit, jak to muselo vypadat pøi bouølivém moøi. Hygiena musela být katastrofální a vykonat velkou potøebu, to asi byl zá¾itek, bylo nutno vystrèit zadnici pøes brlinka a pak se nechat opláchnout vodou. Museli to být otrlí lidé, ale snad právì díky této tvrdosti dosáhli Holanïané oné pøevahy na svìtových moøích. Na hoøením snímku je mo¾no vidìt vnitøní uspoøádání lodi. Na zádi lodi byly kajuty a prostory pro kapitána, dùstojníky a velitele výpravy a dùle¾ité cestující, jako byla nechvalnì známá dáma Lukrecia. Pøi prohlídce lodi také pøekvapí, jak bylo vše dobøe promyšleno a na co všechno se muselo pamatovat. Zásoby koudele na tìsnìní, smùla, topivo pro kuchyò, ¾ivá drùbe¾, atd.
Proto¾e stále pøibývalo zvìdavcù, kteøí chtìli vidìt znovuzrození Batávie, byla ustavena nadace „Batávie“, která organizovala exkurse do lodìnice, zpoèátku zdarma. A¾ pozdìji bylo vybíráno vstupné, které bylo vìnováno na lepší vybavení místností a profesionálnì vedené exkurse, kterých se ujali nadšení dobrovolníci. Je zajímavé, ¾e skoro všechna práce okolo byla dobrovolná, bez finanèní odmìny. Jenom ti, kteøí pracovali na stavbì lodi dostávali nìco penìz.
Slavnostnímu spuštìní Batávie na vodu 7.dubna 1995 byla pøítomna také královna Beatrix. Replika Batávie se zakrátko stala v Nizozemí atrakcí a cílem mnoha výprav z celého svìta. Kdy¾ byly v roce 1998 v Sydney poøádány Olympijské hry, vydala se Batávie na cestu do Austrálie.
Byl na ní nádherný pohled, kdy¾ zakotvila v pøístavu v Sydney, kde se stala støedem pozornosti. Z „nové doby“ je vidìt na plachtoví jen reklama firmy Philips. Firma pøispìla na stavbu lodi velkou èástkou.
Nyní, po návratu domù, kotví u¾ Batávia zase ve svém v domácím pøístavu v Lelystadtu. Tvoøí souèást Nationaal Scheepshistorisch Musea, èili Národního musea historických lodí.
V posledních letech se pracuje v Lelystatu na další replice, slavné lodi jménem Sedm Provincií, která byla vlajkovou lodí Michiela de Ruytera. Tentokrát nejde stavba tak rychle, zatím se nepodaøilo zajistit dostatek financí.
Batávia se také musí stále opravovat, stì¾nì byly napadeny houbou a zátì¾, kterou tvoøí písek vlhne, a to také døevu neprospívá. Døíve se toti¾ pou¾ívalo jako zátì¾e olova, které se podle moderních bezpeènostních pøedpisù dnes vùbec pou¾ívat nesmí.
Mezitím také Willem Vos dosáhl vìku, kdy se odchází do dùchodu. Mù¾e být spokojen, jeho sen se splnil. Pøátelé a spolupracovníci mu uspoøádali rozlouèení v dobových krojích, jak je vidìt na pøilo¾eném obrázku.
Pøijedete-li nìkdy do Holandska, zajeïte si také do Lelystatu. Vrátíte se do minulosti, která nebyla tak poklidná a romantická, jak se vám mo¾ná nìkdy zdá.
Karel A. Pokorný