Malé povídání o závisti
Závist prý bývá bledá. Já ani moc ne, ale pøiznávám se, závidím Moravanùm. Závidím jim toho hodnì. Jako obyèejná v Praze narozená holka si pøipadám dost ochuzená. V Praze je všechno a souèasnì nic. Kdybych byla aspoò z Èeskomoravské vysoèiny, jako moje maminka, ze statku na samotì s krásným jménem Malá Rosièka, uprostøed rybníkù a lesù. Odtud u¾ je na Moravu jen kousek, a za dob maminèina dìtství a dokonce ještì trochu za mých mladých let tam bývalo jako v ráji.
Morava je nejen krásná, ale má bohaté dìjiny, které nás pouèí o tom, ¾e nebýt Velkomoravské øíše, nebylo by hned tak ani pozdìjšího Èeského království. A první historicky známý Pøemyslovec, kní¾e Boøivoj byl pravdìpodobnì také z Moravy. A co ta znojemská rotunda s prastarými freskami, které zobrazují Pøemyslovce? Tak vidíte. Proslulý kní¾e Svatopluk byl sice dost drsný hoch, ale to byli v té dobì skoro všichni, kteøí vládli, nebo vládnout chtìli. Vìrozvìsty Cyrila, tedy Konstantina a Metodìje, co je pøivolal Svatoplukùv strýèek - kterým se øíká slovanští, aèkoliv to byli Øekové ze Solunì a tu slovanskou øeè se nauèili od tam usazeného kmene jakýchsi Slovanù, pravdìpodobnì Bulharù - naštìstí je Svatopluk zase právì vèas vyhnal, jinak bychom dodneška psali nìèím podobným azbuce. Pak to sice zase trochu napravil, ale se slovanskou liturgií u¾ byl šlus. Udr¾ela se jen v nìkolika klášterech. Poslední Pøemyslovec taky zahynul na Moravì, ale o tom radìji mluvit nebudu, to je smutná historie.
Dál o tom, co ještì závidím Moravanùm: mají své dobré víno, klobásky, krásné vinné sklípky a sklepy, kde, jak øíká mùj oblíbený básník „potmì pijí víno“. Mají mnoho krásných koutù, líbezné krajiny, i krásná mìsteèka a mìsta. Darmo mluvit.
Mimoto se na Moravì mluví daleko hezèí èeštinou, vlastnì moravštinou a také jaksi spisovnìji. Mají rùzná pìkná slova, co v èeštinì nejsou. Psíkovi øíkají psék a podobnì. Znám v Praze v Jammertalu pána, má tam malièkatou vinárnu, Blatnièku, a prodává v ní výborné moravské víno a k tomu „pséky“, co¾ jsou olomoucké tvarù¾ky (Moravák neøíká syreèky), nìjak nalo¾ené (tajný recept?) a nezøízenì dobré. Také mívá škvarky a jiné obyèejné dobroty. Objevili ho naši kamarádi z katedry analytické chemie, co je hnedle vedle na Albertovì. Teï tam vlastnì chodí z toho ústavu všichni, pokud se tam vejdou. Vinárna je malá.
Zpìt k „moravštinì“, øeèi krajiny:…zelená duše vína doutná na vinicích, krvácí vlèí máky v obilí…
Mají rùzná hezká náøeèí, hanácké, lašské. Nejvíc se mi líbí jak mluví Hanáci, kteøí øíkají l¾ièenka a no¾enka a kyselá okurka se u nich jmenuje oharek. Bròáci mají ten svùj „hantec“, ale to je nìco jiného. Mimo jiné je to svìdectví o tom, ¾e se kdysi na Moravì mluvilo pøevá¾nì nìmecky. Je v tom spousty germanismù.
Moravané mají také rùzné Jízdu králù a krásné kroje, jen se podívejte napøíklad na kyjovský. Ale pøedevším: Podle mého skromného názoru mají v Uherském Hradišti vùbec nejlepší cimbálovou muziku která kdy hrála, tedy soubor písní a tancù: Hradiš»an. Ten vede u¾ dlouhá léta, od roku 1978, primáš Jiøí Pavlica. Jeho zhudebnìní veršù básníka mého srdce, Jana Skácela, se u¾ docela vymyká obyèejnému folkloru. Je to prostì krásná, klasická muzika.Však také Jiøí Pavlica studoval komposici na JAMU. A on také pøišel na to, ¾e „na dnì ka¾dé písnì, i té nejsmutnìjší, na dnì ka¾dé sklenky nìco tiše cinká"… Uslyšel ten cinkot…Jeho píseò „Modlitba za vodu“, která se prý bohu¾el ocitla i v nìjaké reklamì, je pøesto snad nejkrásnìjší. Je to skladba, které se v souèasné dobì s oblibou øíkává „kultovní“. Lidé si o ní na koncertech øíkají, kdy¾ není toho veèera na repertoáru. Posílají lísteèky - a na dvou tøetinách je napsáno: zahrajte nám ještì Modlitbu za vodu, prosíme pìknì.
Dostala jsem pøed nìkolika lety CD s Hradiš»anem, se zhudebnìnými básnìmi pana Skácela a poslouchala si ho velmi èasto. Pak jsem ho nìkomu pùjèila, já holka nerozumná, a ten mi ho nevrátil. Prý ho u¾ nemá, nìkam zmizelo.
Hledám si teï na internetu Hradiš»an, nacházím útr¾ky nahrávek a smutnì si je poslouchám. V Praze jsem CD nesehnala. A to je u¾ na trhu dokonce i DVD, které se také hned tak nedostane.
Kdy¾ je mi smutno, øíkám si tiše pro sebe verše pana Skácela, tøeba tyhle o ji¾ní Moravì:
A» se kdo chce rýpe v našich vinách, pøekrásné jsou noci na rovinách, kdy¾ sládnou marhule a v polích tvrdne re¾….
A také tu krásnou Modlitbu za vodu:
Ubývá míst, kam chodívala pro vodu starodávná milá.
Kde lanì tišily ¾ízeò, kde ¾ila rosnièka
a poutníci sklánìli se nad hladinou, aby se napili z dlaní…
Slyším pana Pavlicu, jak zpívá…
Poesie i próza pana Skácela jsou osvì¾ující jako voda dávných studánek dìtství. Mìl snad studánku i ve svém erbu.
Mám také dvì kní¾eèky jeho drobné prózy „Jedenáctý bílý kùò“ a „Tøináctý èerný kùò.“ Tyto malé skvosty kdysi vycházely v Hostu do domu i jinde. Pak pana Skácela vyhnali… Nesmìl po roce 1968 dlouho publikovat, celých dlouhých dvanáct let. To je pro básníka strašná doba. Nesmìt zpívat nahlas.
Sedìl tedy s kamarády a potmì pili víno. Proto ho dnes mnoho lidí vùbec nezná. Závidím Moravákùm, závidím jim tohoto krále básníkù, jednoho z nejvìtších ve dvacátém století.
Profesor Václav Èerný zaøazuje Skácela po bok Seifertùv a Holanùv, a pokud jde dál do minulosti pak soudí, ¾e má nejvíc z Erbena a Bezruèe. Ale Skácel zùstává jedineèný v kontextu èeské poesie. V evropských souvislostech Èerný zmiòuje Lorcu, Pascala, Kirkegaarda.. Jeho kulturní horizonty mají široký pøesah a¾ k orientální poesii. Výèet kultur by mohl pokraèovat. Intelektuální svìt Skácelùv byl velmi rozlehlý. Èetl nìmecky a francouzsky. Ka¾dý týden ho prý bylo mo¾no potkat v Univerzitní knihovnì, jak vrací balík knih a nové si odnáší. Byl v neustálém kontaktu s lidmi, kteøí mu mohli pùjèovat kní¾ky, které nebyly v knihovnách. Okyslièoval se literaturou.
Proè to sem píšu? Nerada bych toti¾ byla, kdyby nìkdo vidìl Jana Skácela jenom jako básníka moravského folklóru. Sám prý také mluvil nìkdy trochu trpce o tom, jak je èasto zaøazován do jakéhosi prostonárodního kontextu, vymezeného Strá¾nicí a Slováckem.
Zdenìk Ko¾mín, profesor filosofické fakulty Masarykovy university v Brnì, který byl se Skácelem spøátelen a kterému tì¾ce nemocný Skácel, u¾ u konce ¾ivota trpce øekl, ¾e mu zdraví narušil ten hrozný pád do odlidštìných 70 let. Ko¾mín píše ve své knize o Janu Skácelovi (Brno, 1994) toto:
Èasto jsem slyšel v rùzných souvislostech otázku, jak by Skácel pøijal sametovou revoluci, která zaèala ètrnáct dní po jeho smrti. Nemìl by sil vstoupit od velkého dìní, které se u nás rozvinulo v 90. létech. Mnohokrát bylo øeèeno, ¾e by jeho moudrosti bylo právì teï zapotøebí jako soli. Ale ta moudrost je v jeho díle. Byla nastøádána ze ztracených vìr, ze zklamaných nadìjí, z tíhy ¾ivota a svìta. Z velkého zápasu o sílu básnického slova. Je výslednicí hlubokého s¾ití s moravskou krajinou a jejími lidmi. Je to moudrost milující a vzdìlaná.
Co k tomu mohu dodat já? Snad jen naléhavou prosbu: vra»te mi to moje CD s Hradiš»anem a Skácelem. Hned teï.
Vìra Pokorná