1. èervna 2007 ukonèil v Oboøišti u Pøíbrami dobrovolnì svùj ¾ivot spisovatel Jan Beneš. Byl to èlovìk komplikovaný, provokatér a buøiè, èlovìk sršatý a takové lidi ka¾dá spoleènost nerada vidí. I ta demokratická a opravdu svobodná. Èeskoslovensko, kam se po roce 1989 vrátil, morálnì zdevastované lety socialistické beznázorovosti s ním mìlo také své problémy. A vice versa.
Proto¾e Beneš byl prostoøeký a nesmlouvavý, kousavì ironický. Nic si nenechal líbit. Psát dovedl, byl zruèný vypravìè. Nìkdy psal se strohou dokumentárností, vtipnì okoøenìnou a vyzdobenou absurdnímu situacemi. Jeho kniha Druhý dech, u¾ vytištìná, byla v roce 1969 zakázána distribuovat. Ale hned ve stejném roce vyšla anglicky v New Yorku, prvního èeského vydání se doèkala v exilovém nakladatelství Konfrontace a¾ v roce 1974. Roku 2006 vyšla znovu v Mladé frontì. Byla pøelo¾ena do øady jazykù nìjakou dobu byla v USA na listinì bestsellerù na 11 místì. Graham Greene prý dokonce napsal, ¾e je to kniha lepší, ne¾ Sol¾enicinùv „Jeden den Ivana Denisovièe“. Své zkušenosti z vìzení, kde byl v padesátých a šedesátých letech dokonce opakovanì, odsouzen za rùzná provinìní ( od vlastizrady a podvracení bojové morálky mu¾stva, a¾ po kráde¾ podvlékaèek ) zpracoval v nìkolika knihách. V roce 1969 emigroval do USA.
Setkala jsem se s ním v ¾ivotì nìkolikrát osobnì a bylo to v¾dy svým zpùsobem setkání docela nezapomenutelné. Kdysi dávno, v roce 1963, mi podepsal svojí kní¾ku povídek „Do vrabcù jako kdy¾ støelí“, ještì jí mám schovanou, kupodivu za mnou pøišla do exilu.
Pak jsme se krátce setkali u pøátel v Monterey v Kalifornii a naše poslední setkání bylo u¾ také pøed nìkolika lety „na IKEMU“, tedy v nemocnici v Krèi, kam jsme my i on pøišli navštívit Jindøicha Stikarovského, který tehdy prodìlal tì¾kou operaci srdce. Teï u¾ si povídají na vìènosti, Jindøich a Jan. Mají o èem, oba mìli pestrý a pøedevším tì¾ký ¾ivot.
Máme tu také nìkolik jeho „poexilových “ knih, ve kterých se zabývá v Èesku nepopulárními a tabuizovanými problémy. Kniha, kterou dal dohromady spolu s Františkem Augustou „ Ve znamení temna“ by mìla být povinnou èetbou na školách vyššího stupnì. A román Indolence by si mìli také pøeèíst všichni.
Nemá smysl, abych o nìm psala dál. Náš spoleèný pøítel , známý pra¾ský advokát, kdysi obhájce disidentù a dokonce i dnes osob pronásledovaných, Milan Hulík, napsal hned v sobotu èlánek, který najdete na Neviditelném psu, v rubrice Osobnosti. Nazval ho“ Jen nìkolik minut“. Tam je všechno to, co bych napsala také.