Návštěva u zubaře aneb (16)

  Ze zubařů mám strach odjakživa. Nepopsatelný! Není to normální strach. Je to fóbie. Dodnes jsem se s ní nenaučila žít.

S tímto paralyzujícím strachem a mužem mého života po boku jsem vstoupila tedy do čekárny zubního specialisty na předměstí Sacramenta.

Jednopodlažní budova. Už to mne zaujalo, neboť pocházím z města, a kromě soukromých vilek se v rámci šetření s prostorem hnalo vše do výšky.

V čekárně bylo útulno, pokud se to dá říct o čekárně u zubaře. Na největší stěně visela obrovská zarámovaná barevná ( a podle mého názoru příšerně kýčovitá!) fotografie. Nějaká rodinka se tam tetelila. Starý správně americky velký automobil, muž, žena a dvě děti. Syn a dcera. Prostě idyla. Všichni měli vyceněný bělostný chrup do prostoru tak vyzývavě, že se mně v hlavě asociovala piraňa.

Byly to zuby krásné, zdravé, bílé, a jejich. Tedy - rodiny lékaře.

Zdravotník sám měl podmanivý úsměv a v oku přesvědčení, že v jeho  péči budou mít všichni tak bezchybný chrup.

Jen já ne.

Pro mne už bylo pozdě, jelikož jsem dosud byla v péči doktorů "východních", a jak mně později bylo vysvětleno, východní zubařina v jejich pojetí bylo něco mezi léčbou pomocí šamana či zaříkávání, v lepším případě si mysleli, že dodnes u nás doma pečují o zuby místní kováři.

U zubaře, před zubařem, pod zubařem i nad zubařem nemluvím nikdy, ani doma ne. Tady se k mému "normálnímu" mlčení přidala neznalost jazyka anglického, takže jsem byla tiše jak dvě pěny.

Lejstro, které mně bylo s úsměvem předáno vyplňoval můj průvodce. Něco se mně ptal, ale bylo to zhola zbytečné. Já nejen, že obklopena odérem zubařiny nemluvím, já neslyším, nevidím, jen tiše vibruji.

Zřejmě odhadem vyplnil dotazník, kde bylo asi 60 otázek. Netuším, co všechno po mně chtěli, babička v KSČ nebyla, dědeček umřel, když jsem ještě nebyla na světě, a já byla v SSM. Ale chodila jsem i do náboženství! Měla jsem tedy jeden černý a jeden bílý puntík, jenže jsem netušila, který je který.

Co jsem slyšela zřetelně, bylo prohlášení mého druha"

"Tak, a jen tento úkon nás bude stát 60 dolarů..".

Nebyla jsem schopna násobit, kolik to vlastně je, a bylo mně to  venkoncem jedno.

Pak mne odvlekli do další místnosti. Bylo jich tam hodně. Místností i různých postav, lékaře z fotografie jsem však nezahlédla.

Podařilo se jim nějak mne vpasovat do lehátka. Někde hrála hudba, kolem mne samé obrazovky, čudlíky, ale vrtačku jsem neviděla. To mne uklidnilo, ale ne nadlouho.

Veselá osůbka mne vyzvala, abych otevřela ústa. Neslyšela jsem ji, nerozuměla, ale instinktivně vytušila.

Můj "ON" se postavil půl metru za mne, a číhal.

Já jsem zavřela oči, pomodlila se otčenáš, a odevzdaně jsem čekala chvíle příští.

Po krátké chvilce, kdy se mně do úst koukala ona žena, něco zvolala.

Přispěchal nejen lékař, ale i dalších asi pět lidí. Postupně se mně koukali do úst všichni, jeden po druhém a něco si povídali. A smáli se.

Mně to skoro urazilo. Bylo mně to nepříjemné, jak mne okukovali, a přivolali další posily.

"Jéžišmarjá", blesklo mne hlavu, "asi jsem vzácný případ, třeba mně tam objevili nějakou smrtelnou chorobu, vzácnou, a teď si s tím nevědí rady".

Můj skoromanžel se ke mně naklonil, a překládal. Taky si to mohl ušetřit, přestala jsem totiž vibrovat, a začala se stydět.

"Hele, oni se koukaj, v životě to ještě neviděli! Ty prý máš velice složité stomatologické úkony v ústech, ale ten materiál, ten materiál .. Hele, prý to viděli jednou ve škole, jako zkušební vzorek, na kterém se cvičili. No teď se mne ptají, jak dlouho to máš? Jak dlouho to máš?"

Jako vždy u zubaře stejná situace. Nacpou vám do pusy vatu, nástroje, ruce, a pak se vás něco ptají. Dodnes jsem nepochopila, jestli to dělají schválně, nebo jestli si v zápalu výkonu svého povolání opravdu nevšimli, že k mluvení je třeba úst, a to pokud možno prázdných. Dělají to zubaři na celém světě, zřejmě.

Pak si naštěstí jeden z očumujících všiml, že mám snahu mluvit.

Dostala jsem volno.

"Patnáct let!", zakvílela jsem. "To mně dělala moje kamarádka, okorunkovala mně moje zoubky v poloviční narkóze, protože už jsem je měla proplombované na dřeň". Chtěla jsem ještě něco dodat, něco inteligentního, ale ON briskně překládal, a oni se znovu zabořili mezi mé socialistické zoubky.

Komunikace mezi námi, tedy mnou, ležícím pacošem, a svitou odborníků probíhala pak podle tohoto scénáře:

ONI se něco zeptali.

ON mně to přeložil.

JÁ jsem odpověděla.

ON jim to přeložil.

Oni se divili.

S hrůzou jsem si představila, jak bude vypadat vyšetření třeba u gynekologa.

To ON bude stát vedle mě, a překládat?

Při té představě jsem se orosila.

Ihned přiskočila jiná osůbka, a orosené čílko mne jemně utřela.

Vůbec - starostlivost, vybavení, zařízení i hromada starajících se na mne dojem udělaly. To jo. Pak mne ON vyzval, abych se podívala. Já měla křečovitě zavřené oči pořád.

Koukla jsem tedy, a přede mnou na obrovské barevné obrazovce byl můj chrup.

Hrůza!

V takové nahotě, a v takové velikosti jsem neměla čest ho vidět, a už jsem se ani tak moc všem čumilům nedivila. Viděla jsem nástroje, které mně šmejdily v ústech, a slyšela lékařův uklidňující hlas. Viděla jsem divné zuby, vzadu tuny  amalgámu. Co zub, to zásah.

Lékař brzy objevil vadu (zřejmě jich objevil tisíce, ale tu bolestivou určil spolehlivě).

Prasklá korunka na jedničce vlevo.

Viděla jsem vadu na vlastní oči.

Prasklina, a díra, a co teď.

Pak jsem byla rotujícím způsobem dotázána, zda chci injekci, nebo ne.

Normálně ji chci vždy.

Překlad mého miláčka však v sobě nesl hrozbu - další dolary fuč!

Odmítla jsem injekci, a připravila se na smrt.

Během několika málo minut, kdy jsem se připravovala na bolest, bylo po všem. Prý mně to laserem zalepil, opravil, vylepšil.

Pak mne pohladil po ruce, a - teď jsem mu rozuměla! Řekl:

"Hotovo, pro tentokrát. Děkuji za návštěvu."

Vystřelila jsem z ordinace jako dělová koule, a chtěla být pryč.

"Stůj!", zařval na mne můj tlumočník.

"Musíme zaplatit účet!"

Ztuhla jsem. Tolik lidí se kolem mne motalo, použili nějakou metodu, kterou neznám. Zařízení, nástroje, dřevem obložené stěny a koberci podlahy jasně dávaly tušit, že účet nebude pro mého miláčka stravitelný.

"Rentgen, to máme . shit, to jsou sumy! Celková prohlídka, laserový zákrok, čištění zubů .", vypočítával pohřebním hlasem, a co zákrok, to hlubší a hlubší hlas. Propadal se ze sopránu do basu, poslední výčet už nebyl slyšet, protože jeho hlas selhal.

Přikročil k pultu, a hovořil s kasující postavou.

Zdálo se mně, že nějak dlouho. Že by smlouval? Že by říkal, že mne vlastně nezná, že mne potkal jen tak na ulici, a ze soucitu se mne ujal? Nebo prosí o tabletku kyanidu v předtuše, že tato návštěva zdaleka nebyla poslední, a moje chrupoviště zruinuje jeho účet?

Najednou se jeho tvář rozjasnila, celý pookřál, potřásl si rukou s touto také se usmívající tváří, a vykročil ke mně. Vzal mne kolem pasu, dal mně pusu, a vykročili jsme konečně ven.

"Představ si" To se tu ještě nestalo! To se nestalo asi nikde v Americe! To je gól!", jásavě poskakoval vedle mne, a radoval se.

"Oni ti to udělali gratis! Že prý opravdu nic podobného ještě v rukou neměli! To víš, tady moc Čechů ani jiných jinokrajců nepřijde, tak z toho byli úplně uneseni! Oni si to dokonce vyfotili! Lásko, to je teda něco" Tomu nemůžu uvěřit! "

"Jo", povzdychla jsem. A v duchu jsem přemítala, zda budeme pokaždé chodit k jinému zubaři a doufat, že to taky ještě neviděl, a tím opravíme můj chrup k dokonalosti. Kolik je v okolí asi zubařů, kteří neměli na křesle člověka z východu? Kolik já mám vlastně těch korunek, které můžou začít praskat jak ledy na jaře?

Zatím co miláček jásal, divil se a střídavě se smál a kroutil hlavou, já jsem přemýšlela, že ode dneška budu jíst pouze stravu tekutou, a zuby budu chránit jako oko v hlavě. A změním ono rčení, budu si chránit zuby, jako v Americe.

To jsem ještě netušila, jak přehnaná péče ohrozí naše účetnictví.

Nitkování!

"Je to běžná praxe! To jen vy, na východě, nevíte, co to je! Je to normální!"

Zakoupil mně speciální nitě, a já nitkovala.

Zcela logicky se mně každým nitkováním každá korunka posunula o kousínek dolů, vlastně jsem si je tím slavným nitkováním dennodenně pomaličku sundávala.

Naštěstí - úplnému zmaru mého chrupu zabránil můj zcela (pro mne) nečekaný odjezd domů.

Moje kamarádka mne pak všechno zase spravila, ale když mně předložila účet, měla jsem pocit, že jsem v té Americe vlastně pořád.

Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.