“Jít a hledat Eldorádo”…pøesnì tak to zpívá Walda Matuška ve stejnojmenné písnièce. A to bylo pøesne to, co hledali španìlští dobyvatelé ve støední a ji¾ní Americe. Kdy¾ Gonzalo Jiménez de Quesada se skupinou svých mu¾ù dorazil na náhorní plošinu, která se nápadnì podobala pøírodì kolem Granady v Andalusii, rozhodl se zùstat a zalo¾it zde “Nové granadské království” (Nuevo reino de Granada) a 6. záøi 1538 jeho hlavní mìsto. Zalo¾il ho na místì, kde se nacházela malá indiánská vesnièka zvaná Bacatá, obydlená indiány kmenu Muisca nebo Chibcha. Jedním z prvních zájmù bylo, kde a jak najít zlato, proto¾e u¾ po cestì z pobøe¾í do And slyšel vyprávìní o “pozlaceném indiánovi”. El dorado chce toti¾ doslovnì øíct pozlacené nebo pozlacený.
To byl koneènì zájem všech dobyvatelù - jak pøijít ke zlatu, o kterém tolik slyšeli, a které vidìli na tìlech zdejších indiánù jako ozdobu. A tak Jiménez brzy zaèal pátrat po tom, kde se pozlacený indián nachází, a¾ se dostal k jezeru Guatavita, vzdálenému asi 65 km od Bogoty. A v okolí jezera se dozvìdìl od tamnìjších obyvatel o zajímavém rituálu. V¾dy, kdy¾ obyvatelé chtìli uklidnit bohy, nebo kdy¾ nastupoval nový “Cacique”(vùdce), byl pøipraven velký prám, ozdobený kvìtinami, rùznobarevnými plédy a pochodnìmi a pøipraveny byly zlaté dary a smaragdy. Nìkolik dní pøed tím celá vesnice ¾ila pøípravou na oslavy, které trvaly nìkolik dní. Mu¾i i ¾eny se ovìsili nejrùznìjšími zlatými ozdobami, mu¾i si vzali èelenky z nejkrásnejšího peøí a na bøehu jezera, za zvuku píštal, fléten a bubínkù a za zpìvu, otoèeni zády k jezeru, oèekávali pøíchod svého vùdce s doprovodem.
Za svìtla mìsíce – Luny (co¾ byla jedna z dùle¾itých bohyò), pøinesli na nosítkách vùdce indiánù, kterého pøed tím namazali vonnými oleji a posypali od hlavy a¾ k patì zlatým prachem, a který, i s celým svým doprovodem dodr¾oval nìkolik dní pøedem pøísný pùst. S ním vstoupili na prám další ètyøi nejdùle¾itejší èlenové doprovodu a dojeli do støedu jezera. Tam, osvìtleni “Lunou” pozdravili bohy. Poté vhodili do jezera všechny dary a sám “cacique” se ponoøil do vody a smyl ze sebe zlatý prach.. Kdy¾ se vùdce vrátil po oèistné koupeli na prám a zahalil se krásným tkaným pøehozem, všichni se obrátili èelem k jezeru a mohla zaèít veliká oslava.
Samozøejmì ¾e Jimenéz, a po nìm mnoho dalších, zaèali hledat zlatý poklad. Ale nikdy se nikomu, a¾ dodnes nepodaøilo nìco z jezera vylovit. Dokonce se sna¾ili jezero vypustit, ale ani to se nikdy nepodaøilo a tím vznikla další legenda o posvátném jezeru Guatavita - jezero nemá dno. Ale, podle výzkumu geologù, je jezero buï kráterem vyhaslé sopky nebo obrovská jáma po dopadu meteoritu pøed mnoha milióny let.
Dnes, i pøesto, ¾e mnoho zlata, které dobyvatelé našli jinde ne¾ v jezeru (na území dnešní Kolumbie ¾ilo mimo Muiscù, mnoho rùzných skupin - Calima, Sinú, Tairona, Zenú, Nariño a jiní) a odvezli do Španìlska, dnešní Muzeum zlata v Bogotì má na 35 000 exponátù, i kdy¾ ne všechny jsou permanentnì vystavené.
Jedním z nejvzácnìjších pokladù je “zlatý prám” znázorñující ceremoniál, nalezený v jedné vesnici blízko Bogoty.
A u¾ jen tak na okraj - ne všechny šperky a jiné ozdoby jsou ze stoprocentního zlata. Kdy¾ Muiscové potøebovali, aby nìkteré z vìcí byly opravdu pevné, pou¾ívali slitinu tzv. tumbaga co¾ je 70-80% zlata a 30-20% mìdi.
Jana de Galindo
K èlánku je rovnì¾ zpracována prezentace v programu Poower Point. Napsat si o ni mù¾ete zde
Americe. Kdy¾ Gonzalo Jiménez de Quesada se skupinou svých mu¾ù dorazil na náhorní plošinu, která se nápadnì podobala pøírodì kolem Granady v Andalusii, rozhodl se zùstat a zalo¾it zde “Nové granadské království” (Nuevo reino de Granada) a 6. záøi 1538 jeho hlavní mìsto. Zalo¾il ho na místì, kde se nacházela malá indiánská vesnièka zvaná Bacatá, obydlená indiány kmenu Muisca nebo Chibcha. Jedním z prvních zájmù bylo, kde a jak najít zlato, proto¾e u¾ po cestì z pobøe¾í do And slyšel vyprávìní o “pozlaceném indiánovi”. El dorado chce toti¾ doslovnì øíct pozlacené nebo pozlacený. 
na bøehu jezera, za zvuku píštal, fléten a bubínkù a za zpìvu, otoèeni zády k jezeru, oèekávali pøíchod svého vùdce s doprovodem.
pozdravili bohy. Poté vhodili do jezera všechny dary a sám “cacique” se ponoøil do vody a smyl ze sebe zlatý prach.. Kdy¾ se vùdce vrátil po oèistné koupeli na prám a zahalil se krásným tkaným pøehozem, všichni se obrátili èelem k jezeru a mohla zaèít veliká oslava.
milióny let.