Brnění z vápníku

Raci to v Česku nemají lehké. Dnes už to vypadá takřka neuvěřitelně, ale pamětníci tvrdí, že kdysi u nás žili raci prakticky v každém potoce. Ještě ve filmu Starci na chmelu z 60. let je scéna nočního lovu na tyto korýše. V současnosti sice v potocích najdete třeba i celého trabanta, raka však sotva.

Přesto u nás raci ještě v některých lokalitách žijí - či spíše živoří. Jde totiž o tvora mimořádně citlivého na kvalitu prostředí. Ale i tam, kde našel příznivé podmínky a rozmnožil se, zdaleka nemá vyhráno.

Nebyl to jen račí mor

Raci u nás byli odedávna ve velkém loveni jako vyhlášená pochoutka - vyhledávaného "masa" není na žádném jedinci mnoho, a tak musely padnout na uspokojení hostů jedné gurmánské večeře i stovky raků. Čeští raci také vždy byli dobrým exportním artiklem. V neporušené přírodě se ovšem dokázala račí populace rychle obnovovat. První skutečná pohroma přišla přibližně před jedním stoletím, kdy do našich zemí vtrhla epidemie označovaná jako račí mor. Ta zde raka říčního téměř vyhubila. Po jejím skončení byl introdukován rak bahenní, který je podstatně méně choulostivý. Třetím zdejším druhem je menší (a rovněž ohrožený) rak potoční. Patrně ani račí mor by neznamenal definitivní konec zdejší populace raka říčního, kdyby (ostatně nejspíš nikoli náhodou) nepřišel v době rychlé industrializace a počátků průmyslového znečišťování krajiny. Ještě větší ranou však byla pozdější chemizace zemědělství a velkoplošné meliorace. Přesto se socialistické hospodářství při dohánění kapitalismu nedokázalo odříci ani račí podpory; i když formálně tento korýš požíval jakési zákonné ochrany, byly zde kličky, které umožňovaly intenzívní valutový export. Například Vyhláška 103 ministerstva zemědělství z roku 1963 s prováděcími předpisy k Zákonu o rybářství dovolovala denní úlovek 30 kusů raků. Největší populace raka ve středních Čechách nyní patrně žije ve známém opuštěném lomu Amerika u Karlštejna. Budoucnost této lokality je ovšem stále nejistá - před několika lety se romantický kaňon se dvěma průzračnými jezírky (který si zahrál i v mnoha slavných filmech) stal majetkem společnosti ČEZ. Proslýchalo se, že zde má být obnovena těžba; ČEZ chce paradoxně vápencem z této unikátní krajinné oblasti odsiřovat severočeské elektrárny.

Brnění z vápníku

Rak říční (Astacus astacus) se může dožít téměř dvaceti let a dosáhnout při tom až čtvrtmetrové délky - takové jedince však už znají z volné přírody jen opravdu letití pamětníci. I tak ale pevný krunýř, dlouhá tykadla, deset silných noh a především dvojice velkých klepet z něj činí tvora, který jako by byl pozdravem z dávných geologických dob. Brnění kryjící hlavohruď tohoto korýše je od hnědé do červena, někdy s odstíny zeleně (úsloví "rudý jak rak" pochází od zbarvení vařených jedinců). Račí krunýř nedorůstá, musí se proto pravidelně svlékat. Právě kvůli tvorbě krunýře se rakům dobře vede především ve vodách s vysokým obsahem vápníku a s množstvím úkrytů pro čas převlékání. Při bližším setkání vás možná překvapí, že račí oči na stopkách jsou často krásně modré. Cestu po dně si rak hledá nejen jimi, ale také ohmatává dvěma páry tykadel - je to totiž tvor s převážně noční aktivitou. Rak většinou leze po dně, v případě nouze ovšem umí i dobře a velmi rychle plavat. Impozantní na rakovi jsou především klepeta - alespoň u jedinců vyrůstajících v dobrých podmínkách. Kvůli svalu pohybujícímu tímto orgánem byli raci v minulosti také loveni a dokonce od nás i exportováni. Slouží mu nejen k obraně a bojům, ale především ke sbírání potravy. Tou jsou nejčastěji uhynulé ryby a jiné organické zbytky na dně. Původní druhy raků jsou na seznamu ohrožených druhů, ovšem formální ochrana je dnes téměř zbytečná - raka neohrožují drobní pytláci, ale především obrovské množství nejrůznějších chemikálií ve vodách (včetně horských oblastí) a rychle postupující likvidace račích lokalit.

Naděje umírá poslední

Není žádným tajemstvím, že i nejmenší potoky představují pro mnoho lidí náhradu za kanalizaci a chybějící čističky. V posledních letech k tomu pak mimo jiné přistupuje i překotné obnovování těžby v dávno opuštěných zatopených lomech. Naštěstí tu nejsou jen lidé toužící po rychlém zbohatnutí za každou cenu, ale také ti, kdo usilují o zachování plnohodnotného životního prostředí. Už koncem 80. let se mezi mládeží rozběhla akce Astacus, mající za cíl umělý chov a znovu vysazování raka do vhodných přírodních lokalit. Za tímto účelem byly tehdy vydány i nezbytné příručky - málokdo například ví, že raka je nutné dávat do vody hřbetem dolů, protože jinak zůstane kolem žáber krytých krunýřem bublina vzduchu, která jej zadusí. Snahy o umělý chov a reintrodukci raka do přírody pokračují díky řadě nadšenců stále. Dnes je šance zejména v oblastech, odkud mizí donedávna zde uměle udržované intenzívní zemědělství, tedy v horských a podhorských oblastech. Ovšem jediná chyba, nezodpovědnost či zlá vůle ze strany lidí, kterým na životním prostředí nezáleží, dokáže zlikvidovat výsledky mnohaleté práce během několika okamžiků.

Znovu se v řekách objevili bobři i raci

Za uplynulých třináct let doznalo životní prostředí v České republice pronikavé změny k lepšímu, ale ekologové zatím příliš nejásají. Ve srovnání s požadavky Evropské unie jsme teprve na začátku. V posledních  letech byly sice s pomocí Státního fondu životního prostředí postaveny stovky nových čističek odpadních vod, jenomže EU požaduje, aby je měla všechna sídla s více než dvěma tisíci obyvatel.

Kde hledat příčiny neutěšeného stavu v ČR

Neodpustitelnou vinu na obrovské devastaci v této oblasti má bývalý komunistický režim. Na silném znečištění  řek a ostatních povrchových vod se podílela rozsáhlá výstavba průmyslových komplexů se zastaralou výrobní technologií, těžba v povrchových dolech a nadměrné používání umělých hnojiv v zemědělství. Vázla rovněž výstavba čističek odpadních vod a dalších důležitých ekologických staveb. Např. na Labi a jejich přítocích neměla čističky (anebo pouze kapacitně nedostačující) ani tak velká města jako Ústí nad Labem, Děčín, Mělník a Mladá Boleslav. Výsledek se dostavil v podobě  řek proměněných ve stoky. Nejhorší situace kvůli intenzivní povrchové těžbě v hnědouhelných dolech byla v severních Čechách, ale sdělovací prostředky o tom mlčely. V rozporu se skutečností se tvrdil opak, a mladí lidé bývali vybízeni k odchodu za prací na sever Čech, k čemuž se jim nabízely i volné byty, kterých byl v jiných regionech nedostatek. Zvýšený výskyt nádorových onemocnění v této oblasti se samozřejmě zamlčoval. První výsledky se však přece jen dostavily. Díky výstavbě čističek odpadních vod v povodí Labe došlo k pronikavému zlepšení kvality vody a v této největší české řece se po dlouhých letech znovu objevili tak vzácní živočichové jako bobři a na některých jejich přítocích dokonce raci.

Nejstarší delikatesa

Rakům, humrům, langustám, garnátům a krevetám se říká "nejstarší delikatesa lidstva", vždyť se o nich zmiňuje již slavný básník Homér. V antickém Římě se téměř žádná slavná hostina bez těchto korýšů s pevnými krunýři neobešla. Nejžádanější pocházeli z pobřeží dnešního Libanonu. Tyto dary moře platily za krmi privilegovaných vrstev, jak mimo jiné dokazují i starořímské mozaiky plné raků, krevet a garnátů. Mezi jejich největší příznivce patřil i slavný římský "fajnšmekr" Marcus Caelius Apicius (nar. 25 př. Kr.) V jeho rozsáhlém díle se můžeme dočíst, že je téměř nemožné připravit chutného raka bez kmínu. Cesta korýšů na jídelní stůl dosáhla svého vrcholu v době rokoka. Traduje se, že sám francouzský král Ludvík XIV. jich na své svatbě snědl přes čtyři sta kusů.Poněkud odlišná situace z hlediska korýšů panovala v Německu a v nepřímořských zemích jako jsou Čechy, Morava a Rakousko. Zde byl za favorita kuchyně jednoznačně považován rak říční a rak kamenáč. Jednalo se tehdy o relativně všední potravu, a navíc lidu obecnému dobře dostupnou. Lov ryb byl totiž mnohdy výsadou měst a šlechty a jako takový byl silně regulován. U raků takováto situace nastávala málokdy. Oblíbenost pojídání raků se v devatenáctém století odrazila i v jeho pojmenování - v Německu bývá toto století nazýváno stoletím říčního raka. Byla to ovšem doba, kdy se raci běžně a hojně vyskytovali v každém čistém potoce a řece. Lovili se ručně v průzračné mělké vodě, nebo pohmatem pod kameny. Tam, kde byla voda zkalená a hluboká, se v předvečer lovu umisťovalo jako návnada tlející maso.Několik posledních desetiletí se svými kyselými dešti, exhalacemi, regulací toků a intenzivním hnojením snížilo počet těchto kdysi běžných tvorů na minimum. Dřívější všední pokrm je dnes drahou a málo běžnou delikatesou. Pokud se situace jednou dramaticky zlepší a raci se opět stanou všedním artiklem na pultech obchodů, můžete je upravit třeba podle toho nejjednoduššího receptu slavné české kuchařky Marie Sandtnerové:Raky řádně vypereme (mají hnědou až nazelenalou barvu), vložíme do prudce vařící osolené vody (okamžitě zrudnou jako raci) s kmínem, pivem, zelenou petrželí a máslem a vaříme je deset až patnáct minut. Vařené raky podlijeme trochu polévkou, ve které se vařili, a dobře přikryté podáváme na stůl s čerstvým máslem na skleněné míse pěkně upraveným.

Marie Kalinová