Uprostøed hnutí surrealistù, vìtšinou extrovertù, kteøí byli specializováni na provokace, veøejné skandály spoleèenské i politické, rychle navazovaná pøátelství, která stejnì rychle konèila hlubokými rozkoly a vášnivé semi-nábo¾enské útoky, byl belgický malíø René Magritte tak trochu podoben solidnímu kamenu, korektní, šedý a na první pohled nudný.
®il skoro celý ¾ivot se svojí jedinou láskou, Georgette Berger na rùzných místech v Bruselu. ®il s ní také nìkolik let ve Francii,mezi ostatními surrealisty, ale do Bruselu se v¾dy vraceli. Zùstal, na rozdíl od vìtšiny svých pøátel z øad umìlcù, a¾ do smrti s dívkou, se kterou se poprvé setkal u¾ v roce 1913 na pouti v Charelrois. Vzali se v roce 1922. Podle norem, platných ve tøicátých letech minulého století v paøí¾ských umìleckých kruzích, mohl nanejvýš být majitelem nìjakého malého obchodu s koloniálním zbo¾ím. Vpravo vidíte jeden z domù v Bruselu, ve kterém øadu let bydlel. Dnes je v nìm mo¾no navštívit umìlcùv bývalý byt a malou výstavu jeho prací. V létì tohoto roku bude v Bruselu otevøeno nové, velké Museum Magritte.
Studoval na malíøské akademii v Bruselu, ale po absolvování se musel ¾ivit jako návrháø v továrnì na tapety, kde navrhoval rùzné kvìtinové vzorky. Nad vodu ho udr¾ovala mnohdy man¾elka Georgette. Opravdového úspìchu se doèkal a¾ v padesátých letech minulého století. Tento malíø, oznaèovaný jako jeden z nejvìtších belgických malíøù dvacátého století, nemìl, jak se tvrdí, vlastnì nikdy ani svùj vlastní ateliér. A pøesto nám dalo toto dvacáté století v umìní jen málo postav, které mìly takovou pøedstavivost, takovou hloubku i šíøi imaginace, jako tento flegmatický kouzelník.
Narodil se 21. listopadu 1898 v Lessen, v belgickém kraji Hennegouwen, kde byly uhelné doly zdrojem ob¾ivy vìtšiny obyvatel. Jeho otec byl krejèí a obchodník s látkami, matka modistka.
Rodina Magritte, ve které byli ještì dva mladší bratøi, Raymond a Paul se èasto stìhovala. Roku 1912 postihlo rodinu velké nìštìstí, Reného maminka utopila v øece Amber. Chlapec René tehdy vidìl její tìlo, tak, jak ji pøinesli domù. Nav¾dy se mu vryla do pamìti její hlava, pøikrytá mokrou látkou noèní košile, ve které do øeky skoèila.
Na mnoha jeho obrazech je proto vidìt postavy se zahalenou hlavou, které se marnì pokoušejí o komunikaci. Matèina sebevra¾da chlapcem velmi otøásla, obrazy, které tehdy vidìl, ho pronásledovaly po celý ¾ivot.
Na rozdíl od vìtšiny surrealistù neèerpal Magritte svoji inspiraci ze snù, ale z denního ¾ivota. Umis»oval zcela banální pøedmìty v bizarním kontextu, negoval všechny jejich fysické vlastnosti i skuteèné rozmìry, vytváøel kolem nich neobyèejnou, podivuhodnou a trochu strašidelnou atmosféru.
Na jednom z jeho velmi známých obrazù, z roku 1928-29, nazvaném „Zrada pøedstavivosti“, vidíme zcela jasnì dýmku a pod ní francouzský nápis: „Toto není dýmka“. Dobøe, ale co je to tedy, ptáme se spolu s diváky. Prostì malba, zní odpovìï. Olej na plátnì. Obraz pøece není to, co pøedstavuje.
Magrittùv svìt hranièí na jedné stranì s øíší filosofie a na druhé se smìšností.
Jeho práce jsou také øíší strachu, èasto primitivního a schematického strachu, který tehdy napøíklad vyvolávaly nìmé filmy, zejména v letech 1913-14 pìtidílný cyklus Fantomas. Ten byl obdivován ještì dalšími surrealisty, Pablem Picassem a básníkem Apollinairem. Kriminální policie, tak, jak tehdy vystupovala, v èerném civilním obleku s tvrïákem (bowlerem) na hlavì byla mo¾ná pøedlohou pro podobné strnulé bizarní postavy na Magrittových obrazech. Pánové s tvrdým kloboukem, zvaným té¾ èeský „buøinka“, zalidòují mnoho Magrittových obrazù, stávají se jeho typickými prùvodci. Obraz vpravo nahoøe nese název „Vrah v ohro¾ení.“ Kdy¾ se díváme na tyto obrazy, nikdy nevíme na èem jsme. Je to ¾ivot, který ustrnul, èi mrtvá hmota, která o¾ívá? Proè se najednou stala z obyèejného jablka hrozba, vyplòující celou místnost? Co je za ním? Prohlédnìte si ten pár baganèat, který má skuteèné prsty. Je to kù¾e, která o¾ivla, nebo ¾ivot, který ustrnul? Ale i ty Magrittovy obrazy, které jsou na první pohled plné poesie a klidu dovedou toho, kdo chce, zneklidnit, naplnit strachem z neznámého.
Tichá noèní ulice s lucernou, odrá¾ející se ve vodì. Na první pohled zcela obyèejná situace. Ale obloha k tomu jaksi vùbec nepatøí, je jasná, jako ve dne. Na obraze je souèasnì den i noc. Proè? Obraz se jmenuje „Øíše svìtla“ a umìlec jej namaloval v mnoha variacích. Jedna z nich byla v roce 2002 v New Yorku vydra¾ena u známé firmy Christies, vynesla 14 milionù Euro.
Surrealisté hledali svobodu projevu a nìkteøí nìjaký èas doufali, ¾e jí našli v komunismu. Hovoøili èasto o „teroru“, kterému musí být svìt a tedy i svìt umìní, podøízen. Jejich pøedstavy o komunismu byly vágní a pøedevším tak zvanì „salonní“, jako u vìtšiny intelektuálù, kteøí si s touto myšlenkou pohrávali mezi dvìma válkami. Politika je toti¾ v urèitých obdobích neodmyslitelná od umìní. Tehdy (1925-28) vyšly ve Francii spisy Trockého a jeho akceptace Freuda, Junga a Adlera tak potìšila básníka André Bretona, autora známého surrealistického manifestu z roku 1924, ¾e se Leo Trocký stal na chvíli pro surrealisty politickým vzorem.
Také v ¾ivotì René Magritta hrála komunistická strana roli. Nìkolikrát do ní vstoupil, aby zase zakrátko vystoupil, definitivnì tak uèinil v roce 1945.
Jedním z vùbec nejvìtších a stálých témat surrealismu je sexualita, která byla v tehdejší dobì ještì obklopena spoustou sociálních i jiných tabu. Ovšem, podíváme-li se na tento problém zblízka, uvidíme, ¾e se u surrealistù v¾dycky jedná pouze o sexualitu mu¾e, pøedevším heterosexuálního mu¾e. ®ena je ve všech tìch formách, které mù¾eme vidìt na surrealistických obrazech, pøítomna jen jako trpitelka, obì», by» mnohdy krásná. Pozoruhodnou heterosexuální surreální pøedstavu pøináší Magrittùv obraz „Znásilnìná“ , na kterém se oblièej ¾eny mìní v to pro mu¾e podstatné, její tìlo, a který pøes veškerou drsnost situace vyzaøuje jakousi slepou, nì¾nou a pathetickou sexualitu. Salvador Dalí maloval obrazy se sexuální tématikou daleko neurvalejší a odvá¾nìjší. Na obraze vpravo, nazvaném „Èerná magie“ vidíme Magrittovu man¾elku a magie spoèívá v promìnì milované ¾eny v oblohu. Krásná pøedstava. Vùbec je tì¾ké vmìstnat malíøe Magritte do krabièky s nápisem „Surrealismus.“ Mnohé z jeho obrazù tam nepatøí, nejen proto, ¾e mìl ve své umìlecké práci prokazatelnì periody, kdy se sám poèítal ke kubistickým malíøùm a také tak maloval. Za druhé svìtové války tvoøil nìkolik let zcela impresionisticky. Mnoho z jeho obrazù k surrealismu poèítaných vyzaøuje ne strach a surreálno, ale magický realismus, ke kterému je lze èásteènì také pøiøadit. Ostatnì jeho vzorem byl italský malíø Giorgio de Chirico, zakladatel stylu, zvaného „pittura metafysica“. Jeden z jeho obrazù, nazvaný „Mystérium ulice“ vidíte vlevo. Tajemné a trochu hrozivé jsou jen takové jeho obrazy jako ten vpravo, nazvaný „Zámek“.
Podívejte se znovu na obraz „Øíše svìtla“. Ta malba prostì ¾ádné obavy vzbuzovat nemusí. Je na ní zobrazen tichý veèer, tìsnì po západu slunce. Obloha je ještì jasná, ale poulièní svítilny ji¾ svítí. Je zobrazena klidná atmosféra veèera, vyzývajícího k procházce.
Z velkých belgických malíøù 20. století, kteøí byli poèítáni po velkou vìtšinu ¾ivota k surrealistùm, bych chtìla ještì upozornit na Paula Delvaux. Za svého dlouhého ¾ivota (1897 - 1994) namaloval mnoho obrazù, a skoro na všech je zobrazena stejná ¾ena a to i tehdy, kdy¾ je ¾enských postav nìkolik. Jsou to obrazy tajemné, trochu smutné a vìtšinou velmi nì¾né, jako obraz vlevo: „La Robe marieé“. Delvaux, který byl synem známého advokáta a byl vlastnì pøedurèen pro jinou ¾ivotní dráhu velmi trpìl tím, ¾e jeho rodièe, zejména matka nikdy neakceptovali jeho první lásku Anne – Marie, zvanou „Tami“. V roce 1937 se o¾enil s jinou dívkou, Suzanne. Sòatek pro nìj znamenal emocionální fiasko. Zklamání a následné osamocení byly pro nìj kupodivu velkým zdrojem inspirace, vytvoøil v té dobì svá nejlepší díla, jako obraz „Jitøenka“ z roku 1938.
A¾ po válce, v roce 1947 se znovu potkal se svojí první láskou, opustil man¾elku, rozvedl se a a¾ v øíjnu 1952 se koneènì se svojí „Tami“ o¾enil. Nìkolikrát vystavoval spoleènì s René Magritte, ale pøíliš si spolu prý nerozumìli.
Pokud mám vùbec ráda surrealisty, (kterých je v rùzných variacích v umìní velmi mnoho a nìkteøí se, pokud ještì mohou, vehementnì brání tomu, aby byli historiky umìní mezi surrealisty zaøazeni) pak jsou to pøedevším tito dva velcí Belgièané.
Uprostøed hnutí surrealistù, vìtšinou extrovertù, kteøí byli specializováni na provokace, veøejné skandály spoleèenské i politické, rychle navazovaná pøátelství, která stejnì rychle konèila hlubokými rozkoly a vášnivé semi-nábo¾enské útoky, byl belgický malíø René Magritte tak trochu podoben solidnímu kamenu, korektní, šedý a na první pohled nudný. 
Berger na rùzných místech v Bruselu. ®il s ní také nìkolik let ve Francii,mezi ostatními surrealisty, ale do Bruselu se v¾dy vraceli. Zùstal, na rozdíl od vìtšiny svých pøátel z øad umìlcù, a¾ do smrti s dívkou, se kterou se poprvé setkal u¾ v roce 1913 na pouti v Charelrois. Vzali se v roce 1922. Podle norem, platných ve tøicátých letech minulého století v paøí¾ských umìleckých kruzích, mohl nanejvýš být majitelem nìjakého malého obchodu s koloniálním zbo¾ím. Vpravo vidíte jeden z domù v Bruselu, ve kterém øadu let bydlel. Dnes je v nìm mo¾no navštívit umìlcùv bývalý byt a malou výstavu jeho prací. V létì tohoto roku bude v Bruselu otevøeno nové, velké Museum Magritte.
uhelné doly zdrojem ob¾ivy vìtšiny obyvatel. Jeho otec byl krejèí a obchodník s látkami, matka modistka.
pokoušejí o komunikaci. Matèina sebevra¾da chlapcem velmi otøásla, obrazy, které tehdy vidìl, ho pronásledovaly po celý ¾ivot. 
pøedstavivosti“, vidíme zcela jasnì dýmku a pod ní francouzský nápis: „Toto není dýmka“. Dobøe, ale co je to tedy, ptáme se spolu s diváky. Prostì malba, zní odpovìï. Olej na plátnì. Obraz pøece není to, co pøedstavuje.
hlavì byla mo¾ná pøedlohou pro podobné strnulé bizarní postavy na Magrittových obrazech. Pánové s tvrdým kloboukem, zvaným té¾ èeský „buøinka“, zalidòují mnoho Magrittových obrazù, stávají se jeho typickými prùvodci. Obraz vpravo nahoøe nese název „Vrah v ohro¾ení.“ Kdy¾ se díváme na tyto obrazy, nikdy nevíme na èem jsme. Je to ¾ivot, který ustrnul, èi mrtvá hmota, která o¾ívá? Proè se najednou stala z obyèejného jablka hrozba, vyplòující celou místnost? Co je za ním? Prohlédnìte si ten pár baganèat, který má skuteèné prsty. Je
to kù¾e, která o¾ivla, nebo ¾ivot, který ustrnul? Ale i ty Magrittovy obrazy, které jsou na první pohled plné poesie a klidu dovedou toho, kdo chce, zneklidnit, naplnit strachem z neznámého. 
Tichá noèní ulice s lucernou, odrá¾ející se ve vodì. Na první pohled zcela obyèejná situace. Ale obloha k tomu jaksi vùbec nepatøí, je jasná, jako ve dne. Na obraze je souèasnì den i noc. Proè? Obraz se jmenuje „Øíše svìtla“ a umìlec jej namaloval v mnoha variacích. Jedna z nich byla v roce 2002 v New Yorku vydra¾ena u známé firmy Christies, vynesla 14 milionù Euro.
Také v ¾ivotì René Magritta hrála komunistická strana roli. Nìkolikrát do ní vstoupil, aby zase zakrátko vystoupil, definitivnì tak uèinil v roce 1945. 
Magrittùv obraz „Znásilnìná“ , na kterém se oblièej ¾eny mìní v to pro mu¾e podstatné, její tìlo, a který pøes veškerou drsnost situace vyzaøuje jakousi slepou, nì¾nou a pathetickou sexualitu. Salvador Dalí maloval obrazy se sexuální tématikou daleko neurvalejší a odvá¾nìjší. Na obraze vpravo, nazvaném „Èerná magie“ vidíme Magrittovu man¾elku a magie spoèívá v promìnì milované ¾eny v oblohu. Krásná pøedstava. Vùbec je tì¾ké vmìstnat malíøe Magritte do krabièky s nápisem „Surrealismus.“ Mnohé z jeho obrazù tam nepatøí, nejen proto, ¾e mìl ve své umìlecké práci prokazatelnì periody, kdy se sám 
poèítal ke kubistickým malíøùm a také tak maloval. Za druhé svìtové války tvoøil nìkolik let zcela impresionisticky. Mnoho z jeho obrazù k surrealismu poèítaných vyzaøuje ne strach a surreálno, ale magický realismus, ke kterému je lze èásteènì také pøiøadit. Ostatnì jeho vzorem byl italský malíø 
Giorgio de Chirico, zakladatel stylu, zvaného „pittura metafysica“. Jeden z jeho obrazù, nazvaný „Mystérium ulice“ vidíte vlevo. Tajemné a trochu hrozivé jsou jen takové jeho obrazy jako ten vpravo, nazvaný „Zámek“.
Z velkých belgických malíøù 20. století, kteøí byli poèítáni po velkou vìtšinu ¾ivota k surrealistùm, bych chtìla ještì upozornit na Paula Delvaux. Za svého dlouhého ¾ivota (1897 - 1994) namaloval mnoho obrazù, a skoro na všech je zobrazena stejná ¾ena a to i tehdy, kdy¾ je ¾enských postav nìkolik. Jsou to obrazy tajemné, trochu smutné a vìtšinou velmi nì¾né, jako obraz vlevo: „La Robe marieé“. Delvaux, který byl synem známého advokáta a byl vlastnì pøedurèen pro jinou ¾ivotní dráhu velmi trpìl tím, ¾e jeho rodièe, zejména matka nikdy neakceptovali jeho první lásku Anne – Marie, zvanou „Tami“. V roce 1937 se o¾enil s jinou dívkou, Suzanne. Sòatek pro nìj znamenal emocionální fiasko. Zklamání a následné osamocení byly pro nìj
kupodivu velkým zdrojem inspirace, vytvoøil v té dobì svá nejlepší díla, jako obraz „Jitøenka“ z roku 1938.