21. prosinec 202č - Zimní slunovrat

Včera nastal zimní slunovrat. Je dnem, kdy je den nejkratší a noc nejdelší. Od této chvíle se už dny prodlužují a denního světla přibývá.

Zimní slunovrat (latinsky solstitium) neboli první zimní den je dnem, kdy Slunce vstoupuje do znamení Kozoroha. V roce 2024 nastal zimní slunovrat 21.12. v 10:21 hodin.
Datum zimního slunovratu se mění. Posun data zimního slunovratu (podobně jako letního slunovratu) je způsoben tím, že naše planeta neobíhá kolem Slunce po přesně kruhové dráze, nýbrž po dráze mírně eliptické.

V důsledku této odchylky od kruhové dráhy se vzdálenost Země od Slunce mění. Nerovnoměrnosti v pohybu Země kolem Slunce mají za následek to, že roční doby nemají stejného trvání i to, že léta na jižní polokouli jsou teplejší (a kratší) než na polokouli severní a naopak zimy jsou tam delší a chladnější než zimy na polokouli severní.

20. prosinec - Mezinárodní den lidské solidarity

Právě prožíváme adventní období, blížící se Vánoce jsou všudypřítomné, některé jejich aspekty jsou poznamenané současnou zvláštní dobou, jiné zůstávají stejné. Každý člověk má své vlastní zvyklosti, někomu vyhovuje vánoční shon, jinému zase klid se zapálenými svíčkami na adventním věnci. Lidé mají snahu se setkávat, pobývat spolu, někdy je to jediná příležitost za rok, kdy se rodiny scházejí v širokém kruhu.

Na 20. prosince připadá Mezinárodní den lidské solidarity. Byl vyhlášen teprve v roce 2005 a je tedy jedním z nejmladších, který OSN vyhlásilo. Nabízela by se otázka, zda jsme jako společnost velmi solidární, a proto na to máme i den nebo jsme naopak solidární málo a potřebujeme si to připomínat speciálním dnem. Zase bude asi platit, že jak kdo.

Kolem sebe můžeme myslím zaznamenat dostatek materiální solidarity. Jak je to ale s tou psychickou, lidskou? Senioři se často cítí osamělí, neužiteční. Tak, jak se dříve na svátky těšili, protože znamenaly volno a trochu klidu, dnes jim někdy připadají právě volno a klid nekonečné.

Co můžeme udělat, aby tomu tak nebylo? Pokud to jde, nenechejme seniory o Vánocích samotné. Obdarujme je svým časem, sebou samými. Na dotaz, co by si přáli k Vánocům, senioři nejčastěji odpovídají, že zdraví a štěstí pro své blízké a čas, který by s nimi mohli trávit.

Čas a blízkost. Společné trávení času lidí, kteří již dlouho žijí ve svých domácnostech a mají své zvyklosti, může být hezké a náročné zároveň. Několik typů bramborového salátu, tři rybí polévky, ta jediná možná výzdoba štědrovečerního stolu, talíře atd. Zkusme si vědomě říci, že tohle není to důležité. Čas a blízkost.

Buďme tolerantní, k sobě i seniorům. Slýchám námitku, že oni (senioři), také nejsou tolerantní nebo během svého života nebyli. Může to tak být. Ve vzájemných vztazích musí ale i s tolerancí někdo začít. Oblíbená a zároveň i pravdivá věta, se kterou pracují psychoterapeuti je, že měnit můžeme pouze sebe samotné, ne ostatní. Jednoduché, v praxi samozřejmě složité. Blíží se ale Vánoce, tak to zkusme. Čas, blízkost a tolerance.
Zdroj:https://neztratitsevestari.cz

18. prosinec - Mezinárodní den migrantů

Vyhlásila jej OSN v roce 2000. Den migrantů má přispět ke zlepšení životních podmínek migrantů a jejich zrovnoprávnění.

Od nepaměti lidí migrují. Někteří s cílem najít práci nebo lepší živobytí, připojit se k rodině nebo studovat. Jiní migrují, protože je z domova vyhnal konflikt, pronásledování nebo terorismus. Lidé hledají nová útočiště i kvůli měnícím se klimatickým podmínkám a přírodním pohromám.

V jiné zemi, než zemi původu, dnes žije rekordní počet lidí. V loňském roce dosáhl počet migrantů 272 milionů, o 51 milionů víc než v roce 2010. Mezinárodní migranti tvoří 3,5 % světové populace. V roce 2000 to bylo 2,8 % a v 2010 ještě o půl procenta méně.

Mnoho lidí migruje, protože chce, ale mnozí jiní musí. 1 % lidstva žije mimo domov nuceně. Téměř 80 milionů lidí hledá útočiště na jiných místech své země nebo v zahraničí kvůli válce, násilí nebo pronásledování. Za jedinou dekádu se jejich počet zvojnásobil. (zdroj:www.osn.cz)

17. prosince 1903 poprvé vznesl do vzduchu první aeroplán. Řídil jej Orville Wright. O tom, kdo z bratří poletí první, rozhodl hod mincí. Začaly tak dějiny letectví.

"Kdyby Bůh chtěl, abychom létali, dal by nám křídla," tvrdil biskup metodistické církve Milton Wright.
Jeho synové Orville a Wilbur se ale boží vůli a otcovu přesvědčení vzepřeli. Několik let experimentovali s kluzáky ze smrkového dřeva. Pak přidali dvě vrtule vrtuli a motor o výkonu 12 koní a 17. prosince 1903 poblíž městečka Kitty Hawk v Severní Karolíně uskutečnili první řízený motorový let. Protože před předchozím nepodařeným pokusem vyhrál hod mincí určující kdo poletí Wilbur, stal se tentokrát zkušebním pilotem Orville. V 10 hodin a 35 minut tak jako jako první člověk v motorem poháněném letadle vzlétl on.

Letěl 12 vteřin a překonal celých 35 metrů. Nejdelší let dne se ale podařil Wilburovi. Kolem poledne se vznesl k nebi on a během 57 vteřin urazil přes dvě stě šedesát metrů. Bohužel při přistání urazil také přední rám a historické létání tím skončilo a pro tento letoun bohužel i nadobro. Silný poryv větru následně celý letoun otočil na "záda" a zničil jej. Ten už tak nikdy neletěl.

Ani let samotný neskončil velkou slávou. Třeba List Dayton Journal, který bratři o svém úspěchu informovali, odmítl zprávu zveřejnit. "Lety jsou příliš krátké na to, aby byly důležité."

Překotný vývoj letectví tím však byl odstartován a netrvalo to ani 16 let, kdy letadlo těžší než vzduch přeletělo Atlantik.

A dnes? Létání je běžnou součástí našeho života. Létáme na dovolenou nebo jen tak na Vyhlídkové lety letadlem nebo vrtulníkem a každý, kdo jen trochu chce si může zkusit i pilotování. My Vám víc než rádi tenhle zážitek dopřejem, ať už si chcete vyzkoušet jaké to je být pilotem letadla nebo pilotem vrtulníku. (Zdroj: www.leteckezazitky.cz)

16. prosince 1773 - Bostonské pití čaje

16. prosince 1773 američtí osadníci převlečení za indiány svrhli v Bostonu do moře balíky čaje na protest proti výši daní uložených britskou korunou.

Tato akce byla předehrou války za nezávislost kolonií na Británii. Incident bývá označován jako "bostonské pití čaje".

15. prosince 1961 Soud v Jeruzalémě vynesl rozsudek smrti nad nacistou Adolfem Eichmannem. Eichmann byl šéfem operace, která měla za úkol vyhlazení evropských židů za 2. světové války

V dubnu 1961 se dostal autor plánu vyhladit evropské židy Adolf Eichmann před spravedlnost. Jeruzalémský tribunál se tehdy konal za mimořádné pozornosti světa a ukázal na nové detaily holocaustu. Pro Eichmanna skončil soud popravou. Dodnes je to jediný trest smrti vykonaný v Izraeli civilním soudem.
Soud začal v budově jeruzalémského kulturního centra. Za mimořádných bezpečnostních opatření a zájmu světových médií vyslechl 112 svědků, převážně Židů, kteří měli štěstí, že nacistický holocaust přežili.

Stejně jako norimberský tribunál o mnoho let dřív posloužil i proces v Jeruzalémě k odhalení rozsahu nacistických zvěrstev. Každý den svědci vypovídali o plynových komorách, hromadném střílení i spalování mrtvol.

V průběhu procesu hlídali Eichmanna v přísně střežené Ajalonské věznici Šalom Nagar. Když byl vynesen verdikt, který nacistického funkcionáře odsuzoval za zločiny proti lidskosti, stal se Šalom Nagar zároveň rukou spravedlnosti i odvety. Eichmannovo tělo bylo po popravě spáleno a popel rozptýlili v mezinárodních vodách Středozemního moře.

Až do své smrti neprojevil Eichmann lítost nad svými zločiny. O milost ale požádal, ručně psaný dopis v němčině byl datován dva dny před Eichmannovou popravou. V žádosti se hájil tím, že při budování vražedné mašinérie takzvaného konečného řešení pouze následoval rozkazy. Izraelský soud podle něj zveličil jeho roli.
Eichmann se narodil 19. března 1906 v Solingenu v Porýní. Členem Hitlerovy NSDAP se stal v roce 1932, "židovskou otázkou" se v rámci SS začal zabývat o dva roky později. Po obsazení Rakouska v roce 1938 byl poslán do Vídně, kde založil ústřednu pro židovské vystěhovalectví, o rok později stál u založení podobné ústředny v Praze.

Eichmann začal organizovat zatýkání a postupně i přesuny Židů do koncentračních táborů. Po rozpoutání války stoupl výrazně jeho vliv, když byl jmenován do čela přesídlovacího referátu Gestapa. Významnou roli hrál při přípravě konference ve Wannsee v lednu 1942, jejímž hlavním cílem bylo koordinovat "konečné řešení" židovské otázky. Vrcholem činnosti tohoto "organizačního génia" byla v roce 1944 deportace 440 tisíc maďarských Židů do Osvětimi.
zdroj: https://ct24.ceskatelevize.cz

14. prosince 1911 stanul Roald Amundsen jako první člověk na jižním pólu

Cíl své cesty tajil norský badatel Roald Amundsen do poslední chvíle - původně totiž s lodí Fram plánoval cestu na severní pól, jenže potom ho dostihly zprávy, že tuto metu mezitím zdolali jiní. Psal se 14. prosinec 1911, když na geografickém jižním pólu poprvé v historii stanula noha člověka. V ten den zde norskou vlajku vztyčila pětičlenná výprava vedená tehdy již zkušeným cestovatelem Roaldem Amundsenem.

Dobytí jižního pólu se stalo snem polárníků na začátku dvacátého století. S polárními badateli se v této části světa roztrhl pytel. Jenom v letech 1900 až 1905 se zde objevilo pět vědeckých výprav. V roce 1910 vypluly do Antarktidy hned dvě výpravy. Amundsen i jeho největší konkurent Brit Robert Falcon Scott chtěli být na pólu první. Závod o čas a kilometry skončil triumfem prvního a tragédií druhého...

Roald Amundsen na expedici vyrážel s tou nejlepší pověstí. V letech 1903 až 1906 jako vůbec první proplul takzvaným Severozápadním průjezdem od Grónska podél Severní Ameriky až do Nome na Aljašce. Původní cíl - severní pól - musel roku 1909 změnit, a tak v létě 1910 vyplul směrem k Rossově šelfovému ledovci.

Protože se ale obával reakcí sponzorů, zveřejnil svůj plán až během cesty. V Zátoce velryb, kde si postavil základnu nazvanou podle své lodi Framheim (Domov Framu), se poté několik měsíců připravoval na samotnou výpravu a budoval předsunuté zásobovací sklady. První pokus se nezdařil, druhý naplánoval na říjen 1911.
Ze základny vyrazil 19. října spolu s dalšími čtyřmi muži. Všech pět účastníků výpravy umělo skvěle lyžovat, saně jim navíc táhli cvičení psi a Amundsen se inspiroval zkušenostmi Eskymáků. Pólu dosáhl 14. prosince 1911, tedy o 33 dní dříve než jeho konkurent Robert Scott. Amundsenovi se tak podařilo vyhrát nevyhlášený závod s britským polárníkem, jehož expedice navíc skončila tragédií.

Amundsenovi vynesl jeho úspěch slávu největšího polárníka. Nejednalo se však o jeho poslední odvážnou výpravu do věčně zmrzlých oblastí. V polovině května 1926 se vydal ve vzducholodi Norge k severnímu pólu a stal se prvním člověkem, kterému se přelet nejsevernějšího bodu planety podařil.

Právě severní pól se však o dva roky později stal norskému cestovateli osudným. Při zachraňování výpravy vedené Umbertem Nobilem pětapadesátiletý Roald Amundsen zahynul. Předpokládá se, že se jeho letoun v mlze zřítil do Barentsova moře. Datum smrti bylo oficiálně stanoveno na 18. června 1928, Amundsenovo tělo ani ostatky dalších členů posádky se ale nikdy nenašly. Moře vydalo jen několik částí havarovaného hydroplánu. (Zdroj:www.stoplusjednicka.cz)

11. prosinec - Mezinárodní den hor

Tento den jako významný vyhlásilo OSN, patří k relativně mladým svátkům, neboť se slaví teprve od r. 2003. Je chápán zejména jako příležitost k vytváření povědomí o významu hor pro kvalitu lidského života i přírodní rovnováhy na Zemi.

Tento den navazuje na Mezinárodní rok hor, který byl vyhlášen OSN z iniciativy organizace pro zemědělství a výživu. Bezprostředně po skončení Mezinárodního roku hor byl valným shromážděním OSN 20. 12. 2002 vyhlášen s účinností od následujícího roku. 11. prosinec 2003 byl tedy historicky prvním Mezinárodním dnem hor.

Smyslem a cílem Mezinárodního dne hor je zejména podpora trvale udržitelného rozvoje horských oblastí a upozornění na možnosti i omezení při využívání hor, tedy snaha upozornit na problematiku, která je stejná na tibetských náhorních plošinách jako ve vysoko položených jihoamerických andských oblastech. Každý rok se mění zaměření dne hor, první ročník si za nosné téma dal hory jako nejdůležitější zásobárnou pitné vody, neboť pokrývají spotřebu více než poloviny lidstva, další se soustředily na míru biologické rozmanitosti či hrozbu klimatických změn, které se právě na poměrně nestabilní ekosystému velehorských oblastí projevují se značnou razancí.

Symbol Mezinárodního dne hor se skládá ze tří rovnostranných trojúhelníků vyrůstajících z pomyslné vodorovné čáry. Převážně černé trojúhelníky znázorňují hory, první zleva má modrý diamant na vrcholu, znázorňující ledovce a sněhovou pokrývku, dávající životodárnou vodu, kolečko uvnitř prostřední hory znázorňuje surovinové zdroje, a zelená plocha v části třetí hory představuje plodiny a zemědělskou produkci v horských oblastech.

10. prosinec - Den lidských práv

V tento den roku 1948 přijalo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv a o 2 roky později při této příležitosti vyhlásilo i Den lidských práv. Jde o den, který má mít především symbolický charakter, má být varováním všem, kteří by chtěli zneužívat práv člověka, a také má být tento den podporou všem, jejichž práva jsou porušována.

Každý rok jsou 10. prosince oceněni lidé, kteří se významně zasadili o dodržování lidských práv. Mezi nedodržování lidských práv se počítá nejen fyzické omezování, týrání, nesvoboda projevu, zákaz vyznávat svou víru, ale i jakákoli forma diskriminace, tedy i nepoměr mezi právy žen a mužů, útisk menšin, znevýhodnění handicapovaných lidí.

9. prosinec - Mezinárodní den proti korupci

Opět významný den, za nímž stojí OSN. V říjnu 2003 došlo k podpisu Úmluvy proti korupci a již 9. 12. 2003 jsme si mohli Den proti korupci poprvé zapsat do kalendáře. Přestože si jej letos připomínáme už po několikáté, neubírá to nic na jeho důležitosti, korupce patří mezi velmi diskutované společenské problémy s fatálními důsledky pro společnost.

6. prosince 1774 byla v zemích českých zavedena povinná školní docházka pro děti od šesti do dvanácti let.

Šestého prosince toho roku totiž vstoupil v platnost tzv. Všeobecný školní řád pro školy normální, hlavní a obecné.

Povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie. Rodičům s odpovídajícími finančními možnostmi bylo umožněno, aby si vydržovali vlastního domácího učitele, všechny ostatní děti musely od šesti let věku plnit nejméně šestiletou školní docházku.

5. prosince 1880 - Ústřední matice školská

Ve 2. polovině 19. století se třecí plochy mezi Čechy a Němci stále zvětšovaly. Boj o povznesení školství a jazyka v národním duchu vyústil ve vznik tzv. obranného spolku, který zahájil svou činnost na ustavující valné hromadě 5. prosince 1880. Ve známost vešel jako ústřední matice školská.

Jednu z konfliktních oblastí mezi českou a německou stranou představovala otázka vzdělávání a vyučovacího jazyka. Hlavním cílem Matice bylo odvrátit germanizaci české mládeže a podporovat vznik ryze českých menšinových škol v národnostně smíšeném pohraničí. Patronát nad prvním desetiletím fungování spolku přijal politik František Ladislav Rieger, jehož ve funkci vystřídali muži stejně zvučných jmen, jako byli například Jaromír Čelakovský nebo Jindřich Metelka.

Po vzniku Československa přešlo základní školství pod ochranná křídla státu, proto se Matice zaměřila zejména na zřizování internátů a odborných škol. Nenávratnou újmu jí uštědřila Mnichovská dohoda a následná okupace, oficiálně však zanikla až roku 1948. (zdroj:www.stoplusjednicka.cz)

3. prosinec - Den bez pesticidů

Tento den vyhlašuje organizace Pesticide Action Network na připomínku havárie v Bhopálu 3. prosince 1984.

Roku 1984 v noci na 3. prosince se v centru indického města Bhopal udála průmyslová havárie způsobená americkou firmou Union Carbide Corporation. Z její továrny na pesticidy uniklo více než 40 tun methylisokyanatu a jiných jedovatých plynů. Podle tehdejších informací bhopalské zdravotní a dokumentační kliniky zemřelo do několika hodin po nehodě osm tisíc lidí a více než 500 tisíc lidí utrpělo akutní otravu. Ještě dnes prý 10 z 15 úmrtí v Bhopalu souvisí s únikem methylisokyanatu.

Tragédie je stále velmi živá. Smutným faktem je i to, že ani dnes není místo havárie vyčištěno a jedy tak stále pronikají do půdy a vody.

2. prosinec - Mezinárodní den boje za vymýcení otroctví

Den boje za vymýcení otroctví upozorňuje, že nucené práce jsou problém i v moderním světě. Zrušení otroctví je klíčové pro dosažení skutečného pokroku v oblasti lidských práv a globálního rozvoje. Mezinárodní den boje za vymýcení otroctví pomáhá všem bez rozdílu.

Na vzniku tohoto dne se podílelo Valné shromáždění OSN. Vznikl v roce 1986 a má upozorňovat na problematiku moderního otroctví.

Zajímavosti o nucených pracích:

- Otroctví nebylo omezeno pouze na určité etnické skupiny nebo národy. Lidé z různých kultur, zemí a etnických skupin se mohli dostat do obchodování s otroky.

- V antickém Římě měli bohatí lidé někdy až desítky a stovky otroků. Někteří otroci získali v Římě až takovou úctu a moc, že se stali důležitými osobnostmi společnosti, jako například lékaři, učitelé nebo literární autoři.

- Otroctví bylo hlavním zdrojem ekonomického bohatství některých států, jako byla například Sparta v antice nebo USA v 18. a 19. století.

- V roce 1807 zakázala Velká Británie transatlantický obchod s otroky, ale obchod s otroky v různých formách a na různých místech světa pokračoval i nadále. V některých zemích bylo otroctví zrušeno až ve 20. století.

- Otroctví stále existuje v některých částech světa, zejména v Asii a Africe. I když je dnes tato praxe považována za nelegální a je zakázána mezinárodními smlouvami, mnoho lidí stále trpí a je vystaveno nehumánnímu zacházení a využívání.

28. listopadu 1695 Byl popraven Jan Sladký Kozina

Jan Sladký řečený Kozina se narodil 10. listopadu 1652 v Újezdě na Domažlicku. Přídomek Kozina získal podle statku, na němž hospodařil a kterému se tradičně říkalo "u Kozinů". V Újezdě žila ještě jedna rodina Sladkých, pro odlišení byli podle své usedlosti označováni Rosochové.

V roce 1678 se Sladký-Kozina oženil s Dorotou Pelnářovou z Újezda. Měli spolu šest dětí, vesměs synů, z nichž čtyři zemřeli už v dětství. Dědicem hospodářství o zhruba deseti hektarech obdělávaných polí a luk se stal v pořadí čtvrtý syn Adam.
"O životě Jana Sladkého-Koziny nevíme až do roku 1692 nic pozoruhodného. Byl podobně jako ostatní chodští sedláci negramotný, možná uměl trochu číst. Zřejmě byl dosti výmluvný a mezi lidmi oblíbený. Jinak by ho totiž v roce 1692 nevybrali spolu s draženovským rychtářem Kryštofem Hrubým do poselstva k císařskému dvoru do Vídně," píše Jan Bauer v knize Co by se stalo, kdyby...

Napoprvé chodskou deputaci v září 1692 přijal ve Vídni sám císař Leopold I., pomenší muž s nápadně odulým spodním rtem, pro Habsburky tak typickým. Jak už měl v povaze, k deputaci se choval navenek vstřícně a s pochopením, což chodských sedlácích vyvolalo klamné naděje. Císař totiž z počátku vyslyšel, ale po Lomikarově stížnosti a po tom, co mezitím Chodové odpírali poslušnost a nepracovali, jim císař roku 1693 uložil poslušnost přísným trestem.

Dne 6. července 1693 začala vojenská akce proti neposlušným chodským vesnicím. Několik iniciátorů povstání bylo zatčeno. "Protože bylo rozhodnuto popravit jednoho rebela,í volba padla na zatvrzelého Kozinu. Byl převezen do Plzně, kam Lamingen přivedl 66 mužů z chodských vesnic s jejich syny, aby 28. listopad 1695 zhlédli exemplární popravu. Místo připomíná pamětní deska na zdi plzeňského pivovaru," píše Jan Kvirenc v knize České dějiny - 100 památných míst.

Jan Sladký měl na jakémsi setkání měl říci, že i kdyby měl být popraven, zůstane čestným mužem. Nakonec skutečně byl hrdelní rozsudek popravy oběšení stanoven pouze jemu.