O kontrole (v) nás (4/5) Promìna spoleèenské kontroly jako projev upadající morálky
A¾ dosud jsme se bavili o individuální kontrole a potøebách jedince. Existují ale i další formy kontroly. Lidskou spoleènost v¾dy provázela sociální (spoleèenská) kontrola. Ka¾dé spoleèenství si vytváøelo svá pravidla sou¾ití, nepøekroèitelná tabu stejnì jako tolerované prohøešky, systém trestù i pozitivních stimulù. Bez pravidel (a kontroly) se ¾ádná lidská pospolitost neobešla ani v pravìku. A tato sociální kontrola v¾dy hrála stì¾ejní roli v pøe¾ití spoleèenství. Tresty zpravidla byly pøísné a tím nejhorším bylo vylouèení provinilce z kruhu ostatních, co¾ se v døívìjších dobách mnohdy rovnalo rozsudku smrti. Bez ochrany a pomoci druhù jedinec tváøí v tváø drsné pøírodì èi konkurenèním skupinám nemìl šanci pøe¾ít.
Je zajímavé sledovat, jak se bìhem tisíciletích našeho spoleèenského vývoje promìòuje právì role sociální kontroly a role státu (zákonù). Èím hloubìji se noøíme do minulosti, tím vìtší význam hrála sociální kontrola, a naopak nebylo potøeba nekoneèné mraèno všemo¾ných zákonù. Jak se spoleènost vyvíjela, sociální kontrola slábla, a naopak sílila role státu, jeho zákonodárství a represivních orgánù. Dnes ¾ijeme ve spoleèenstvích, která jsou prošpikována neuvìøitelným kvantem zákonù, pøedpisù, naøízení, vyhlášek, zákazù, pøíkazù… Obklopuje nás enormní mno¾ství normativù, ¾e spojení „neznalost zákona neomlouvá“ je vlastnì ponìkud úsmìvné, proto¾e pochybuji, ¾e nìkdo mù¾e znát veškeré zákony kupøíkladu tøeba „jen“ Èeské republiky? Proè taková nutnost kontroly? Podle mého skromného názoru je to odrazem neustále upadající spoleèenské morálky jako celku a mravních kvalit jednotlivcù. Sociální kontrola, která fungovala døív, kontrola zalo¾ená na urèitých etických principech, na zodpovìdnosti, na povinnostech vùèi celku, na mentalitì spojující tradici a zkušenosti pøedkù s respektem a ohleduplností k potomkùm, kontrola vycházející z poznání, ¾e má svoboda a prospìch má urèité limity ve vztahu k celku, tato kontrola je v souèasném euroamerickém prostoru nahrazena kontrolou institucionální, kontrolou vycházející z moci státu, z d¾ungle zákonù, mnohdy i tì¾ko srozumitelných, mnohdy tøeba i ponìkud absurdních, zákonù, jejich¾ dodr¾ování èasto nevychází z vnitøního pøesvìdèení obèanù, ale z vìdomí existence kontrolních orgánù, policie, úøadù, soudù a dalších, zákonù, bez nich¾ by se souèasná spoleènost zhroutila, pøesto¾e pøed staletími a tisíciletími jich našim pøedkùm staèilo mnohem ménì ke kontrole a chodu jejich øíší.
Namítnete, ¾e doba byla jednodušší z pohledu technologií, spoleèenských i mezinárodních vztahù, vìdomostí a vùbec – tak nìjak všeho, ¾e? Není to pak pøeci tak úplnì férové srovnání, nebo snad ano? Na jednu stranu ano, na druhou stranu ne. Ka¾dá doba je slo¾itá a liší se v kontextu svého historického paradigmatu. A samozøejmì i tisícileté øímské impérium, tøi tisíce let trvající Egypt, tisíc let fungující Byzantská øíše… ano, i starovìká èi støedovìká impéria mìla soustavu slo¾itých pravidel, pro souèasníky leckdy jistì také pøipomínající div ne Babylónskou vì¾ nebo gordický uzel. Ovšem tehdejší øíše nedisponovaly tak propracovanými systémy kontroly, a pokud Alexandr Veliký dobyl území od Makedonie pøes Egypt a¾ po hranice souèasné Indie, pokud se Øím rozkládal na tøech kontinentech kolem Støedozemního moøe, èi pokud proti Mongolùm na jedné stranì stavìli velké zdi v Èínì a souèasnì se tito koèovníci pøehnali pøes pøemyslovskou Moravu v srdci Evropy, je jasné, ¾e kontrola a dodr¾ování (èi nedodr¾ování) pravidel v tìchto øíších fungovalo ponìkud jinak ne¾ dnes.
Klidnì se vra»me ještì dál, a¾ k prvním zemìdìlcùm èi lovcùm mamutù, vra»me se do doby, kdy naši kotlinu obývali legendami opøedení Keltové, od jejich¾ jména Bójù pochází i jméno naší zemì, Bohemia. Lidské dìjiny jsou z jistého úhlu pohledu dìjinami úspìchu. Ka¾dý z nás jsme potomky úspìšného rodu. Proto¾e kdyby naši pøedkové ve svém ¾ivotì neuspìli, my bychom se nenarodili. Tak v èem se tolik liší naše souèasnost, ¾e bez pøísné institucionální kontroly by se západní svìt 21. století rozpadl jako køehká porcelánová ozdoba, zatímco v nìjakém 7., 6. èi 5. století pøed naším letopoètem tu vzkvétaly kultury, kde institucionální kontrola byla nesrovnatelnì ni¾ší? Keltská kultura kupøíkladu nikdy nevytvoøila ani jednotný státní útvar, pøesto nás obohatila o øadu vynálezù (kalhoty, mince, podkovy, rotaèní mlýnky, hrnèíøský kruh…), rozvíjela svébytné nábo¾enství, tvoøila vrcholná umìlecká díla a umìla se promìnit i v obávané váleèníky, kteøí svého èasu nahánìli strach i Øímanùm. Ona tu fungovala kontrola a to silná, ovšem kontrola spoleèenská, nikoliv institucionální.
To, ¾e institucionální forma kontroly èím dál tím více nahrazuje sociální, je dle mého názoru, jak jsem ji¾ napsal výše, projevem postupné morální degradace lidstva, která se táhneme dìjinami lidské spoleènosti jako nekoneèná èervená ni». Ne, rozhodnì nechci tvrdit, ¾e dnešní doba je zka¾ená – to samé si nepochybnì mysleli u¾ první køes»ané ukrývající se jako sektáøi pøed bìsnícími øímskými pronásledovateli. Jan Hus radìji obìtoval ¾ivot, ne¾ aby se smíøil s morální dekadenci své doby. Martin Luther dokonce nav¾dy rozštìpil køes»anskou obec svým pøesvìdèením o nutnosti zmìn, co¾ ho dozajista asi nenapadlo, kdy¾ pøibíjel devadesát pìt kritických tezí na dveøe kostela ve Wittenbergu. Proto si nemyslím, ¾e by minulé epochy znamenaly morální blahobyt a souèasnost jen marast. Z optiky filosofujícího historika, který pøes sebou má tisíce let vývoje k porovnání, to vidím spíše jako setrvalý trend, který se s ka¾dou novou epochou o nìco zhoršuje.
Vyhnání Adama a Evy z Ráje
Tak¾e budou-li pokraèovat lidské dìjiny i do 22. století, bude lidská morálka zase o nìco horší a budeme potøebovat ještì více institucionálních pravidel a dohledu, abychom vùbec fungovali? Obávám se, ¾e ano, i kdy¾ bych se hroznì rád mýlil. Existuje dno, kterého lze dosáhnout a odrazit se od nìj vzhùru? Obávám se, ¾e ne. Jednak proè vìøit, ¾e po dosa¾ení dna lze zase jen stoupat vzhùru a jednak i kdy¾ se mù¾e zdát, ¾e v polovinì dvacátého století jsme jako lidstvo dosáhli naprostého morálního dna, a od té doby stoupáme vzhùru, mìjme na pamìti, ¾e dìjiny státní spoleènosti trvají u¾ pøibli¾nì pìt tisíc let a dìjiny našeho druhu sto ètyøicet tisíc let. V tomhle kontextu je nìkolik generací èi i celé staletí jen malinkým dílkem celé skládanky a z pohledu celku to mù¾ou být výkyvy grafu miniaturních rozmìrù. Vìøím snad, ¾e na zaèátku, pøed tisíci, desítkami tisíc let, bylo lidstvo mravnì vyspìlé? O nìco vyspìlejší ano, ale ¾e bychom byli nìjak pøehnanì dobøí? ®e bychom dosáhli nìjakého prapùvodního ideálu, od kterého se vzdalujeme, jak lze i symbolicky chápat vyhnání Adama a Evy z ráje, to ne, tomu nevìøím. To našemu druhu zøejmì není dáno do vínku. A proto díky za ka¾dého skuteèného èlovìka, za lidi èestné a spravedlivé, za posledního otroka i císaøe v ka¾dém letopoètu dìjin, kteøí jednali a jednají morálnì.
