Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ®aneta,
zítra Bohumila.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pøedobraz hrdiny Slavnosti snì¾enek
 
Vzpomínkový èlánek k výroèí úmrtí spisovatele Bohumila Hrabala
(3. února 1997)

Jednou z nesmrtelných scén Menzelova filmu Slavnosti snì¾enek je uzení salámù, které myslivci svìøili panu Karlovi. Aè je varoval, nevìøili, a on jim nakonec po pilném ochutnávání z deseti šišek salámu nechal v udírnì jen provázky. 

Pøedlohou pro postavu pana Karla byl Bohumilu Hrabalovi, pùvodnì v povídce Na zahrádce (další scéna ve filmu, kdy jeho pøedstavitel Václav Krejèík na zahrádce vytrhává plevel vle¾e), byl Karel Svoboda, jen¾ vlastnil v Kersku chatu.

Jen¾e tak jednoduché to nebylo. Bohumil Hrabal s oblibou do svých postav vkládal pøíbìhy více lidí a právì tady, do pana Karla, zkoncentroval vedle Karla Svobody  ještì další dvì postavy: Nymburáky – pány Weisse a Boreckého. Spoleèné mìli jedno: ukrutánskou chu» k jídlu. A oba byli, jak bych to øekl kulantnì... do všech stran rozprostranìní. Zkrátka tlustí.

Václav Weiss bydlel v Jièínské ulici, pracoval jako úèetní v zásobárnì, s jeho synem Vaškem jsem chodil do školy. Vá¾il urèitì sto šedesát kilo, ale nikdo to nevìdìl pøesnì, ani pan Weiss sám, proto¾e, jak s oblibou dával k dobrému, „ka¾dou váhu strh a do uhelnejch skladù ho nepustili“. Kdy¾ Vencu poslal otec nakupovat do øeznictví, musel si vzít dvì veliké tašky – chodívali jsme mu s klukama pomáhat, aby to unesl.

Nákup v øeznictví u pana Malíka vypadal následovnì: „Á Venda Vajsù a jeho parta. Pìknì vítám! Tak co to dneska bude?“ Ani¾ èervenolící øezník èekal na odpovìï, hned  pokraèoval: „Pro pana Václava pìknou tlaèenèièku, tady máme jednu prasklou, to má pan Václav rád, kdy¾ je to pìknì nasáklé sósem, a dvì kila bùèku, takovej pìknì tlus»ouèkej peèenej bùèek nakrájenej na tenko, ten se jen rozplyne na jazyku... to je úplná báseò... co øíkám báseò, to je symfonie, kam se hrabe Ludvík Bétovenù, a ještì dáme kilíèko kli¾ky a kousíèek zadního na gulášek a dvì kila no¾ièek.“ „A eštì dvì kosti na polívku a ètyøicet deka gothaje,“ dodal Venca. Jindy pøibíral k tradiènímu sortimentu uzený ¾ebírka nebo pùl kila sulcu, anóbr¾ huspeniny, nebo kilo a pùl dr¾tìk na polívku nebo šest kroupových jelit nebo...

Taky jsme chodili ke koòskému øezníkovi Hartmanovi. Odtud Venca domù obyèejnì pøinášel dvì èi tøi kila toèenýho koòskýho salámu èi flákotu z nuceného výseku. Tak vypadal nákup na nedìli.

V¾dycky kdy¾ jsme šli z øeznictví, kupoval si Venca v mlíkárnì  smetánek nebo jogurt ve sklenìný flašce. „Musím si spravit chu», z toho masa se mi dìlá šoufl,“ tvrdil s bledou tváøí.

A právì o panu Weissovi kolovala historka, ¾e nìjaký pøíbuzný si ho pozval na zabíjaèku, pøi které klepli nejenom èuníka, ale i kozu, nadìlali dvacet šišek salámu a pana Václava postavili k udírnì, aby se o nì postaral. Postaral se. Z tìch dvaceti jich pìt, sám a bez chleba, spoøádal.
 
 
Pan Borecký pracoval v dílnách ÈSD jako zámeèník. Proto¾e mìl spotøebu neodpovídající výdìlku, chodil po práci natírat po mìstì kandelábry, aby si pøivydìlal. Døív ne¾ ovšem po tøetí hodinì odpolední vzal štìtec do ruky, musel „nìco málo“ pojíst. Sám o tom jednou v polední pøestávce (byl jsem tenkrát uèedník a poslouchal jsem ten spontánní výlev s otevøenou pusou), kdy¾ pojídal k obìdu obrovské krajíce - pøes celý kulatý tøíkilový bochník - prolo¾ené olomouckými tvarù¾ky. A to ještì mìl kudlièku – zavíráèek, kterou kolegùm kolem stolu, i nám uèedníkùm, ukrajoval ze svaèiny menší èi vìtší kousky se slovy: „Udìlala ti to máma dobrý!“ Kdy¾ pøišla øeè na laskominky, s obrovským zaujetím vypravoval: „Todle já sním a za dvì hodiny mám hlad, ¾e bych louskal høebíky. A u¾ se tìším, a¾ vyjdu z tý fabrický vrátnice, to u¾ mì to táhne do toho Semafóru a tam já za sklem toho chladícího pultu vidím ty salámy a saláty  sejry a já si porouèím dvacet toho a patnáct deka polskýho a patnáct tamtoho a dvacet deèka imitace a tøicet vlašáku a dvanáct housek a pùlku chleba a hoøèici a ètyøi píva, chápete, v¾dy» je pøede mnou celý dlouhý vodpùldne, a hrnu to do košíku... a já u¾ kdy¾ jdu k pokladnì, tak to nemù¾u vydr¾et a u¾ si do toho  toèeòáku musím kousnout a zaplatím a ten kabanos dr¾ím v ruce a u¾ mezi dveøma ho s houskou ¾eru a pøed krámem si sednu na obrubník a koušu støídavì ty salámy a prstama nabírám ten vlašskej salát a zapíjím to svìtlou sedmièkou...“  Na jeho kulatém oblièeji se ve chvíli, kdy¾ o jídle mluvil, stejnì jako kdy¾ jedl, rozhostil výraz neskuteèné bla¾enosti. V okam¾icích, kdy nemìl po ruce ¾ádnou potravinu, se však tváøil neš»astnì a¾ nepøíèetnì.
 
 
Pan Borecký jezdil s námi odjak¾iva na pionýrský tábor v Orlici. Pøes prázdninové mìsíce tam dìlal správce. Byl to obìtavý èlovìk, o všechny nedojedky, co v kuchyni zbyly, se postaral. Jednou pøivezli buøty - veèer se mìl konat  táborák - ale zdravotnice po jejich prozkoumání nekompromisnì prohlásila, ¾e „jsou jeté“. A tak jsme, jak se øíká, ostrouhali.  Ne ovšem pan správce. Jako dnes ho vidím. Sedí na schodech pøed hlavní budovou, mezi koleny má veliký škopek, co v nìm normálnì  zadìlávají na buchty pro celej tábor, a z nìj, jako nekoneèný vlak do tunelu, se do jeho útrob sune jeden lesknoucí se buøtík za druhým a tøetím a desátým a tøicátým pátým...

Jednou paní Borecká upekla dva pekáèe buchet. K snídani pro ètyøèlennou rodinu. Jeliko¾ ale dobøe vìdìla, jak by to dopadlo, a¾ se starej vrátí veèer domù, dala oba vrchem pøiklopené pekáèe nahoru na kredenc v kuchyni a pøed nì postavila kufr, který tam normálnì le¾el. Spokojena, jak dobøe snídani pro zítøejší ráno ukryla, šla spát. V kuchyni se po tøech talíøích koòského guláše s tøiceti knedlíky k veèeøi, celkem slušnì zasycen, ulo¾il na kanape ke spánku i pan Borecký. Ke tøetí hodinì ranní ho ovšem vzbudil hlad. Pøevaloval se na otomanu, došel se napít vody, snìdl tvrdou patku chleba, která se povalovala na stole, a ne a ne zabrat. Jak mu tak zrak bloudil po stropì, všiml si v pøítmí, ¾e na kredenci je nìco jinak. „Proè ten kufr stará postavila?“ ptá se sám sebe. Po chvíli vstal, aby ho vrátil do pùvodní polohy a ejhle... za ním jsou dva pekáèe... Kdy¾ ráno paní Borecká šla dát dìtem snídani, divila se, ¾e táta vypad z baráku a ani se nenajedl. Sundala zpátky narafièený kufr, postavila pekáèe na stùl a... V tu chvíli byla na mrtvici. Nezbyla ani jedna buchtièka.
 
Jan Øehounek
 
* * *
Ilustrace https://www.extra.cz https://www.stream.cz
 
Zobrazit všechny èlánky autora
 
 

Komentáøe
Poslední komentáø: 04.02.2023  14:05
 Datum
Jméno
Téma
 04.02.  14:05 Vesuviana
 03.02.  08:18 Von
 03.02.  00:30 Václav Prolink na "Slavnosti snì¾enek"