Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak mì zachránil major Zeman Po mé první vzpomínce na dobu vojenské slu¾by v dobì totality, mi to nedalo, abych se k té dobì v duchu nevracel. A abych si uvìdomil, ¾e tak jako ka¾dý z nás i já mám tìch pestrých vzpomínek mnohem víc. A ¾e o nìkteré by asi stálo zato podìlit se s dalšími pamìtníky. A nebo si jen tak zavzpomínat na ty leckdy velmi absurdní léta.
Major Zeman nebyl samozøejmì ten známý dùstojník STB z povìstného serálu ÈT z normalizèních dob. Ten ,,mùj" Miloš Zeman byl vojenským lékaøem na posádkové ošetøovnì v Jihlavì, která dnes u¾ neexistuje. Kasárna tankových vojsk v Jihlavì byla zboøena a na jejich místì vyrostly bytovky. Ale tehdy v roce 1969 tam ještì byli vojáci a právì i ta posádková ošetøovna s doktorem majorem Zemanem a také zubní ordinací s mladým lékaøem. Doktor Zeman byl výteèný lékaø, ke kterému rády chodily i rodiny dùstojníkù a civilní zamìstnanci. A vìdìlo se o nìm, ¾e se nebojí ani známého suveréna a køiklouna majora Vika, strýce pozdìjšího premiéra Grosse.
V té dobì jsem byl na té ošetøovnì jako desátník zdravotní slu¾by - ,, lapiduch" - a svého nadøízeného jsem oslovoval v¾dy jen ,,pane doktore". Nebo» myslím dodnes, ¾e patøil k tìm, které si armáda ponechala ,,na paragraf" více ménì nucenì ve svých slu¾bách. Pokud tomu tak bylo, smíøil se s tím, ¾e tedy bude poctivì a dobøe léèit i tady. Co¾ èinil. Jen¾e by to nebyl major Zeman, kdyby mì jednoho dne nìèím nepøekvapil.
Bylo to v dobì, kdy v Praze bylo náramnì bouølivo, kdy probíhaly demonstrace proti pøítomnosti ruských okupaèních vojsk. Samozøejmì vojáci mìli pøísný zákaz opouštìt kasárna. A já jsem byl právì v této choulostivé dobì povìøen, abych odjel do Prahy a z vojenské nemocnice vyzvedl a doprovodil zpìt do Jihlavy z léèení nemocného vojáka.
Samozøejmì mi to nedalo, abych se nepodíval na ,,Václavák" na rampu Národního muzea a v té rozjitøené situaci nevystoupil a v krátkém projevu nepovzbudil demonstrující a ujistil je, ¾e my vojáci jsme s nimi.
Brzy po návratu si mne zavolal k sobì doktor Zeman, který chtìl znát podrobnosti. ,,Byli tady nìjací pánové od STB, kteøí se na vás, Vladimíre vyptávali. Jestli prý jste v Praze nepobuøoval demonstranty. A vùbec, co jste zaè".
,,A co jste jim povìdìl, pane doktore?"
Zeman se lišácky usmál. ,, Samozøejmì, ¾e jste u nièeho takového rozhodnì nebyl, ¾e vás politika nezajímá a píšete básnì. Jste naprosto - spolehlivý obèan. Víc nevím. Ale buïte opatrný, jdou po vás." Podìkoval jsem a vypadl. Stejnì se u¾ blí¾il mùj odchod do civilu a já vìøil, ¾e tam nìkde nenápadnì západnu. Ale to byla jen iluze.
Prošla léta, ve kterých jsem si myslel, ¾e u¾ na mne vojenští páni zcela zapomnìli. Ale jak se nakonec ukázalo, hluboce jsem se mýlil. V¾dy» ještì pøed odchodem z vojny nás pouèili, ¾e i po odchodu do civilu zùstáváme vlastnì vojáky, který¾to stav skonèí a¾ dùchodem. A ¾e mù¾eme být kdykoli povoláni v pøípadì potøeby do armády.
A to se najednou teï stalo. A dokonce ve tøi hodiny ráno, kdy nás najednou vyburcovalo neodbytné øinèení domovního zvonku. Vybìhl jsem ven a ještì naprosto rozespalý jsem od posla z vojenské správy pøevzal a podpisem potvrdil povolávací rozkaz. Jak jsem z papíru zjistil, mám se neprodlenì dostavit do pøedmìstské hospody, která je oficiálním shroma¾dištìm, kde mi bude sdìleno další. Neuposlechnutí bude pøísnì potrestáno.
Man¾elka i maminka se vydìsily a hnaly se k rádiu, jestli snad nevypukla válka.
,,Zatím nic nehlásí", konstatovala má ¾ena, ale maminka, která pro¾ila obì svìtové války prohlásila, ¾e co není, mù¾e klidnì být. A pokusila se vnutit mi balíèek s teplým prádlem. Po jeho odmítnutí jsem vyrazil na shroma¾dištì vojsk.
Hospodu hlídalo zvenku nìkolik vojákù. Vešel jsem dovnitø a pøekvapením jsem zalapal po dechu. Za stolem naproti dveøím sedìl v uniformì, pøes kterou mìl pøehozen bílý pláš», doktor Zeman. Také on pøekvapením strnul a zdálo se mi, ¾e i zbledl.
,,Proboha Vladimíre, co ty tady dìláš ? "
Pokrèil jsem rameny. ,,Jak vidíte, pane doktore, armáda se beze mne nemù¾e obejít jako kdysi bez toho Švejka a tak mì povolává na dlouhodobé cvièení. Píše se tam nìco o pùl roku... Nevíte, co to jako má být ? "
Zdálo se mi, ¾e major Zeman zbledl ještì víc. ,,To vùbec nikomu nesmím sdìlit! Ale jen ti øeknu, ¾e by ses mìl ve svém vlastním zájmu rychle ztratit!" Zdál se být vydìšený.
A nìjak tím vydìsil i mì. ,, Ale co mám tedy dìlat? Pøece nemohu zase jen tak odejít, venku to hlídají a nepustili by mì."
Major zavrtìl hlavou. ,,Musíš pryè za ka¾dou cenu. Já nesmím a neøeknu ti proè. Ale jsem tady jako ,,odvodový" doktor. Tak¾e, nemáš nìjakou nemoc, pro kterou bys byl neschopen slu¾by? Nebo alespoò nìkoho nemocného v rodinì?"
Pokrèil jsem rameny: ,,Mùj otec je úplnì ochrnutý po úrazu. Kdy¾ nebudu doma, tak to s ním maminka s mou ¾enou budou mít dost tì¾ké. Ale snad si poradí".
Doktor mávl rukou a skoro radostnì prohlásil: ,,Neporadí. Ty teï pùjdeš domù. Tady ti píši, ¾e tì prohlašuji neschopným k úèasti na tom....cvièení z dùvodu vá¾né nemoci v rodinì".
Zaèal jsem mu dìkovat, ale znovu mávl rukou. ,,U¾ se nezdr¾uj a jdi. Rychle zmiz!"
A¾ o mnoho let pozdìji u¾ v emigraci ve Spojených státech jsem se dozvìdìl z kni¾nì publikovaných materiálù èeskokanadského publicisty Jiøího Peterky, ¾e v té dobì, kdy jsem byl povolán na ,,dlouhodobé vojenské cvièení", poslala servilní èeskoslovenská vláda na pomoc vládním vojskùm a Rusùm do Angoly, kde se tehdy zuøivì válèilo, tajnì nìkolik tisíc našich vojákù, kteøí tam v afrických d¾unglích dost špatnì dopadli. Mohl jsem tam skonèit i já? Pravdìpodobnì ano. Po mém návratu v roce 1990 jsem doktora Zemana ještì párkrát potkal, ale o té zvláštní epizodì odmítal mluvit - pøesto¾e jinak si se mnou zavzpomínal na spoleèné chvíle docela rád. Kdy¾ dnes nìkdy projdu cestou od hrobu mých rodièù kolem skromného hrobu, kde odpoèívá ten dobrý èlovìk se svou paní( také lékaøkou), tiše pozdravím a neudr¾ím se, abych neøekl: ,,Dìkuji, pane doktore. " a nìkdy i trochu nedbale zasalutuji, proto¾e doktor Miloš Zeman byl pøece jen také majorem a já jeho desátník.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Po mé první vzpomínce na dobu vojenské slu¾by v dobì totality, mi to nedalo, abych se k té dobì v duchu nevracel. A abych si uvìdomil, ¾e tak jako ka¾dý z nás i já mám tìch pestrých vzpomínek mnohem víc. A ¾e o nìkteré by asi stálo zato podìlit se s dalšími pamìtníky. A nebo si jen tak zavzpomínat na ty leckdy velmi absurdní léta.
