Svìt z balónu
Náš plánovaný let horkovzdušným balónem zaèal tøikrát úplnì stejnì: vachrlatou pøedpovìdí poèasí. Proto¾e však vìtšinou existovala minimální šance na zlepšení, nebyl nikdy let preventivnì zrušen. Tak¾e nezbývalo ne¾ se pøesunout do Støedoèeského kraje - a pak se dvakrát opìt vrátit s nepoøízenou domù. A¾ tøetí pokus se koneènì podaøil, a to ještì s hodnì odøenýma ušima. Hrozila toti¾ bouøka, tak¾e se èekalo. Zaèalo se více ne¾ o hodinu pozdìji, nervy na špagátì. Pøestávalo nás to bavit. Z oèekávaného dobrodru¾ství se postupnì stávala neumoøitelná polo¾ka v seznamu povinností, kterou podle zásad time managementu nikdy neodškrtnete jako vyøízenou...
Tentokrát to ale koneènì - koneènì! - vyšlo. Mùj mu¾ je nadšený, já se jako obvykle tìšo-bojím. Jsem nervózní. Napadá mì spousta mo¾ností, co všechno se mù¾e stát. V nejnevhodnìjší chvíli nám dojde plyn. Pøistaneme na vodì a obrovský pláš» nás pøikryje a zadusí. Nebo mo¾ná spadneme rovnou do lesa a pøevrátíme se. A úplnì nejpravdìpodobnìji ze všeho pøistaneme pøíliš zprudka a ublí¾íme si! Fantazie pracuje naplno, zatímco piloti s dobrovolníky pøipravují balóny. Kdy¾ se obal naplòuje, musí se konstrukce poøádnì dr¾et, aby se pláš» neznièil. "Jako tady, podívejte. Vèera pán dr¾el špatnì, tak teï tady máme díru," ukazuje pilot.
Panebo¾e! Další dùvod, proè mù¾eme spadnout! S hrùzou sleduju ostatní pasa¾éry. Bojí se taky, nebo jenom já? Pilot registruje mùj dìs v oèích. "Nebojte, to není konstrukèní vada. Díra takhle blízko košíku je v pohodì. Hlavnì musí být v poøádku lana." (No tak to doufám, ¾e jsou!) Zatímco vyšiluju, mùj mu¾ se hrne dopøedu, aby s naplòováním pomáhal. Snad ho to nespálí, u¾ teï vypadá trochu pøismahle.
Balón se zaèíná pozvolna nadouvat, a¾ se koneènì zvedá nad koš. Koneènì je vše ve správné poloze. Pilot nás instruuje, abychom byli pøipravení vyskoèit nahoru. Vypadá dùle¾itì, šteluje ohøívaè, kontroluje pøístroje. Kdy¾ jsme koneènì vpuštìni dovnitø, dostáváme bezpeènostní instrukce. Je to stejnì nepøíjemná èást plavby jako v letadle: Nechcete slyšet, co se mù¾e stát, chcete slyšet, ¾e se to stát nemù¾e. Ale štìstí pøeje pøipraveným, tak¾e peèlivì nasloucháme. (Jsem moc ráda, ¾e let zaèíná stoupáním, tedy zvykáním si na výšku, nikoliv skokem do prázdnoty jako u rogala èi nedejbo¾e padáku.) Pak koneènì odpojujeme kotevní lano, jím¾ jsme byli dosud pøivázáni k pilotovu autu. Letíme! Necháváme pod sebou druhý balón, který popluje za námi. Je to... prostì nádhera!
Za chvíli míjíme náš hlavní objekt zájmu: majestátní Karlštejn. Koukáme, fotíme, nedýcháme. Pilot nám øíká pár dalších vìcí o plavbì a "ovládání, které je víceménì veškeré ¾ádné," vtipkuje pilot. Jsme jakoby unášeni vìtrem, proto¾e jediné, co máme, je smìr vìtru a horký èi ménì horký vzduch, kterým ovládáme klesání a stoupání.
Pokraèujeme dál. Kopcovitá krajina nabízí neèekanì spoustu dalších zá¾itkù. Kdy¾ se blí¾íme nad jeden z kopcù, trnu hrùzou. Letíme proklatì nízko! Balón reaguje jen velmi pomalu na pilotovy pokyny. Aèkoliv poøád pøitápí, pøitápí, balón se ne a ne zvednout...., reaguje a¾ za nìkolik minut. Špièky nejbli¾ších stromù se k nám nebezpeènì pøibli¾ují... Moje fantazie u¾ jede zase naplno. Pøedstavuju si nás, jak visíme na stromì, propadáváme vìtvemi, cítím ty nárazy, bolest... a nakonec stromy pod košem míjíme o pár metrù (údajnì; mnì to tedy pøipadalo jako pár centimetrù). Dále letíme pomìrnì vysoko nad údolím, poøád stoupáme. Sledujeme mròavou lidskou krajinku pod námi, pøekvapenì nasloucháme tamním zvukùm - dost hlasitì slyšíme štìkat psa, kterého chvíli pod sebou pozorujeme. Spekulujeme, zda mù¾e štìkat na nás, proto¾e to tak opravdu pùsobí. Pak míøíme k dalšímu kopci. Sakra, je tam vysílaè a my míøíme pøímo na nìj! A poøád... a po pár minutách zase... Nemù¾u se na to dívat! Fotím prodlu¾ující se veèerní stíny nad krajinou a zaujme mì zrovna nejvíc ten náš. Kdy¾ najdu odvahu se podívat zpátky k vysílaèi, je to dobrý. Stoèili jsme se víc doleva. Uf!
Za kopcem pøelétáme nad dálnicí. Je to strašný šrumec, pøesto¾e provoz je teï veèer minimální. Z krásného vesnického ticha se náhle ocitáme zpátky uprostøed civilizace. Je to docela deprimující. Takhle nìjak nás musí vnímat zvíøata v pøírodì. Jsme narušitelé ticha a krásy... Za dálnici se pilot pokusí o první pøistání. Pøímo naproti nám se nachází mírnì sva¾itá louka, která sice zaèíná nìkolika stromy, ale to snad vyjde. Klesáme ní¾ a ní¾, pøibli¾ujeme se. Jenom¾e nás to zaèíná stále intenzivnìji táhnout doleva. Pøízemní vítr se zmìnil. Pilot zaèíná znovu pøitápìt a my pokraèujeme v krasoplavbì. Pøichází další luxusní èást - proplouvá kolem nás druhý balón, který nás celkem svi¾nì dohnal a pøedehnal, je menší a lehèí. V tom vzdušném setkání je všeobjímající klid!
Nyní nás èeká u¾ jen poslední èást - pøistání. Toho se bojím nejvíc, a tak mì moc nepotìší, kdy¾ nás po chvíli klesání pilot instruuje: "Víte, jak jsem vám øíkal, ¾e kdy¾ to bude tvrdší pøistání, máte se schovat hloubìji do koše a zapøít nohama? Tak dneska to bude tvrdší pøistání." Mám to ale štìstí, myslím si ironicky, a ne¾ se schoulím podle instrukcí, naposledy kontroluju pøibli¾ující se terén. Nebude to právì lehké. Hned za lesem, k nìmu¾ klesáme, je mírnì zvlnìná krajina - vpøedu vysoko vzrostlé pole, za ním louka a na ní sloupy elektrického vedení. Musíme se tam vmáèknout pøesnì! ... Sotva se zabalím dovnitø, pøichází náraz. Koš se pøevrací na bok, ale balón nás táhne poøád vpøed. Intenzivnì drkotáme po louce. Sotva se pohyb zpomalí, pilot ¾ene chlapy ven. "Chytnìte rychle tyhle lana a utíkejte vpravo, a» udr¾íme balón od tìch stromù!" Mu¾i vyskakují a utíkají po louce nahoru. Balón se nekontrolovanì kutálí. Je to obrovský kolos, ale vítr si s ním hraje jako s míèkem do bazénu. Chvíli to pùsobí dìsivì, chlapi vší silou rvou lano, ale naštìstí se koneènì daøí pohyb zastavit. Chladnoucí vzduch uvnitø pláštì bere monstru tvar i energii. Máme to! A nikomu se nic nestalo. Ani balónu ne.
Ne¾ stihneme balón vypustit a zabalit, pøijí¾dí nìkolik vozù. První jsou lidé z nedaleké vesnice, pùsobí vyplašenì, ale jsou rádi, ¾e se nám nic nestalo. "My si mysleli, ¾e jste se zøítili do lesa! Byli jste tak nízko!" (Zajímavé je, ¾e mnì to nepøišlo tak blízko stromù jako pøedtím na kopci, ale kdoví.) Pak se pøijede podívat majitel pole, zda jsme mu ho neznièili - i on odjí¾dí spokojen, proto¾e náš pilot se opravdu trefil do toho úplnì nejbezpeèního prostoru pro všechny. Nakonec dorazí pilotovi pomocníci, aby nás odvezli zpátky na start. Plni dojmù jsme pasováni na vzduchoplavce, já konkrétnì na "baronku Renatu z Chýòavy" (místo je urèeno pøistáním).
Byl to opravdu moc krásný zá¾itek! Doporuèuju! Podruhé u¾ bych se asi tolik nebála... Ale radši nic neslibuju, znám se.
Text a foto: Renata Šindeláøová
