Máme rádi zvíøata… Máme rádi zvíøata, zvíøata, zvíøata,
proto¾e jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradì, zahradì, zahradì
nehlaïte lva po bradì, ukousne vám prst.
Na stránkách našeho magazínu bì¾í stále seriál, do kterého pøispíváte svými pøíbìhy. Má název "Máme rádi zvíøata...". Jak bude dlouho trvat, bude zále¾et jen na vás tím, ¾e se rozpomínáte a budete nám posílat své pøíbìhy (info@seniortip.cz). Nejedná se o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé, zajímavé pøíbìhy o zvíøátkách a zvíøatech kolem vás.
Zde je další pøíspìvek o èerném tlustém kocourovi...
Miláèek
V dobì stìhování do panelového domu se nájemníci stìhovali i se svými mazlíèky. Vìtšina z nich bydlela pùvodnì na vesnicích, které musely být kvùli tì¾bì uhlí zbourány. Jedni z našich nových spolubydlících mìly krásného velikého èerného kocoura. Byl to takový bytový kocour, který nikdy venku nebyl. Obèas jsme ho zahlédli a nechal se milostivì pohladit.
Jednou pøišla jeho majitelka a po¾ádala nás, zda bychom ho nemohli mìsíc hlídat. V té dobì jsem byla na mateøské, tak¾e jsem byla doma a nebyl tedy problém se o nìho postarat. Dostali jsme instrukce a klíèe od bytu. Paní upozornila, ¾e bude smutný asi nebude moc ¾rát, ale ¾e je tlustý dost, tak a» si nedìláme proto starosti. Sousedi odjeli a tak veèer jsem mu pøinesla jídlo do kterého se hned pustil. Ráno u¾ stál u dveøí a tak jsem si ho odnesla o poschodí výš, abychom oba mìli spoleènost. Vìtšinu dne prospal, ale pøece jen jsme se rozhodli ho zvá¾it. Tedy nejprve mne s ním v náruèí a pak bez nìho.
Za nìkolik dní jsem vaøila kvìták s bramborem a on neustále na mne packou dorá¾el. Vysvìtlila jsem mu sice, ¾e to není jídlo pro koèky, ale on se své misky ani nedotkl, jen jemnì mne packou upozoròoval, ¾e je tam. Tak jsem mu názornì pøedvedla, co èlovìk jí bez masa a dala trochu do misky. Navrch pøidala plátek rajèete aby obìd mìl kompletní jako my. K mému údivu to vše se¾ral i to rajèe.
Po èase jsme z hrùzou zjistili, ¾e pøibral a tak nastala drezura. Nìkolikrát dennì jsem s ním bìhala ze šestého patra po schodech dolù a nahoru. Kocour nehubl, za to já ano, za co¾ jsem dostala od doktora pøi kontrole vynadáno. Ka¾dý veèer jsme ho vodili do jeho garsonky, no spíše nosili, proto¾e jak ráno utíkal nahoru, tak veèer se mu od nás dobrovolnì nechtìlo.
Mìsíc ubìhl, majitelé se vrátili ze zahranièí a jejich první cesta byla za Miláèkem. Paní mu pøinesla èerstvá játra a jen ho zavolala, tak okam¾itì utekl a schoval se do koupelny pod vanu. Vytáhnout nešel a tak paní s pláèem odešla. Trvalo dlouho, ne¾ se nám ho podaøilo lapit a vzpouzejícího odnést majitelce. Sice na jednu stranu mi paní bylo líto, ale pak jsem si øekla, ¾e alespoò ví, ¾e jsme se o nìho dobøe starali.
Po èase se nám narodilo dvounohé kotì, ale kocour jim èasto utekl k našim dveøím. U¾ nikdy jsme nebyli po¾ádáni o hlídání jejich Miláèka.
Máme rádi zvíøata…