Pìší zóna Jednoho dne na konci záøí postøehla Barbara, bytost, které jsem kdysi otevøela branku do tohoto svìta, ¾e se mi v metropoli stýská po rodném mìstì. Ochotnì natankovala mùj stesk do motoru svého autíèka a rozjely jsme se do podhùøí Orlických hor.
„Pod horami domov mùj,“ nechal kdysi napsat na fasádu našeho domu mùj dìdeèek, Jindøich Štemberka, a já s ním souhlasím.
Stmívá se, kdy¾ jsme v cíli. Zahrada voní jako ¾ádná jiná, ale my máme hlad. Vydáváme se na námìstí do hotelu Havel. Zrovna tam sedí veselá parta turistù z Ameriky. Jejich dobrá nálada nás nakazila s ka¾dým soustem na talíøi a s ka¾dým douškem piva z místního pivovaru jako viróza radosti ze ¾ivota.
„Co¾ takhle obejít námìstí?“ navrhuji. „V¾dy» já u¾ se tu vùbec nevyznám.“
„Jdeme,“ souhlasí má laskavá prùvodkynì.
Opouštíme hotel a hle! Venku tma jako v pytli. V¾dy» je noc! Nikde ani no¾ièka.
„Radnice tu, zapla» pámbu, ještì stojí. Magdaléna Dobromila Rettigová by mìla radost,“ ulevilo se mi. Najednou se cítím jako ta malá holka se školní taškou na zádech, kterou ani ve snu nenapadne, ¾e by to nìkdy mohlo být jinak.
„Tady byla cukrárna U Zemanù. Prodávali tam nejen cukroví, ale i Vilímkùv dìtský èasopis Srdíèko,“ vzpomínám. A svìte div se! Jen jsem vyslovila název obchodu, rozsvítilo se na tom místì svìtýlko. Jako by o¾il.
A svìtýlek pøibývalo. Kdy¾ jsme došli k bývalé Ba»ovì prodejnì, kde prodávali Dlaskovi, svítilo námìstí jak o Vánocích.
Cesta domù vede kolem Podzimkovy restaurace do Havlíèkovy ulice.
„Tady mìla klobouènictví Slávka Bartošová. Stávala jsem pøed výlohou a v duchu si zkoušela jeden krásný klobouk za druhým.“
„Tady naproti bylo hodináøství Josefa Štaubery. Kdy¾ pracoval, vypadal jako èarodìj.“ Svìtýlko se rozsvítilo.
„A teï je tu pìší zóna,“ vrátila mì do reality Barbara.
Obì jsme tu poprvé. Z obou stran zasklené výlohy velkých prodejen a proti nim lavièky. Sestupujeme se zatajeným dechem a vidíme fontánku. Vedle ní dìtské høištì. Na ocelovém péru tu stojí døevìný koník. Pøepadla mì neodolatelná touha si na nìj sednout a trochu se pohoupat. Poslechla jsem se. Houpu se.
Má dcera polyká slzy smíchu nad tímto mým ponìkud nepatøièným poèínáním a poøizuje fotografie, aby rodina o nic nepøišla.
„Jako dítì jsem to neza¾ila,“ omlouvám se. „V raném vìku jsem vyrùstala osamìlá v naší zahradì na legionáøské dece.“
Sotva jsme opustily høiš»átko, ocitly jsme se znovu v Havlíèkovì ulici.
To je dnes zvláštní noc! Vzpomínání pokraèuje,
„Tady bydlel kamnáø Derunov.“ Svìtýlko.
„Tady naproti továrna na pletené zbo¾í Zrùbek a Šebesta.“ Svìtýlko.
„Tady v domeèku ¾ili muzikanti paní Kopeèná a pan Fendrštát.“
Svìtýlko.
Na køi¾ovatce hostinec Na Burku.“ Svìtýlko.
„A u¾ jsme v Palackého ulici. Restaurace Na Blátì..“ Svìtýlko.
„Míjíme místo, kde se procházeli velbloudi cirkusu Berousek, a blí¾íme se k další køi¾ovatce.
„Stojíme pøed kovárnou pana Nypla. Tady jsem obdivovávala trpìlivost konèí kdy¾ jim pøikovával podkovy. Jak zdvoøile se chovali, tak laskavì a vdìènì.“ Svìtýlko.
Pøecházíme do Štemberkovy ulice.
„Hned na rohu stojí obchod smíšeným zbo¾ím. Èermákovi. Èasto jsem tu potkávala dva bernardýny, jak k nim po betonce táhnou v døevìném vozíku dvì velikánské konve mléka ze sousední Dlouhé Vsi. „Svìtýlko.
Následovalo cementáøství pana Zahradníka. Haffnerovo zahradnictví. Dole¾alovo provaznictví. Bylo zajímavé pozorovat, jak èlenové rodiny natahovali provazy mezi stromy, jak z nich pletli lana, houpací sítì nebo provazové schody. Na vratech byla pøipevnìná houkaèka a vedle ní nápis:
Zavøeno-li, na klakson houkej. To mì poka¾dé rozesmálo. Také mì bavil krocan, který v¾dy, kdy¾ jsem se vracela ze školy, výhrù¾nì roztáhl ocas jako vìjíø a naznaèil, ¾e náš vchod je o dvacet metrù dál.“
Další tøí svìtýlka se rozsvítila...
Hodiny dávno odbily pùlnoc, kdy¾ se koneènì doma ukládáme ke spánku.
Mnì se ale usnout nedaøí.
Ve vzpomínkách rozsvìcím i svìtýlka, která jsem cestou z námìstí zmínit nestaèila.
Vidím v duchu paní Èihákovou, jak vìší prádlo v sadì za jejich chalupou. Svìtýlko.
Slyším hudbu pohøebního prùvodu, který se dùstojnì ubírá kolem textilní továrny Stiasstny a synové smìrem na místní høbitov.
Svìtýlko.
Nedalo mi, abych nenakoukla do obchodu, který mìli rodièe klavíristy Rudolfa Rokla. Svìtýlko.
Abych v duchu nepozdravila rodièe Jiøího Šlitra, paní Pavlu a pana Pepu, pøátele mojí maminky. Svìtýlko.
Abych neotevøela dveøe do øeznictví U Prùšù, kde si majitelé v bílých èepicích v oèích dítìte hráli s masem a dìlali z nìj dobroty, jako tøeba jitrnièky, jelita, buøty, párky, klobásy a vystavovali je na takových speciálních øeznických ribstolích. Také ale budili hrùzu sekerou za»atou do špalku a chu»ové buòky lákali na hoøèici v nádherné porcelánové dóze. Svìtýlko.
Nakonec jsem svými vzpomínkami rozsvítila celé mìsto. Kolowratský zámek s Orlickou galerií, kde mi obèas udìlají výstavu kreseb, jsem rozsvìcet nemusela, proto¾e ten naštìstí ještì stojí. Stejnì jako mnoho jiných budov. Svítila jsem zadarmo, a tak na mém vzpomínání elektrárny neprodìlaly.
Ráno moje svìtýlka zhasla. Zaèal svítit nový den a s ním i úkol vrátit se do hlavního mìsta. Do metropole, která nám obìma klade stále nové úkoly. Myslí to s námi dobøe.
Ale faktem zùstává, ¾e kdyby si èlovìk trochu toho èasu obèas nenastøádal, nepoznal by napøíklad pìší zónu v rodném mìstì se všemi schùdky, lavièkami, fontánkami a houpacím konìm na høišti. Nezhoupl by se a nepocítil, ¾e ¾ivot nabízí nejen práci a starosti, ale i pohlazení, radosti a smích a dopøeje èlovìku otevøít drahocennou pokladnici vzpomínek.
