Chvála dluhù
V této chvále si opìt vezmu na paškál fenomén, jeho¾ se kdekdo bojí jako èert køí¾e. Jako bych to u¾ vidìl – to kroucení oèima i celou hlavou a ty udivené pohledy, jak nìkdo mù¾e chválit dluhy! A i kdy¾ to bude velmi tì¾ké, jdu odvá¾nì do toho. Vìøím, ¾e vás vá¾ení ètenáøi pøesvìdèím a nakonec mi dáte za pravdu.
Snad mi bude prominuto, ¾e zaènu ekonomickou definicí: „Debet“ – název dlu¾nické stránky úètu, tedy „má dáti“, opak „kreditu“, tedy polo¾ky na stránce „dal“. Je jasné, ¾e ten úèet mù¾e být osobní, rodinný, obecní, podnikový èi dokonce celostátní a je jasné, ¾e nejlepší je, kdy¾ je mnohem vìtší suma na stránce „dal“! Ale …
Vra»me se na chvíli do tìch „krásných“ dob, „kdy¾ ještì civilizace nebyla a celým širým svìtem vládla idyla, lidi byli jen nahaté opice, brontosaurus válcoval jim silnice“ a ještì neznali peníze. Proto¾e nikdy v historii lidstva neumìl ¾ádný jedinec ani jedinka vyrobit pro sebe vše potøebné, bylo nutné se specializovat. „Ten umí to a ten zas tohle“, není jistì tøeba to dále rozvádìt, snad i tuhle další Werichovu písnièku znáte. I kdy¾ tento druhý text notnì zavánìl socializmem, nìco na tom bylo. No - a kdy¾ ještì nebyla známa cena zlata a nebyly peníze, ani ¾ádný jiný smìnný prostøedek, tak se nejprve objevil smìnný obchod. Prostì – nìco za nìco, a kdy¾ to tak uvá¾íme, ono z toho smìnného obchodu leccos zùstalo dodnes! Samozøejmì v trochu jiné, vìtšinou nepøíliš morální podobì.
Tehdy ovšem pøi smìnném obchodu byly dluhy, pokud vùbec existovaly, docela zábavná vìc. Proto¾e se nic „nevyrábìlo do foroty“, zcela jistì se zpoèátku nevedlo ¾ádné úèetnictví. A tak si dovedeme jistì pøedstavit, jak se tumloval ten, kdo umìl vydìlat kù¾i na bederní roušky, aby za nì dostal od šikovnìjšího lovce nìco na zub, a také naopak, kolik toho muselo být uloveno, aby bylo nejen na ty roušky, ale i na kyje a oštìpy, které zase vyrábìl „zbrojaø“.
Pak ale to i dle písnièky Voskovce a Wericha vzala civilizace hopem:
„Jednoho dne pøišlo lidem za tì¾ký, chodit líèit na mamuty jen pìšky.
Vypsali soutì¾ na vynález kola, netušíce co zla kolo vyvolá!
Ka¾dý kolo chtìl, dal za nì, co mìl, ten kdo kolo vymyslel, èím dál tím více chtìl!
Dávali mu škeble, on chtìl pterodaktyla, cena kola hnedle, závratná byla.
Koneènì pak pøišel na to, ¾e chce za to kolo zlato, za kulatý zas kulatý, tak vznikly peníze.
Tak vznikl èlovìk bohatý a první krize.
Proto¾e zlato mìli pouze, ti co znali kšeftovat, tak ostatní z nouze zaèli pracovat.“
Musíme si ale uvìdomit, ¾e ka¾dý rub má svùj líc a bez poèáteèních dluhù by civilizace nikdy nebyla tam, kde je dnes. Prostì – dluhy zaniknou a¾ se zánikem penìz, nebo spíše – se zánikem civilizace. A kdy¾ u¾ v této chvále docela nechvályhodnì „vykrádám“ naše známé velikány, nakonec trochu upravím a pøidám nìco navýsost optimistického ze souèasnosti od „neznámého anonyma.“
Krásný líný den v malém malebném mìsteèku v rekreaèní oblasti. Slunce pálí, ulice po obìdì vylidnìné, èas siesty. Èasy jsou nelehké, dá se øíci, ¾e tì¾ké, všichni jsou zadlu¾eni, všichni ¾ijí na úvìr. A v tom krásném dni projí¾dí mìsteèkem bohatý, pochopitelnì zahranièní turista. Zastaví se v jediném místním hotelu, polo¾í na pult v recepci 100 euro jako zálohu øka, ¾e si poøádnì prohlídne hotel, a bude-li spokojen, stráví tam nìkolik nocí. Majitel hotelu je nadšen, bohatému hostovi doporuèí, a» nespìchá, a» si prohlédne i rozlehlou zahradu a okolí, ¾e èasu je dost. A jakmile host odkráèí na prohlídku, popadne stovku a bì¾í splatit dluh øezníkovi. Øezník je spokojen a jen si utøe ruce od masa a letí s touto bankovkou splatit svùj dluh místnímu farmáøovi, který pìstuje vepøe. Farmáø ani nevìøí svým oèím a ihned bì¾í zaplatit dluh kolegovi, od kterého bere krmení. Prodavaè krmení fofruje zaplatit dluh místní prostitutce, které se dotkla hospodáøská krize samozøejmì také a musela poskytovat své slu¾by na úvìr. Uspokojená knì¾ka lásky tak mù¾e rychle splatit dluh hoteliérovi za nezaplacený pokoj. Hoteliér, který u¾ se vydýchal a ustrašenì vyhlí¾í, kdy pøijde bohatý turista z prohlídky okolí hotelu, rychle polo¾í valutovou stovku na pult. V tom se právì objeví turista a s výmluvou, ¾e hotelové pokoje mu nevyhovují, bere tu svou stovku s pultu, klidnì odchází do odpolední výhnì a odjí¾dí.
A co se to tedy v tom malém krásném mìsteèku stalo? No pøece – malý zázrak! Nikdo nic nevyprodukoval, nikdo si nic nevydìlal, ale celé mìsteèko je rázem bez dluhù a vzhlí¾í do budoucna s velkým optimismem!
Tak co – je mo¾né chválit dluhy anebo ne? Ale u¾ mì vlastnì unavuje odpovídat na tuto jasnou otázku, která je vlastnì pouze øeènická…
Text: Vladimír Vondráèek
Ilustrace: František Kratochvíl (Frk)
