Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala.
Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil èi nìjak inspiroval.
Za redakci Václav ®idek
* * *
Boletická historka
Vysloví-li nìkdo slovo Olymp, snad ka¾dému se vybaví pohoøí v Øecku s nejvyšší horou Mytikas. V øecké mytologii je oznaèováno za bájné sídlo starovìkých bohù, kde ¾il nejvyšší Bùh Zeus se svojí dru¾inou. Tyèí se nad Soluòským zálivem mezi údolími øek Pinios a Aliákmon.
Málokdo tuší, ¾e i v Èechách máme vyvýšeninu, takový kopec, který má stejný název – Olymp. Kdo odslou¾il vojnu na Šumavì v Boleticích, ví dobøe, ¾e to bylo také sídlo „bohù“, jen místo Dia tam sídlil generál, velitel mechanizované divize se svou dru¾inou plukovníkù. Kolem se rozprostíral obrovský vojenský prostor s mnoha prázdnými vesnicemi jako pozùstatek po odsunu nìmeckého obyvatelstva. Od roku 1946 celou oblast pou¾ívala pro své potøeby Èeskoslovenská lidová armáda. Návaznì vzniknul podle usnesení vlády v roce 1950 vojenský újezd Boletice.
Prázdné vesnice postupnì chátraly, domy se bortily, co šlo, to se rozkradlo nebo znièilo. Statky a chalupy, školy a kostely se staly i cílem ostré støelby. Nìkteøí demolicemi uspokojovali své ideologické zamìøení. Poprvé krajina utrpìla v roce 1939 vysídlením èeského obyvatelstva a druhá vlna v roce 1945 zase odsunem toho nìmeckého. Pùvodních obyvatel zùstalo jen velmi málo.
Naší rotì technického zabezpeèení velel za èasù mého vojanèení jakýsi kapitán Vanìk, nazývaný lam¾elezo Lojza. Pobýval tam s námi i podporuèík Béèko. Zuøivý fanatik, nepøítel všeho, co zavánìlo nábo¾enstvím, vírou a církví. Nejradìji jezdil s vyproš»ovacím Cromwellem do míst, kde stály kaplièky, bo¾í muka, køí¾e, pomníèky, ale jeho øádìní odnášely i památné stromy, kašny, morové sloupy, sochy svatých. Boural a rejdil s tankem v¾dy tak dlouho, a¾ pod pásy zbyly jen trosky.
Výjezdy èasto vedly zkratkou po cestì na Olymp, kolem høbitova u kostela sv. Mikuláše. Hrobky byly ji¾ ponièené, pomníky rozházené a poválené, køí¾e s nìmeckými nápisy nahnuté a popadané. Od konce války se zde u¾ nepohøbívalo a o hroby se nikdo nestaral. Pro civilní obyvatelstvo tam ani nebyl pøístup. Jízdami tankù okolo se høbitovní zeï postupnì bortila.
Vyproš»ovák Cromwell vá¾il 28 tun, a to zatøese naprosto se vším, kolem èeho projede. Jednou Béèko na svojí likvidaèní jízdu doplatil. Za rozpadlou obcí Bøevništì rozboural kaplièku tak dùkladnì, ¾e z ní zbyla jen halda cihel se zohýbaným køí¾em. Kdy¾ pøijel do Polné pancéøový vlak z Mladé na ostré støelby, mìli kanonýøi se svým zamìøovaèi problémy. Kaplièka slou¾ila na speciálkách jako triangulaèní bod. Støelby byly odlo¾eny. Béèko byl po tomto „úspìšném“ boji s nábo¾enským tmáøstvím odvelen do Olomouce. Vìdìlo se, ¾e je tam také vojenské vìzení. Kolik dostal, to jsme se nedozvìdìli.
Po jeho odchodu se však zaèaly ze høbitova na Olympu v noci ozývat nepøíjemné zvuky. Strá¾ní tam chodili neradi, a pokud mohli, zaèali se místu vyhýbat. Zpoèátku jim to nikdo nevìøil. Pochlubili se s tím i v Kájovì lesníkùm v hospùdce u nádra¾í. Sedìl mezi nimi starý foøt Walter a kluci z ertézetky mu svým vyprávìním pøipomnìli dávnou legendu, která se v Boleticích (Poletitz) tradovala ústním podáním odpradávna.
„Ja, to bylo dávno,“ zaèal vyprávìt, „slyšel o tom u¾ mùj dìda a mo¾ná i jeho dìda. Kdy¾ umøeli dva tvrdohlaví a hádaví boletiètí sedláci, pohøbili je do hrobù vedle sebe. Ka¾dou noc pak lidi slyšeli, jak se oba mrtví palièáci na høbitovì stále proklínají a nadávají si, a to tak hluènì, ¾e se obyvatelé v okolí vùbec nevyspali. Zpráva o hádavých nebo¾tících se roznesla po okolí a Boletice byly celému kraji pro smích. Starý faráø se obrátil a¾ do Øíma s prosbou o radu. Prý odpovìdìl sám pape¾, ¾e køí¾e v hlavách obou hrobù mají být obráceny k sobì zády. Kostelník s hrobníkem pomníky s køí¾i obrátili a od té doby zavládl na boletickém høbitovì klid a mír. Je to samozøejmì jen povìst, ale co kdy¾ se tam zase òáký nebo¾tíci hádaj.
„Snad byste tu pohádku Waltrovi nevìøili,“ ozval se od výèepu hostinskej Pilát, „dìdek si rád zavzpomíná za pivo na ka¾dou blbost.“
„Heleïte vojáci,“ úsmìvnì zaèal Walter, „jestli to je v noci, myslím po pùlnoci, mù¾e to bejt bruèoun.“
„Jakej bruèoun,“ pohotovì se zeptal Vošahlík, øidiè vyproš»ovacího auta, speciálu Scammell, kterému øíkali dìdek, „to by musel bejt nìkdo ¾ivej, ale tam nikdo ¾ivej není. Byl jsem tam na stojce, nìco brumlalo, ale nikde nikdo. Jako by to šlo ode zdi u márnice!“
„Víte, komu se øíká bruèoun,“ nedal se Walter, „bruèoun je jezevec. Chytrej, mazanej a umrmlanej. Noèní zvíøe, ve dne ho neuvidíš. Èumákem hrabe v zemi jako buldozér a tlapama vrtá noru, vodkaï ho nikdo nedostane.“
„Kde by se tam vzal jezevec, prosím tì,“ zaprotestoval Pilát, „tam u¾ není ani myš, rejdìj tam s tìma tankama a cisternama, tam u¾ ani vrána nesedne.“
„Jestli by nemìl nìkdo po¾ádat pra¾skýho arcibiskupa o radu, jako to u¾ udìlal tenkrát faráø pape¾ovi do Øíma,“ pøidal se do debaty adjunkt Sláma, vìøící katolík.
„Co myslíš, ¾e by jim arcibiskup poradil,“ nedal se Pilát, „aby jim zase ty køí¾e votoèili zády?“
„To by nebylo špatný,“ ozval se Walter, „jak byste ale chtìli najít ty dva køí¾e, kdy¾ je to tam všechno zpøeházený a poválený, ani ty nápisy dnes u¾ nepøeèteš.“
„Snad je nìkde nìjakej archiv, nebo kronika,“ dùvìøivì pøipomnìl Sláma, „mohl by o tom snad nìco vìdìt místní faráø.“
„Prosím tì,“ pronesl odmítavì Pilát, „tyhle ruiny nevidìli velebníèka u¾ tolik let, ¾e to ani nikdo nepamatuje. Mo¾ná je to nìkde v Èeským Krumlovì. Kdo by to ale hledal.“
Klukùm z ertézetky to nedalo, a proto¾e nìkteøí slyšeli v noci zase divný šramot a dunivé hekání a strá¾ní to potvrzovali, tak se radìji høbitovu vyhýbali. Zašli v Podvoøí do velitelského stanu za kapitánem Vaòkem a navrhli mu, ¾e by se na høbitovì mìly otoèit dva pomníky a zarazit tím tajemné noèní zvuky.
„Vy jste cvoci, kdybych byl povìrèivá bába, tak vám na to sednu,“ pohrdavì nadával Lojza, „máte štìstí, ¾e mám ve výcvikovém plánu práci s navijákem. Jinak bych se vám na to vybodnul.“
„Jestli ty zvuky nepocházejí od chlapù, co šmírujou spojaøky,“ zneva¾oval spojitost se starou legendou politruk Blehár, „divizní telefonní ústøedna je oble¾ena lidmi ka¾dou noc!“
Nepøíjemné noèní bruèavé zvuky, hluboké, chraplavé vrèení a dunìní u zdi márnice nepøestávaly dìsit strá¾né i kolemjdoucí. V hlubokém tichu, rušeném jen obèas nìkolika výstøely od hospody v Èerveném dvoøe, bylo to brumlání nápadnì slyšet. Nìkteøí byli v rozporu s materialistickým pøístupem politruka ochotni vìøit, ¾e situace s hádavými nebo¾tíky se mù¾e opakovat a znovu po¾ádali Lojzu, jestli by mohli na høbitovì nìjaké ty náhrobky s køí¾i otoèit.
Lojza Vanìk byl realista. Nechal sice svého politruka Blehára výchovnì pùsobit na mu¾stvo, aby nepodléhalo povìrám a nábo¾enskému pomatení, ale vyu¾il jejich naléhání na srovnání pomníkù k výcviku. Pøedpokládal, ¾e pro nì bude cvièení zajímavìjší, kdy¾ budou mít zábavnou motivaci.
Navijákové manévry zaèaly v sobotu na den letního slunovratu. Lojza byl spokojen, s jakým nadšením jeho mu¾stvo pøipravuje vše potøebné pro cvièení s vyproš»ováním pomocí navijákù. Oba vyproš»ováky, Cromwell i Scammell byly naleštìné, promazané a pøipraveny k odjezdu z parku. Cesta z Podvoøí na Olymp mìla vlastnì dva významy. Jedním byl skuteèný, bojový výcvik, druhým skrytý, utajený boj se záhadnými zvuky z boletického høbitova.
Po pøíjezdu na Olymp rozvinuli stanovištì zásahu, vyproš»ováky zaujaly výchozí pozice a lana se zaèala odvíjet. Do míst zkøí¾ení se zdí nasadili vojáci kladky a lana obtoèili kolem kamenného podstavce nejbli¾šího silnì nahnutého pomníku. Zaskøípaly bubny a u¾ to jelo. S praskotem starých vìtví a prorostlých koøenù se z vrstev listí zaèal vynoøovat a narovnávat pomník s velkým køí¾em.
Chvílemi se ozývalo jakési kvílení, jako by nebo¾tíci protestovali proti rušení jejich vìèného odpoèinku. Pøišly na øadu další kamenné podstavce a nejzáva¾nìjší rozhodnutí, které køí¾e otoèit k sobì zády. Vošahlík seskoèil z desky Scamella, jeho dìdka, a šel pomoci ostatním luštit zašlé nápisy na tabulkách u køí¾ù.
„Tak nevím, fajfkové, jestli ještì tady nìco rozluštíte,“ ozval se pochybným tónem Lojza Vanìk, který byl s dosavadním prùbìhem cvièení spokojen.
„Soudruzi, vìnujte se více taktice vleèení a nechte nebo¾tíky nebo¾tíkama,“ rozmlouval vojákùm jejich snahu najít dva palièaté sedláky podle nápisù na náhrobcích politruk Blehár.
V øadì za sebou byly podél høbitovní zdi zbytky rozmìrných hrobek. Kovová víka byla pokrytá rzí, epigrafy a jména zesnulých ji¾ ani nešly pøeèíst. Buï je zakrývala tráva a køoví, nebo byly desky poškozené.
Pøece jen se ukázala jistá pravdìpodobnost rozluštìní nápisù u dvou hrobù poblí¾ zdi márnice. Pomníèky také byly pøed srovnáním nejvíce sklonìny do sebe. Na jednom ještì patrný zbytek nápisu ze støíbrných písmen psaných švabachem: Hier ruhe in Frieden Otto Leiner Gros … uer Geb.
Na druhém byla v záhlavi velká písmena R. I. , tøetí P ji¾ chybìlo. Pod tím se dalo pøeèíst Max Leiberger Grund...sitzer.
S velkou pravdìpodobností se snad dalo tvrdit, ¾e jde o hroby dvou boletických sedlákù.
Bylo rozhodnuto pootoèit alespoò pomníèek Leinera zády k Leibergrovi a okolí vyèistit a upravit. Tím se podaøilo spojit navijáky obou vyproš»ovákù a klacky, kamenné úlomky a køoví odklidit.
Zní to asi nevìrohodnì, ale v pøíštích dnech se ¾ádné zvuky nebo mrmlání ze høbitova neozývaly. Vznikly dva tábory pøíznivcù, které mezi sebou urputnì prosazovaly názory na pøíèinu noèního ticha na Olympském høbitùvku. Jedni tvrdili, ¾e narovnáním pomníèkù se narušila jezevèí nora a jezevec se odstìhoval jinam. Druzí vytrvale prohlašovali, ¾e probìhnul zásah do posmrtného ¾ivota sedlákù, kterým bylo po otoèení køí¾e znemo¾nìno se dohadovat, a mají klid. Bouølivé diskuse postupnì utichaly, jak se pøibli¾oval èas návratu do stálých posádek.
„Tak co, ještì se v noci na Olympu hádaj pantátové nebo¾tíci?“ posmìšnì vítal kluky z ertézetky v hospùdce u nádra¾í Pilát za výèepem.
Vojáci se tváøili dùle¾itì a s úsmìvem odpovìdìli, ¾e od té doby, co srovnali na høbitovì pár pomníèkù a nìkteré otoèili, je klid a ticho. ®e pøitom zboøili kus zdi a vypadly vrata od márnice, s tím u¾ se nepochlubili.
„Je to jasný,“ ozval se foøt Walter, „museli ste toho bruèouna vystrnadit. Asi ste mu trochu pøimáèkli noru, a to on nemá rád. Bruèoun chce klid, jinak je nevrlej.“
„Èlovìèe, víš, ¾e máš asi pravdu,“ pøisvìdèil Pilát, „museli mu hnout s brlohem, jinak by bruèel dál. Rád bych vìdìl, kam se pøestìhoval.“
„Já bych to tipoval, ¾e nebude daleko,“ pokraèoval Walter, „stará Froòková povídala v Jednotì, ¾e kdy¾ šla od vlaku veèer domù kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, tak slyšela U tøech svatejch nìjaký bruèení a mrmlání. A¾ prej ji zamrazilo leknutím.“
„Tak je to jasný,“ zkonstatoval Pilát, „máme tu nový nadìlení.“
Koncem záøí výcvik v bojových podmínkách skonèil a jednotky se vrátily do posádek. Olymp osiøel a ztichnul i bez jezevce. Kolem zùstaly jen ztichlé lesy, louky a pastviny poseté ruinami bývalých statkù a škol, kostelù a høbitovù.
Pøemysl Èasar
* * *
***
Ilustrace https://www.slapoty.cz/clanky/vzhuru-na-olymp-714/ a https://www.piqsels.com/cs Zobrazit všechny èlánky autora
Mezi nebem a zemí (15) 
