Jako v¾dy pomìrnì dlouho váhám, jak zaèít ka¾dou další trochu provokativní chválu a tentokrát se pokusím zaèít nìkolika jazykovými paradoxy. Také jste si všimli, ¾e v naší milé èeštinì nezaèíná ani jedno slovo písmenem „ X“? Všechna slova na „X“, která pou¾íváme, jsou slova pøevzatá.
Pøitom nìkteré jazyky, jako tøeba øeètina, si v této liteøe pøímo libují. Xanto-, xeno-, xero-, xylo, to jsou pøedpony jimi¾ slovníky cizích slov pøímo hýøí!
Mým vlastním paradoxem je pak fakt, ¾e jsa vzdìlán pøírodovìdnì, tíhnu èím dál tím více k disciplínám humanitním a pøi tom jsem vlastnì pouhý „monoglot“, který jak¾ ta¾ tak vládne pouze dvìma jazyky, z nich¾ ten jeden je jazyk v mých v ústech!
Také paradox má své „x“, i kdy¾ naopak na konci a je to také slovo pocházející z øeètiny. Je snad všeobecnì známo, ¾e to znamená nìco jako náhlé, neoèekávané tvrzení, které pøekvapivì spojuje rùzné rozporuplné, ale v koneèném vyznìní smysluplné výroky. A myslím, ¾e je jasné, ¾e paradoxy musí být chvályhodné pro ka¾dého, kdo má rád smysl pro cokoliv neoèekávaného, zejména pro neoèekávaný humor. Nesmyslnost paradoxu je toti¾ pouze zdánlivá! Slovo paradox pak výraznì zpropagoval i sládek ze známé hry Václava Havla – Audience, a vùbec má leccos spoleèného s milou absurditou.
Paradoxy hrály velmi významnou roli v dìjinách filozofie a staøí Øekové se v nich pøímo vy¾ívali. Ka¾dý asi slyšel pravdìpodobnì nejznámìjší staroøecký paradox o Achillovi, který nemù¾e nikdy dostihnout ¾elvu, proto¾e mu k ní sice stále èím dál tím menší, leè stále ještì nìjaký kousek cesty zbývá. Teprve modernìjší matematika tento paradox vyøešila objevem limity. Tím ale nemíním unavovat, pøipomenu radìji další zajímavý starovìký paradox lháøe: „Èlovìk, který o sobì øíká, ¾e l¾e, buï l¾e a tedy nelhal, anebo skuteènì lhal, a pak mluví pravdu.“ Hezká jsou ale i souèasná paradoxní rèení: „Na diskotéky u¾ nikdo nechodí, proto¾e je tam stále narváno. Anebo: „Otevøu oèi, vidím, ¾e nic nevidím a hned vidím na èem jsem.“ Pouèný je i následující paradoxní dialog: „Proè se nekoupeš?“ „Neumím plavat!“ „Já tì to nauèím.“ „Na to jsem u¾ starý.“ „Na uèení ale není nikdy pozdì“ „Tak to mám ještì èasu dost!“ Nìkteré paradoxy se ujaly i jako anekdoty. Tøeba ta, která u nás kolovala po srpnu 1968: „Tchoø se vnutí do nory malého zajíèka, proto¾e prý tam je smrad. Usadí se v ní a tvrdí, ¾e neodejde, dokud ten smrad z nory nevy¾ene!“
Nejchvályhodnìjší a také nejpotøebnìjší jsou ale paradoxy pøírodovìdné. Na pøíklad Blais Pascal u¾ polovinì 17. století objevil základní hydrostatické zákony na nich¾ stojí celá moderní hydraulika.
Pascal pøišel nejen na to, ¾e tlak v kapalinì se šíøí rovnomìrnì všemi smìry, ale také ¾e tlak na dno nádoby nezávisí na mno¾ství kapaliny, ale pouze na její hustotì a na výšce jejího slupce. Právì ten druhý objev byl nazván Pascalovým paradoxem. Pascal naplnil velký døevìný sud vodou, do malého otvoru v horním víku vlo¾il úzkou trubici a do ní postupnì lil vodu. Velký sud se roztrhl, kdy¾ hladina vody v trubici dosáhla urèité výšky a té vody bylo velmi málo ve srovnání s mno¾stvím kapaliny v sudu. Ale pojïme dále.
V souèasném svìtì vidíme kolem sebe paradoxy, kam jen naše oko pohlédne. Pøipomínat je ale radìji nebudu, proto¾e do tohoto seriálu bohudíky nepatøí a vìtšina z nich jistì pøíliš chvályhodná není.
A nakonec se budu rouhat. Za nejvìtší, pøímo katastrofický paradox pova¾uji to, ¾e vývoj svìta a vývoj lidstva zøejmì nìkdo nenastavil, nebo nìco nenastavilo nejlépe, co¾ je øeèeno samozøejmì velmi eufemisticky! Je to renonc tak obrovský, ¾e pro nìj nenalézám slov! A tak i kdy¾ kdekdo ví, jak by mìl svìt lépe fungovat, v¾dy to dopadne tak, ¾e drsní, nebo naopak kluzcí a všehoschopní hajzlíci hravì porazí bázlivé, jemné, skromné a schopné slušòáky! Tím tedy nakonec dochází k dalšímu paradoxu, ¾e tuto chválu zakonèuji paradoxem mo¾ná velmi nechvályhodným, ale jednou k tomu dojít muselo! Však jsem také za ka¾dou z posledních pìti vìt umístil vykøièník!
Chvála paradoxu
