Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil èi inspiroval.
Dalším spoluautorem dnešního pøíspìvku je ji¾ ne¾ijící malíø Zdenìk Hajný, se kterým jsem mìl pøed 16 lety tu èest nahrát zajímavý rozhovor. Z celého rozhovoru jsem vybral odpovìdi na mé tøi otázky, o kterých si myslím, ¾e by mohly ètenáøe zajímat.
* * *
Jak to vidìl Zdenìk Hajný Nìkteré obrazy z cyklu „Písní kosmických“, napøíklad Daidalos XXI., pøipomínají pocity èlovìka, které vizuálnì pro¾ívá pøi klinické smrti, co¾ nìkteøí lidé, kteøí tuto smrt pøe¾ili, podobnì popisují. Vìdci tento výjev pøisuzují poèínajícímu odkyslièování mozku. Jaký je na to, pane Hajný, váš názor?
V roce 1974 bylo pro mne velké pøekvapení, kdy¾ mne na jedné mé výstavì oslovili lékaøi anesteziologové z Košic a Bratislavy, kteøí mi sdìlili v té dobì vìc mnì úplnì neznámou. Toti¾ ¾e u jejich pacientù prošlých klinickou smrtí se objevily vize velmi podobné mým obrazovým symbolùm.
Tehdy ještì kniha doktora Moodyho „®ivot po ¾ivotì“ nevyšla, ani v zahranièí. Respektive zaèala vycházet v Americe, ale zdaleka ne v Èeské republice. Slíbili mi, ¾e pošlou nìjaké výòatky nebo rešerši zpráv, které Dr. Moody tehdy zjiš»oval a mne a¾ zamrazilo, ¾e skuteènì se to velice podobá mým záznamùm.
Nemohl jsem to tudí¾ dìlat vìdomì a vytvoøit nìco senzacechtivého, co se podobá jevùm, kdy se u lidí zastaví srdce a dojde k klinické smrti. Dílo vzniklo naprosto spontánnì, bez jakýchkoliv literárních vizí nebo pøedstav psychologických – o to víc mne to potom pøekvapilo.
Pøišli za mnou lidé, kteøí natáèeli televizní poøady o ¾ivotì po ¾ivotì. Abych byl konkrétní, byla to re¾isérka paní Alena Èinèerová, která se objevila se štábem Èeské televize. V té dobì natáèela zajímavý program „Jak se ¾ije ¾ivot po ¾ivotì“ a pøišla ke mnì s lidmi, kteøí ty vidiny nebo vize blízké smrti mìli. Jedna paní dovedla v galerii paní re¾isérku k obrazu Daidalos XXI., o kterém jste sám pøed chvílí mluvil.
Jak se na to dívám? Je to jedna z tìch tak zvaných genetických záhad, které nás doprovází ¾ivotem a které jsou mimo naše bì¾né racionální vysvìtlení a chápání. Vysvìtlovat to pouze chemizmem mozku nebo chemicky neuropsychickými procesy v dùsledku zmìn kyslíku nebo kyslièníku uhlièitého a metabolických projevù by bylo velice zjednodušující. Jistì, ¾e to má nìjaké chemické pøíèiny, ale ne jako primární ale sekundární. To primární le¾í v oblasti duchovní, v oblasti která není mìøitelná a která je zcela objektivnì pochopitelná.
Mnozí lidé, kteøí byli ve stádiu klinické smrti, se odpoutali od svého tìla. Byla popsána øada dokumentovaných pøíhod, a to je pro mne nejzajímavìjší, kdy tito lidé po o¾ivení šli do míst, která pozorovali, kdy¾ se jejich duše vznášela. Ta místa bì¾nì nebylo vidìt, nikdy tam nebyli a vidìli pøedmìty, které nebyly z jejich pokoje a lù¾ka pozorovatelné.
Je to fenomén, který nespornì existuje a existoval od nepamìti, pouze nebyl zaznamenán. Je urèitì zále¾itostí nìèeho, co je mimo naše vìdomí a mimo náš vnitøní svìt, jako dimenze, v ní¾ ¾ijeme a která se objevuje, souvisí se sny i s vizemi dokladujícími vìdomí tìchto skuteèností. Kdysi, ji¾ pøed nìkolika lety, jsem nìkde èetl, ¾e na jednu z vašich výstav pøišli dva nevidomí a dokázali stát okouzleni dlouhý èas pøed vašimi obrazy a vnímali je vnitøním zrakem.
Bylo to v roce 1992 na Esoterickém festivalu v Bratislavì, kde mne øeditelka slovenského Akvamarínu, paní doktorka Bruenová oslovila, abych uèinil vystoupení o zdrojích tvoøivosti, ale nejenom to, abych tam i vystavil své obrazy. Podobných esoterických festivalù setkání bylo realizováno více a právì to první mìlo svou výjimeènost, na kterou se ptáte. Bylo to pro mne, poprvé z mé zkušenosti, velice pøekvapující zjištìní, kdy jsem se setkal se dvìma lidmi man¾eli ve vìku asi tøiceti let, kteøí chodili kolem panelù s mými vystavenými obrázky, dr¾eli se za ruce a k velkému pøekvapení našemu a všech pøítomných lidí, byli schopni identifikovat, jak ty obrazy ve smyslu výtvarného vyjádøení vypadají. Oni se rukama zastavovali u jednotlivých obrazù. Ne ¾e by je pøikládali na obrazy, pak by tam mohli nahmatat reliéf, ze kterého by ho odeèítali. Ze vzdálenosti deseti a¾ patnácti centimetrù se orientovali tak, ¾e mi popisovali: Tady je nìco jako kopec, tady je nìco jako brána, torzo nìjakých poutníkù nebo postav. Z levé strany je letící symbol, vypadá na motýla a nebo andìla, ta barevnost je do modra. Byl to naprosto pøesný popis obrazu. Já jsem samozøejmì neprojevil nedùvìru vùèi nim a jejich interpretaci, ale pak jsem se pro jistotu zeptal tìch, co je doprovázeli, zda-li je to skuteènì u nich absolutní slepota. Byl jsem ujištìn, ¾e ano. Mìli nasazené èerné brýle tak¾e nemohli vidìt svìtlo, stín, to bylo absolutní. Ne, ¾e bych chtìl experimentovat s tìmito mimoøádnými dary vidìní, ale utvrdilo mne to v poznání, ¾e existuje jiná rovina komunikace ne¾ jenom ta smyslová, ¾e ta nadosobní, mimosmyslová percepce tu mù¾e fungovat. To byl fenomén, ke kterému se pozdìji pøidru¾ily další podobné neobvyklé zá¾itky i podobných druhù reflexe u dìtí nevidomých, které chodí k nám do galerie. Nìkteré jsou dokonce i neslyšící a pøesto vnímají atmosféru tìmito zpùsoby komunikace, která se projevuje zmìnou výrazu tváøe, eliminací epileptických záchvatù, kdy na tváøièce dítìte se objeví naprostá uvolnìnost, klid, úsmìv a to i u tak tì¾ce posti¾ených dìtí, kde jsou kombinované fyzické i mentální vady. A to je zase dùkaz jevù, které pøesahují naše racionálnì smyslové zpùsoby uchopování skuteèností.
Tím jste mi vlastnì nechtìnì pøihrál na mou další otázku. Mají vaše obrazy léèitelskou moc?
To je velice choulostivé téma. Dalo by se to øíci tak: Hudba tì vyléèí, pøeèti si knihu a ono dojde ke zmìnì tvého náhledu na ¾ivot, podívej se na obraz a zbavíš se rakoviny, pøilo¾ si obrázek na inkriminované místo a budeš mít po potí¾ích. Já bych se chtìl jednoznaènì bránit tìmto zjednodušeným náhledùm, které øíkají, kup si, je to jako odpustek, zaplatíš za to, pøilo¾íš si to, poslechneš si hudbu a uleví se ti. Já si myslím, ¾e v omto pojetí jde o šarlatánství. Je to naprosto nesvìdomité, slibovat, na co nemám právo. To ovšem neznamená, ¾e by tato díla nemìla sílu a schopnost takto pùsobit. Ale to je jiná stránka vìci. Já si dovolím uvést pøíklad; z dìtství si vzpomínám na knihy nebo druhy èetby, které na mne pùsobily nesmírnì silnì. Jako pøíklad bych uvedl Remarquovy "Tøi kamarády". Byl jsem tak hluboce dojat, ¾e jsem podlehl pláèi a cítil jsem, ¾e se se mnou nìco stalo. Najednou jsem vìdìl, jak se mám chovat k tìm, co potøebují pomoc krátka probudil se cit v urèitém reagování na okolí. Toté¾ je, myslím, i u poslechu hudby. Jsou skladby, které mne stále dojímají, ne jenom zklidòují ale i vnitønì cítím své zkvalitnìní. Nìco podobného je i u obrazù, tak jako na druhé stranì existují dopady negativní, kdy¾ si vezmeme díla, kde jde o destrukci. Do nìkterého díla jsou vlo¾eny kódy, jejich¾ smyslem je, øekl bych, a¾ satanické pùsobení na èlovìka ve smyslu zmaru ¾ivota, jeho patologizace. Setkal jsem se s pøípady, kdy pøátelé, lékaøi psychologové potvrdili, ¾e došlo ke vzniku onkologických problémù na základì pùsobení velice negativních destruktivních obrazù. Ale abych øekl, zdali obrazy léèí nebo ne, tak myslím, ¾e jistì ano. Léèí v tom smyslu, ¾e je v nich jistý kód jako u knih, hudby, u soch, ale musí to být zøejmì artefakty, které jsou ji¾ pøedem, nejen esteticky ale i lidsky, utváøeny s pocitem vnitønì autorsky pozitivním ohlednì základních lidských kvalit èlovìka.
Ema Hajná: V ateliéru galerie Cesty ke svìtlu – vpravo Zdenìk Hajný
Václav ®idek
Ètenáøùm, které bude zajímat celý rozhovor, staèí si kliknout ZDE
Pochopil jsem, ¾e já nejsem svìtlo ani jeho zdroj .
Ale svìtlo – pravda, porozumìní, poznání – tu je a na mnoha tmavých místech zasvítí,
jedinì kdy¾ je tam odrazím.
Já jsem úlomek zrcadla, jeho¾ tvar a celé provedení neznám.
Nicménì s tím co mám, mohu odrá¾et svìtlo na tmavá místa tohoto svìtla
– na tmavá místa v lidských srdcích – a nìco v nìkterých lidech zmìnit…
To je mùj smysl ¾ivota. Ze slavnostního otevøení galerie Cesty ke svìtlu Robertem Fulghumem, kvìten 1994 * * *
Obrazy: Pronikání II., Daidalos XXI, Sluneèní brána, Jezírko nadìje 1987
Ema Hajná: V atelieru galerie Cesty ke svìtlu na pravé stranì Zdenìk Hajný
Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tím jste mi vlastnì nechtìnì pøihrál na mou další otázku. Mají vaše obrazy léèitelskou moc?
