Mezi nebem a zemí (4) – Veèer na Roho¾ce Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil èi inspiroval.
Jako další pøíspìvek vám pøedstavujeme vzpomínku šéfredaktorky Èeského dialogu Evy Støí¾ovské, která je také stálou dopisovatelkou našeho magazínu.
Za redakci Václav ®idek
* * *
Veèer na roho¾ce
Umøela mi moje milovaná spolupracovnice Helenka. Bylo jí 86 let. Umírala na jakousi infekci a to v nemocnici, poblí¾ mého bydlištì. Chodila jsem za ní ka¾dý den, krmila jí pribináèkem, kterého mìla ráda a povídala si s ní, i kdy¾ ona u¾ moc nemluvila, pomalu odcházela. Mìla klíèe od mého bytu, kam ka¾dý den pøesnì v 8 ráno pøicházela. Nìkdy jsem teprve vstávala, ale ona u¾ sedìla u psacího stroje a rozehrávala klávesy. Poslední den, kdy jsem Helenku navštívila, byl moc smutný, vidìla jsem, ¾e Helenku vidím asi naposledy. Breèela jsem u její postele, dokud mne sestøièka laskavým zpùsobem neposlala domù. Umøela té noci.
Druhý den mi volali její pøíbuzní, ¾e klíèe od mého bytu zùstaly v jejím noèním stolku. Došla jsem pro nì a doma je nechala v pøedsíni. Za pár dní mì pøijel navštívit mùj syn Václav. „Mami, já mám veèer schùzku s kamarádem, pøijdu asi pozdìjc domù,“ øekl. „No fajn, nevadí, ale vezmi si radši klíèe, kdybych u¾ šla spát,“ øekla jsem mu a dala mu klíèe paní Helenky.
Naveèer jsem šla vyvenèit psa Béïu a nìco nakoupit. Ale jak to psisko radostnì skákalo kolem mì, ¾e jdeme ven, zabouchla jsem si doma klíèe. To jsem zjistila, a¾ kdy¾ jsem se vracela. Bylo asi sedm veèer a do domu mne po zazvonìní pustila sousedka. Ptala se, jestli nechci èaj, ale dovnitø mì nepustila, pøece ty psí chlupy… Ale pùjèila jsem si od ní „nìco na ètení“. Sedla jsem si na schody a zaèetla se zvìdavì do èasopisù pro ¾eny, které nikdy nekupuji jako je „Chvilka po tebe“ apod. Aspoò jsem pochopila mozkovou úroveò své sousedky a dalších mnoha ¾en, které takovéto ètení kupují. Pak u¾ mne to nebavilo a padla na mne ospalost. Sousedka zase vyšla, zeptala se, jestli nìco nepotøebuju. Podìkovala jsem jí, vrátila èasopisy a po¾ádala o nìjakou starou deku. S tou jsem se pak pøikryla a lehla si na roho¾ku na mého chlupatého psa, který tam u¾ dávno spokojenì chrupal. Trochu jsem zdøímla, a pak jsem dostala nápad a obrátila se tiše kamsi nahoru: „Paní Helenko, prosím, øeknìte Václavovi, který má vaše klíèe, a» u¾ pøijde domù.“
A uplynulo asi 15 minut a Vašek stál pøed mnou: „Mami, proboha, proè tu takhle le¾íš, co se stalo(?)“.
„Neptej se, pus» mne do bytu, jdi se psem ven a pak si to øekneme“, já na to a radostnì jsem odbìhla na WC.
Pak mi syn øekl, ¾e chtìl jít s kamarádem na koncert, ale „cosi“ ho tak moc navádìlo, aby šel domù, ¾e pøišel…
Ještì dnes, po letech musím paní Helence podìkovat.
Eva Støí¾ovská
* * *
Anotaèní ilustrace Krystyna Klosowski
https://krystyna-klosowski.beepworld.de/index.htm
Foto smuteèní vrby: Dariush M. Shutterstock.com Foto: Eva Støí¾ovská Zobrazit všechny èlánky autorky
