No jak myslíte, musím vás však upozornit, ¾e to byly ty š»astnìjší chvíle mého dìtství. Kdy¾ pøišly první kontakty s ostatními dìtmi, nastaly automaticky i daleko krušnìjší chvíle.
Dodnes slyším posmìšné: „®ibøide! ®ibøide! Ty nechutný ne¾ite!“
A to nebyly zdaleka ty nejhorší, o tom se nemá ani cenu pøíliš rozepisovat, proto¾e jistì ka¾dý z vás má svoji fantasii a docela si to zkusil ve svém duchu sám. No jen se pøiznejte, ¾e je to tak. Jenom¾e ¾ít s tímto záva¾ím je mnohem slo¾itìjší, to vám mohu øíci.
Kdy¾ pøišly moje první školní krùèky, byl jsem témìø ji¾ dostateèný pøípad pro soukromého uèitele, proto¾e s mojí pøítomností v jakékoli tøídì se pozornost ¾actva vùèi novì probírané látce rovnala témìø nule a sestava tøídy se mìnila dle pøání rodièù ostatních ¾ákù, kteøí nebyli spokojeni s výukou uèitelù. Nutno však pøiznat, ¾e problém nebyl v nich, ale v mém jménu.
Kupøíkladu profesor Nì¾ný, který byl spíše typem melancholika a zkoušení mu èinilo nejvìtší problémy a pøed ¾áky samotnými se u této èinnosti cítil nesmírnì provinile a ne¾ se dostal k její vlastní podstatì, pùl hodiny se nám sna¾il omlouvat a zdùvodòovat, ¾e nemù¾e klasifikovat ¾ádného ¾áka, ani¾ by si ho alespoò jednou nevyzpovídal.
Jednoho dne došla øada i na mì.
Zadíval se do svého notesu a u mého jména, kde samozøejmì chybìla také jakákoli známka, se témìø zdìšenì zarazil.
„Co to tady mám za nesmysl?“ promlouval spíše sám pro sebe, ovšem já, který sedìl hned u katedry, jsem ho slyšel velmi zøetelnì. „To jsem si snad z nìèeho musel opsat,“ dodal a svým láskyplným pohledem pøejel naše spoøádané trpìlivé øady, v kterých sedìly samé upravené dvojice. Øíkám zámìrnì dvojice, proto¾e jediný, kdo sedìl sám, to jsem byl já.
„®ibøid Pošlý,“ zasmál se nahlas, jakoby odnìkud zaslechl pomìrnì slušnì vyvedenou anekdotu. „Takový ¾ák zde urèitì mezi vámi není, ¾e?“ zeptal se nejistì, ale tichý šum, který zavládl v celé tøídì jej o tom pøíliš nepøesvìdèil a jeho pohled se stal nepøíjemnì roztìkaným.
Ostýchavì jsem pøímo pøed ním zvedl ruku.
„Copak by sis pøál? Ty jsi aktivní pøi normálním vyuèování, tebe nepotøebuji zkoušet,“ dodal s milým úsmìvem, ale kdy¾ vidìl, ¾e se stále hlásím, tak mì pokynutím vyzval.
Stoupl jsem si.
„Já jsem ®ibøid Pošlý,“ øekl jsem zpùsobem, který jsem si ji¾ dokonale nacvièil. Byl tak bezprostøední a odzbrojující, ¾e dokázal posadit na zadnici i toho nejvìtšího cholerika, který právì vidìl rudì jako nazlobený býk.
Profesor na mì zíral, na jeho tváøi probìhla pøehlídka všech mo¾ných oblièejových mimik, a¾ se tam na závìr usadila uslzená, rozšklebená grimasa neschopná jediného slova a do konce vyuèovací hodiny, kromì smíchu, který z nìj tryskal pøímo neuvìøitelnými fontánami, z nìj nedostal jedno jediné slovo ani øeditel školy, který pøilákán neèekaným veselím uprostøed vyuèování vstoupil do tøídy v domnìní, ¾e je bez dozoru, ale kdy¾ vidìl upøímný záchvat svého zamìstnance, jen ho významnì zpra¾il pohledem a øekl mu, aby se po vyuèovací hodinì za ním zastavil. Od té doby jsme ho u¾ nikdy nevidìli.
Nebo tøeba pedagog Závist, ten komunikoval naprosto normálním zpùsobem, ale pouze do chvíle, ne¾ jej nìco dokázalo rozrušit do takové míry, ¾e se pøestal nìjakým zpùsobem ovládat a poté se mu vrátila jeho vrozená vada øeèi, tì¾ce odstranìná logopedem specialistou a on se rozkoktal tak tì¾ce, ¾e ve spojení s mým jménem jsme klidnì mohli zaskoèit na chvilku místo nìkoho na jevištì nìjakého zábavného kabaretu.
Tak se to také skuteènì stalo, ovšem ne v kabaretu, nýbr¾ na školní pùdì a opìt zde byl pøítomen onen soudruh øeditel, který snad trávil svùj veškerý volný èas slídìním po chodbách, aby odhaloval skryté chyby svých zamìstnancù.
Tento pan Závist, vyhlášený pes na zkoušení, u kterého známka dobrá, potkávala pravidelnì jako první i toho nejvìtšího tøídního šprta, o tìch dvou zbývajících ani nemluvím, tak tento pedagog hned po prvním týdnu tvrdé výuky, pøistoupil ke své obávané zkušební pùlhodince a zálibnì zaèal listovat seznamem se jmény ¾ákù.
Pojednou se zarazil a celý se roztøásl.
„K ta..ta..tabuúúúúú….éééé…tabu..tabu..tabuúúúúúlí,“ vypískl fistulkou koneènì, „®i..®i..®i..®i… to…to… to… co?“ vyjevenì se kolem sebe rozhlí¾el.
No nebudu to zbyteènì protahovat. Moje jméno i pøes znaènou snahu se mu vyslovit vùbec nepodaøilo a zatímco se o to asi po stopadesáté pokoušel, otevøel opìt dveøe øeditel školy, který nabyl podezøení, ¾e se zde místo výuky odehrává nìjaké nechutné divadlo, které by snad mohlo být i v rozporu s øády socialistického školství, a vyjevenì zùstal stát a pozoroval svého, zcela nemo¾ného kolegu, kterého pova¾oval za jeden ze svých obávaných bièù, který doká¾e zkrotit i to nejneposlušnìjší ¾actvo.
„Nenašel jsem ve vašich materiálech pane kolego,“ øekl znechucenì, „¾e trpíte nìjakou podobnou vadou. O pøestávce vás netrpìlivì oèekávám,“ dodal, prudce se otoèil a opìt vypochodoval ze ztichlé tøídy pryè.
Nemusím ani dodávat, ¾e pana profesora jsme vidìli v tìchto jeho pohnutých chvílích rovnì¾ naposledy.
Také jsem jednou reprezentoval naši školu na takové malé olympiádì mezi základními školami, která se konala v areálu Rosnièka v ®abovøeskách. Sice jako náhradník, ovšem jeden z bì¾cù, který byl nominován pøede mnou pouze z dùvodu lepší srozumitelnosti ètení jména pøi startu, náhle onemocnìl, a tak jsem se na startovní èáru bìhu na jeden kilometr nakonec postavil sám.
Celý závod jsem se dr¾el na pomìrnì slušném ètvrtém místì a pøemýšlel o tom, ¾e pokud budu mít dosti sil v závìru, ¾e zkusím pro naši školu vybojovat alespoò to tøetí, bronzové místo.
V jedné zatáèce však, nevím ani jak se dozvìdìl ¾e závodím, stál mùj otec, sledoval mì lhostejným pohledem, a kdy¾ jsem ho míjel, zavolal na mì posmìšnì: „Ještì ¾ádnej ®ibøid nikdy nic nevyhrál!“
Nikdo v celém okolí, kromì mì ovšem, vùbec nevìdìl, proè to ten èlovìk vlastnì zakøièel, ale já v té chvíli pøestal vnímat úplnì všechno, pøed oèima se mnì dokonale slil celý svìt do zvláštní duhy a já navzdory tomu, ¾e jsem mìl pøed sebou závìreèné stoupání na samotný areál, jsem vyrazil kupøedu jako støela a pøedstavte si, ¾e jsem všechny do toho kopce pøedbìhl a na atletický ovál vbìhl, co vbìhl, já se tam pøímo vøítil, jako bych teprve odstartoval, a pelášil k metì nejvyšší za nìmého ú¾asu poøadatelù, kteøí ji¾ mìli dopøedu vypsány diplomy s vítìznými jmény.
„Ten startoval?“ ptal se kdosi zdìšenì, a kdy¾ byl ujištìn ¾e ano, sice jako jakýsi náhradník, chytil se za hlavu a šel si sjednat poøádek jinam, proto¾e ani¾ jsem si to uvìdomil, nebo mì snad alespoò nìkdo varoval, pøedbìhl jsem ji¾ naplánovaného vítìze, syna tajemníka strany, který si udìlal zcela mimoøádné volno, aby byl pøímo pøítomen úspìchu svého milovaného syna. Ten zmatek, který svým výrokem ovšem nevìdomky zpùsobil mùj otec, byl nepopsatelný, a kdy¾ jsem prošel i nìkolika zcela vymyšlenými kontrolami, museli uznat, ¾e pravý vítìz jsem skuteènì já.
Vystoupili jsme potom na stupnì vítìzù, já stále ještì na pokraji svého fyzického zhroucení, proto¾e nejenom ¾e jsem byl vítìz, tak navíc ta otcova posmìšná slova také zpùsobila fakt, ¾e jsem vytvoøil nový rekord tratì, který nebyl pøekonán ji¾ celých dlouhých dvanáct let.
Jakoby z dálky jsem slyšel jakýsi nevýrazný hlas z místních amplionù, potlesk pøítomných divákù a to všechno se tak nìjak dohromady smíchalo v urèitý stupeò hluku, ale pøesto si pamatuji tuto vìtu.
„A vítìzem závodu v novém rekordu se stává…“ pak bylo delší dobu napnuté ticho, kde by byl slyšet snad i onen povìstný špendlík padající na zem, „…hmm, je to tady asi špatnì napsané… No ¾ák Pošlý, reprezentant základní školy Antonínská. Upøímnì gratulujeme,“ a ta poslední slova tak nìjak umìle spolknul a já bych se byl vsadil o co chcete, ¾e se šel potom okam¾itì nìkam opít.
