K èemu mì kniha pøivedla
Jsme teprve v prvním mìsíci nového roku, ale ji¾ zase došel od sestry z Prahy další balíèek knih. Jsem jí za nì velice vdìèná, zatím je pøesto ještì nechávám le¾et na stolku, ne¾ bude ten pravý èas si je peèlivì prohlédnout, abych mohla poslat podìkování.
Jak je ale na ten stolek pokládám, vzadu na obalu jedné knihy mì zaujala tato slova „Svìt je v pohybu. Je plný nespokojenosti, zmatku a touhy po promìnì.“
Velice s tím opravdu souhlasím a zároveò si uvìdomuji, ¾e v podstatì témìø toté¾ jsme cítili, kdy¾ jsme po „bratrské pomoci“ v roce 1968 opouštìli domov.
Co jsme ale tehdy vlastnì o svìtì vìdìli? Na vlastní oèi naprosto nic, do svìta jsme ale odcházeli.
Austrálie v tìch letech ale vùbec nebyla plná nespokojenosti, toti¾ ani jsme nemohli ¾ádnou pocítit. Všichni australští sousedé byli ochotní nám pomoci a kdy¾ jsme zaèali velmi brzo pracovat, mìli jsme stejnì dobré zkušenosti. Byli jsme daleko od Evropy a ostatní svìt byl neznámý.
Všechno pøicházelo pomalu. Zakoupili jsme postupnì lednièku, praèku a také televizi a komunikace v angliètinì byla hned otevøenìjší a snazší, také setkávání s krajany èastìjší a bli¾ší.
Kdy¾ jsem pozdìji zaèala pracovat v knihovnì Univerzity státu NSW, svìt byl najednou docela nablízku.
Ano, byl také v pohybu. Všichni jsme tam toti¾ byli z jiného konce svìta,ale domluvili jsme se anglicky a jen tak pro zábavu jsme se uèili zdravit se navzájem v jazycích svých kolegù. Ještì si stále pamatuji „kalispera, kalimera“.
Potom jednoho dne mnì vedoucí knihovny oznámil, ¾e ke studentùm jejich¾ práci jsem organizovala, pøijdou další, kteøí také budou pracovat na èásteèný úvazek pøi plném studiu a ¾e tito jsou všichni z Asie. Obávala jsem se jak si budeme rozumìt. Jejich angliètina byla ale velmi dobrá, nìkteøí v Austrálii toti¾ ji¾ dokonèili gymnázia a vìtšinou studovali na universitì déle ne¾ rok.
Postupnì to byli právì oni, kteøí mnì otevøeli další svìt. Byli z Èíny, Malajska, Thajska, Vietnamu, Sarawaku a také ze Singapuru.
Nauèili mì vaøit jejich výborná jídla a k mému pøekvapení kdy¾ jsem je postupnì zvala k nám, velice jim zachutnala drš»ková polévka, guláš, knedlíky s vepøovým a zelím a dokonce také „tatarák“. O sladkostech ani vyprávìt nemusím. Všem chutnali hlavnì ovocné knedlíky.
Postupnì ale studenti dostudovali a vraceli se domù, do zemí odkud pocházeli.
Obì Vietnamky zde zùstaly, ¾ily zde se svou rodinou, která pøe¾ila ty hrozné útìky na lodích pøepadaných piráty.
Jedna mnì obzvláštì milá Èíòanka se zde provdala do èínské rodiny, která v Austrálii ¾ije ji¾ ètvrtou generaci. Její man¾el mluví jenom anglicky. Pro jejich syna jsem teta a moc mì to tìší.
Student ze Singapuru ¾ije ji¾ dlouhá léta v Kanadì. Naposled jsme se vidìli v roce 1990 v Praze. Stále si posíláme pøání k narozeninám a k Vánocùm, dopisy a fotografie. Tak je to také s další studentkou z Hong Kongu, studentkou z Bangkoku a ještì s nìkolika dalšími.
Tak ke všem tìm Australským a Evropským kolegùm pøibyli ještì Asiaté. Vánoèní a také pøání k narozeninám si stále posílám se spolupracovnicí, která pùvodnì pøišla z Øecka, s další, která pøišla z Ji¾ní Afriky a také s tìmi skuteènými Australankami.
Pøátelství na podkladì upøímného a otevøeného sblí¾ení pøetrvává a dává nám víru, ¾e ten náš svìt není ještì ztracen,ale obstojí v nìm pouze ta pravda, která nemá nic spoleèného s mnohdy znaènì pøehnanou tolerancí.
