Krátce o houbách aneb
kdy¾ jsem šel z hub, ztratil jsem zub
Vím, ¾e touto svou úvodní fotkou v letošním opravdu velmi suchém roce notnì provokuji, ale o prázdninách se o houbách a houbaøení nìco napsat prostì musí! Tak¾e se nejprve pokusím o jakýsi rádoby „odborný“ úvod.
Houby – latinsky fungi – pøedstavují obrovskou skupinu ¾ivých organizmù. Bývaly øazeny mezi rostliny, ale v souèasnosti jsou vyèlenìny do samostatné øíše, co¾ si jistì zaslou¾í. Je docela paradoxní, ¾e vìda, která se zabývá houbami, není ani houbologie, ani fungiologie, ale mykologie! Ale dosti suchých vìdeckých „termitù“, které se hodí nejvýše tak do encyklopedií. Nás normály pøece zajímají houby ze zcela pøízemních dùvodù - nás zajímá, zda naše houby rostou, èi nerostou!
Ale ještì ne¾ se dostanu k meritu vìci, chtìl bych upozornit na pár pozoruhodností širšího houbaøského tématu. U¾ z nadpisu je patrné, ¾e houby se staly velkým tématem písní umìlých i národních, a lidová tvoøivost k nim dokonce pøidává nepublikovatelné sloky! Mo¾ná u¾ se také pozapomnìlo, ¾e ka¾dý z nás byl na houbách ještì døíve, ne¾ se narodil, proto¾e toto hezké rèení u¾ zná bohu¾el málokdo.
Naopak je jistì dobøe známo, ¾e kdy¾ jdete na houby, zcela jistì pøinesete buï houby (opravdové), anebo „houby“! Mo¾ná ¾e i proto chodí do lesa na houby ka¾dý rád. A ještì nìco docela dùle¾itého - zuøiví houbaøi by nemìli zapomínat, ¾e houby nepatøí jen nám, pánùm tvorstva. Mìli bychom se o nì pokornì podìlit s dalšími tvory, od tìch mikroskopických pøes rùzné slimáèky a¾ po savce. A to, ¾e houby mají rádi i hlodavci, mohu dokumentovat další vlastní fotkou, která je samozøejmì dosti historická.
Letos bohu¾el jen se slzou v oku vzpomínám na minulá léta, kdy jsme o tyto plody v lese doslova zakopávali, a kdy naše tehdy ještì malá ètyøi vnouèata zcela dobrovolnì jich sama nasbírala plný košík. Samozøejmì pod dohledem nás prarodièù, proto¾e se jim pochopitelnì nejvíce líbily ty, které na sma¾enici ani do bramboraèky èi kulajdy rozhodnì nepatøí! Bohu¾el hned v dalším roce jsme o prázdninách v lese dopadli „jak sedláci u Chlumce“, a tak naše milá vnouèata na tuto naši národní lesní zábavu „ponìkud“ zanevøela…
Podívejme se ale koneènì i na letošní houbaøskou sezónu støízlivýma oèima prachmizerného houbaøe, který kvùli tìmto výsostným plodinám našich lesù nemíní brzo vstávat a tak v¾dy vlastnì v lese pouze pabìrkuje. I letos jsme toti¾ kupodivu „trochu nìco“ v lese našli. A proto¾e jak známo fotím všechno mo¾né i nemo¾né, mohu opìt poskytnout dva malé dùkazy.
Dokonce jsme - u¾ bez dospívajících vnouèat - po nìkolika letech opìt našli i docela pìkné „stádeèko“ lišek a byla kulajda! Ale - pøátelé - nevìšme hlavy, i na podzim si tøeba ty naše lesní potvùrky dají øíci!
