SeniorTip

Nespravedlnost dějin (2/2)

Pokud se posuneme v čase kupředu a zastavíme se u Václava IV., uznejme, že jablko padlo skutečně poněkud dále od stromu, než se čekalo, a chyběly mu nadto otcovy diplomatické schopnosti a dovednosti vůbec. Ale nezapomínejme na dvě věci. Tatík Karlík nasadil laťku proklatě vysoko, to za prvé. Hlavně však, a to je důležité mít na paměti, v době Vaškovy vlády se projevila řada problémů, které buďto předtím pouze bublaly pod povrchem, nebo ani neexistovaly.

Předně se tu objevilo papežské schizma – dva náměstci boží na zemi, oba prohlašující, že jen oni jsou tím pravým, a po určité době se ke dvěma řvoucím kohoutům přidá ještě třetí. No hrůza. Dnes by nás taková situace možná pobavila, nicméně tehdy? Ve středověké křesťanské Evropě? Průs… průšvih až na půdu! A kdo to měl řešit? Samozřejmě Václav z titulu římského krále, kam ho instaloval – jak jinak – papá. Jenže jak? Nic podobného se nikdy předtím nestalo! A tak se krize církve a společnosti stále prohlubuje a blíží se okamžik, kdy na scénu vstoupí Mistr Jan Hus…

Zároveň propuká i hospodářská krize a v 80. letech se přidá ještě mor. Čechy zasáhne jako první a v plné síle. K tomu konflikty se šlechtou. Nemysleme si, že půtky s velmoži za Karla nebyly. Jenže nyní nabývají podoby otevřené vnitřní války. A tak, aniž bych omlouval krále, kterého říšští kurfiřti (volitelé) sesadili z trůnu jako „neužitečného, líného a zcela nezpůsobilého“, jen upozorňuju, že je záhodno nahlédnout na celou věc ze širší perspektivy.

A nezapomínat ani na to, že samotný Václav po vládě nijak nebažil. Špatně zvolená výchova způsobila, že k panovnickým povinnostem cítil odpor, ještě ani neusedl na trůn… Proč se pak tolik divit, že od nich neustále utíkal k zábavám, lovům a pitkám na svých oblíbených hradech? Kolik lidí se dnes nechová stejně? Nesnaží se aspoň na chvíli utéct z reality? Bohužel u vladaře je to vidět o něco víc a následky jsou horší než u „obyčejného“ člověka.

A co ta šelma ryšavá, jak pojmenoval Zikmunda Lucemburského radikální pražský kazatel Jan Želivský? Hned na úvod vyplouvá stará bolest: Zikmundovi se klade za vinu smrt Jana Husa. Dal mu ochranný glejt a… a 6. července 1415 hoří nebohý mistr na kostnické hranici. Jak je to možné? Docela jednoduše. Zikmund byl v té době králem Svaté říše římské, tudíž představitelem světské moci, a ochranný list platil pro průjezd oblastmi říše. Husa upálila katolická církev. Nad ní a nad jejím rozhodováním postrádal Zikmund kontroly. Co se dá namítnout, že mohl zakročit pomocí hrubé síly, Husa zachránit vojensky. Jenže… takový krok by byl ze Zikmundova pohledu krajně netaktický v cestě za císařskou korunou. Navíc slavil úspěch, když koncil zvolil nového papeže Martina V. a sesadil tři předchozí. Co Husova smrt rozpoutá, si tehdy asi stěží kdo dokázal představit.

V souvislosti s tím se nám vyrojí další „přitěžující“ okolnost. Zikmund táhl proti Čechám v čele křížové výpravy – a to ne jednou. Ale co kdo čekal jiného? Husité v té době platili, očima katolické církve, za kacíře, Zikmund byl římský král a ergo opora papeže, navíc legální dědic českého trůnu! Po korunovaci v roce 1420 byl následně na čáslavském sněmu sesazen. Vyčítal se mu Hus, křížová výprava, a že jaksi někam zašantročil Braniborsko. To Braniborsko, které připojil Karel IV. a ustavil, že nikdy nemá být odtrženo od českého státu, zároveň však to Braniborsko, které moudrý panovník odkázal synovi a dal mu tím pádem moc s ním nakládat…

A co teprve husitství? Další kapitola sama pro sebe. Na jedné straně vrchol českých dějin. Doba, kdy se stateční bojovníci kalicha ubránili celému světu a vymohli na basilejském koncilu uznání přijímání podobojí, tedy čtvrtinu svého programu a snažení. Epocha, která si zaslouží obdiv. Tak vypadá jedna strana mince. Pravdivá, líbivá, žel i do jisté míry idealizovaná. Ta druhá strana je rovněž pravdivá, ale už o poznání méně hezká. Jedná se o dobu, kdy je pustošena zem ať už katolíky či kališníky, kdy se český stát dostává do hluboké krize politické, náboženské a hospodářské, doba, kdy jedni bojují za ideje a druzí pod jejich rouškou kradou, doba, po jejímž konci už husité nejsou kacíři, leč celé království se ocitá v mezinárodní izolaci a nikdo netuší, co bude dál… Jenže to už nezní tak pěkně, tak se o tom radši moc nemluví.

Takže co závěrem? Historie je jako mince. Vždy má dvě strany a nikdy není černobílá.

Tomáš Zářecký

* * *
Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
08.10. 18:34	Tomáš Zářecký	Poděkování za ohlasy
06.10. 17:54	ferbl
06.10. 08:23	Von
06.10. 07:31	Svatava
06.10. 06:14	Gustav

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás