Pohostinství, nebo po hostinství? Støedovìká krèma:
„Tak co, panenko, na¾rala ses dobøe?“
Hospodského otázka sleènu kupodivu nevyvedla z míry. Oèekávala nìco podobného.
„Co si dáš k chlastu?“
„Malé pivo, prosím.“
„Hubu dr¾, dostaneš velký! Je vedro!“ Hlas obsluhujícího zní drsnì, ale pøesto srší vstøícným vtipem.
Dívèina vzhlédla a mile se na nìho usmála.
Nevìøíte, ¾e by bylo nìco takového dneska mo¾né?
A co tohle z hospùdky vèera odpoledne:
„Tak, co to bude?“ Mladièká obrýlená servírka cvaká propiskou k zaznamenání naší objednávky.
„Dobrý den,“ pronáší na uvítanou mùj spolustolovník Václav, „sleèno, nemraète se tak, podívejte se, jak je krásnì!“
„Tak dáte si nìco?“ opakuje dìvèe v minisukni dùraznì svou otázku, tentokrát u¾ zjevnì podrá¾dìnì.
„Sprajtku, jestli máte nechlazenou,“ sna¾ím se zachovat dekórum.
Vašek se ale nedá jen tak lehce. „Já si dám velkýho Mušketýra,“ pronáší s pohledem zabodnutým do nápojového lístku, „a nebo všechny tøi. Athose, Porthose…“
„No tak jo, sprajtku a velký pivo,“ protoèila obsluhující oèi v sloup a zmizela kdesi uvnitø podniku. „A tu sprajtku vám ohøeju v horký vodì.“
Myslí to vá¾nì?
Zapadající slunce za kostelem protáhlo stíny a milosrdnì høeje na tváøích návštìvníkù zahrádky pøed pohostinstvím. Je skoro jedno, jestli je to na námìstí Jiøího z Podìbrad v Praze, nebo na námìstí Svobody v Brnì…
„Tak prosím,“ sází po chvíli drobná osùbka u¾ znatelnì ochotnìji pití na stùl, ovšem spolu s kávou, pùvodnì objednanou man¾elským párem u vedlejšího stolu.
„Kdo chtìl to kafe?“ Václav se rychlostí blesku ujímá role pomocného èíšníka a podává kouøící šálek dále.
„Dìkuju,“ sice trochu provinile, ale pøesto s náznakem úsmìvu špitla servírka.
„Nemáte vùbec zaè, sleèno.“ Návnada zabrala, staèí zaseknout. „Já jsem Vašek, a vy?“
Nata¾ená pravice trèí v prostoru, trochu se obávám o kamarádovo ego. Na tøi vteøiny se svìt zastavil, ptáci ztichli – dokonce i to sluníèko jakoby bliklo…
„Monika.“ Udici pøijala, pochutnává si na návnadì.
„A promiòte, dneska nemám nìjak náladu.“
„Monika, to je krásné jméno,“ zalichotí zkušenì Václav, jakoby zapomnìl na svou první man¾elku. Taky Moniku. Ale to u¾ je dávno, to se nepoèítá…
„Mám pøed sebou celý víkend slu¾bu, a ti Pra¾áci jsou takoví divní… Já jsem z ji¾ních Èech, u nás je to jinaèí.“
Samozøejmì, ¾e to chápeme, dìvèe, ale nutil tì nìkdo? Pohostinství, to je øehole. Slovním základem, a nejen slovním, je pøece – host! Host do domu, Bùh do domu!
„Vítej, dìveèko. Chceš se nachlemtat pramenité vody, nebo svla¾íš své rty douškem medoviny?“
I z této drsné støedovìké mluvy je jasnì cítit pokora, úcta a ochota. Na rozdíl od moderního: „Tak, co to bude?“ Pradávný obsluhující mìl jistì také své problémy, ale nechal je dokonale za dveømi krèmy. Venku, pøed pohostinstvím. Proto¾e host do domu…
Ale nemylte se, ony dva rùzné pøístupy nejsou od sebe vzdáleny staletí, jen pouhých pár desítek kilometrù. Ve stejné epoše, ve stejném èase, ve stejné zemi.
Zasvìcení jistì tuší – støedovìká Dìtenická krèma, zhruba v pùlce cesty mezi Jièínem a Mladou Boleslaví. Kromì ducha doby se zde podaøilo vykouzlit bájeènou atmosféru pravého pohostinství. Pohostinství ne jako oznaèení lokálu, ale pohostinství v pravém slova smyslu, kdy host je pánem, kdy host je skuteèným hostem.
Tak¾e odpovìï na otázku: „Pohostinství, nebo po hostinství?“ Neopisujme z cizích krajù, nešpiclujme za velkou lou¾í, nesna¾me se zavdìèit nìèím, co nám není vlastní, tradièní. Èerpejme radìji z naší bohaté historie, z dìdictví našich dávných pøedkù, pro které bylo samozøejmostí, ¾e host a pohostinství mají spoleèného mnohem víc, ne¾ jenom pouhý slovní základ.
Støedovìká krèma: