Sklenìné odpoledne Èlovìk je sklem obklopen celý ¾ivot. Sklenice, sklenièky, lahve, vázièky, lustry, tì¾ítka, popelníky dokonce kvìtiny i obrazy a mnoho jiných vìcí. A také ví, ¾e se sklo taví v peci, lije se do forem a skláøkou píš»alou se fouká do rùzných tvarù. To vše za vysokých teplot. Kdy¾ o tom jeden ète, pøipadá mu taková práce nebezpeèná, ale díky zkušenostem a ka¾dodenní práci skláøù, docela snadná.
Plna zvìdavosti jsem navštívila skláøe – výtvarníka pana Jaroslava Wasserbauera ve ®ïáøe nad Sázavou. Nebylo to poprvé, kdy jsem obdivovala umìlecké sklo, ale bylo to poprvé, kdy jsem byla svìdkem otevøení pece. Obklopil mne ¾ár a uvnitø jsem vidìla jen ¾luto rudou krychli. A v té ¾ádné sklo, nic ne¾ barvu pekla, barvu výhnì, kterou doká¾e vytvoøit ¾ár kolem osmi set stupòù v peci, v tak malém prostoru.
Øekla bych, ¾e teprve po té návštìvì jsem se jinak dívala na vystavené umìlecké kusy barev a tvarù jednotlivých artefaktù. Dívala jsem se jako oèarovaná na modrý kus skla. Je to loï? Zeptala jsem se. Ano, je to loï. Zatáhnìte roletu, poprosila jsem, a ta loï zmìnila barvu, mìla najednou uvnitø tmavý náklad. Ta loï byla najednou na moøi a plula podveèerem v poklidných vodách Pacifiku. Vezla náklad a její cesta byla pøedem urèená. Kdy¾ pan Jaroslav vytáhl roletu, loï zmìnila barvu, byla lehèí, bez nákladu, doèista prázdná a stála v pøístavu, a kdy¾ rozsvítil svìtla, loïka se vznášela prùsvitná, dr¾ela se na vodì jako vá¾ka, sotva se dotýkala hladiny a její tvary pùsobily ¾ensky køehce a pùvabnì.
Takovou sílu má sklo a svìtlo, které se v nìm prolíná, svìtlo, které ho barví do smutku nebo do radosti. A to si nedovedu ani pøedstavit, kolik umu musí skláø vynalo¾it, aby dostal do prùsvitného kusu skla po¾adovanou barvu, a kolik hodin práce dá takový kus skla vybrousit. U ka¾dého kusu skla jsem stála, prohlí¾ela jsem ho z rùzných úhlù a objevovala v nìm rùzné obrazy.
Jaroslav Wasserbauer se na rodil 24. záøí 1962 v Novém Mìstì na Moravì a sklo mu uèarovalo natolik, ¾e od dvaceti let se stalo témìø jeho ¾ivotem a dennì s ním pracuje. Nejdùle¾itìjší je mít v hlavì nápad, vytvoøit pro nìj formu ze speciální sádry a pak pøijde na øadu sklo, pec, broušení, leštìní, pískování a koneèná úprava.
Pan Wasserbauer vystavuje od roku 1990 takøka po celém svìtì a má na svém kontì nìkolik ocenìní. Pohlédnìte na jeho sasanky a zatají se vám dech.
Èlovìk je sklem obklopen celý ¾ivot. Sklenice, sklenièky, lahve, vázièky, lustry, tì¾ítka, popelníky dokonce kvìtiny i obrazy a mnoho jiných vìcí. A také ví, ¾e se sklo taví v peci, lije se do forem a skláøkou píš»alou se fouká do rùzných tvarù. To vše za vysokých teplot. Kdy¾ o tom jeden ète, pøipadá mu taková práce nebezpeèná, ale díky zkušenostem a ka¾dodenní práci skláøù, docela snadná.
