Vzácní a krásní – bílí jeleni
Jak jsem se stala redaktorkou Doby seniorù, jsem u¾ tady psala. Seniortip byl mou startovní èárou, tady jsem zjistila, jak mì psaní baví. A proto¾e je Doba seniorù mìsíèník, brzy mi „nestaèil“. Jeden rozhovor mìsíènì byl pro mne po èase málo, pøibývalo námìtù, nápadù, rozhovorù- a víc ne¾ jeden se prostì do èasopisu nevešel. A tak jsem nabídla své èlánky ještì jinde. Zkusili to se mnou i v týdeníku Naše rodina. Byla jsem vdìèna panu šéfredaktorovi, ¾e mi dal šanci. Za¾ila jsem tam nìkolik svých „poprvé“, ale o tom a¾ zase jindy. Dnes bych vám chtìla pøedstavit svùj první èlánek, který byl v Naší rodinì zveøejnìn.
Trochu jsem se bála, stále se pova¾uji za zaèáteèníka, i kdy¾ teï u¾ „letitého“. A proto jsem si zvolila jako první námìt nìco, co jsem dobøe znala z blízkosti svého bydlištì. K bílým jelenùm to mám, co by „kamenem dohodil“.
Vznikla reportá¾, kterou vám tu dnes pøedkládám- s laskavým svolením šéfredaktorky Naší rodiny, Jany Semelkové. Èlánek vyšel v èísle 28 z roku 2012. (http://www.nase-rodina.cz/)
Bílí jeleni jsou èeským rodinným støíbrem
Na samém okraji støedních Èech, v tìsné blízkosti historické Èáslavi, le¾í malé mìsteèko ®leby. V létì o¾ívá stovkami návštìvníkù, kteøí si pøicházejí prohlédnout dvì místní zajímavosti – romantický zámek a oboru s bílými jeleny.
Zámek byl zalo¾en ve 13. století pùvodnì jako hrad. Prošel mnoha pøestavbami, dnešní podobu získal v polovinì 19. století díky majiteli Vincenci Karlu Auerspergovi, který byl silnì ovlivnìný anglickým romantismem. Je plný nádherných sbírek umìleckých pøedmìtù – obrazù, porcelánu, zbraní a spousty dalších krásných vìcí, dovezených z celé Evropy. Mezi unikáty patøí plnì vybavená støedovìká zámecká kuchynì, èi historické barokní divadlo s pùvodními vzácnými divadelními kostýmy a kulisami.
Mladší, nikoliv však ménì zajímavá, je ¾lebská obora a minizoo. Nachází se na ji¾ním okraji zámeckého parku. Mù¾e se pochlubit velkou vzácností – stádem bílých jelenù. Návštìvníci si mohou nìkolik kusù, které jsou umístìny v malé obùrce, opravdu zblízka prohlédnout pøi jejich pøikrmování. Kromì nich jsou tu k vidìní i zástupci lesní zvìøe – daòci, mufloni, divoèáci, dále vodní i draví ptáci. V prostorách obory je instalovaná malá expozice zamìøená na pøírodu, chov bílé jelení zvìøe, probíhají zde i ukázky výcviku dravcù a sov.
Ing. Zdenìk Nevole, oborník ze ®lebù, ví o bílých jelenech snad vše, zabývá se jimi u¾ témìø 20 let. Proto jsme se sešli, abychom si popovídali o historii i souèasnosti pøírodní i kulturní vzácnosti, kterou nám závidí celý svìt.
Tato nádherná zvíøata pocházejí velmi pravdìpodobnì z Persie, prokázat jejich pùvod zcela jistì se ale nepodaøilo. Ve volné pøírodì se prakticky nevyskytují. K nám se dostala na konci 18. století, snad jako dar z cesty nìkterého z èeských šlechticù.
Nejsou to albíni, ale opravdu bílá forma jelena, svìtový zoologický unikát. Mnohokrát u¾ byli tito krasavci na pokraji vyhynutí, chøadli, degenerovali, nìkolik posledních kusù vypustili Thunové, majitelé ®ehušického panství, v roce 1826 do své obory a zkusili je køí¾it s pùvodní, pøirozenì zbarvenou zvìøí. Zaèali se rodit bílí koloušci a zdálo se, ¾e záchrana se povedla. Pak ale pøišla první svìtová válka a po ní druhá, jeleni byli støíleni jak nìmeckými prominenty, tak pozdìji Rudou armádou, která mìla v zámku své velitelství. V padesátých letech zbylo posledních 30 kusù.
Novodobá historie záchrany bílých jelenù pøišla v roce 1972, kdy se v podzámèí nedalekého zámku ®leby zaèalo s výstavbou obory, urèené pøímo pro chov a šlechtìní bílé jelení zvìøe. Chov tu u¾ má tedy ètyøicetiletou tradici a dlouhodobì velmi dobré výsledky. Na rozloze 120 ha ¾ije dnes 70 kusù bílých jelenù, laní a kolouchù – èistì bílých je minimum, vìtšina z nich má alespoò nìkolik hnìdých flíèkù.
Lesy Èeské republiky chovají bílé jeleny ve ®lebech a novìji ještì v Janovicích a Kopidlnì, obora v ®ehušicích je v dr¾ení soukromých majitelù. Tím, ¾e jsou stáda v oborách oddìlena, bude mo¾né èasem vyu¾ít potomstvo k vzájemnému osvì¾ení krve. Kdyby se stalo, ¾e jednu z obor postihne nìjaká nákaza, stáda v ostatních se zachrání.
Pracujeme s vyu¾itím moderních metod kontroly zdravotního stavu zvìøe a posledních výzkumù v oblasti genetiky, spolupracujeme zejména s Farmaceutickou fakultou UK Hradec Králové. Péèe o bílou jelení zvìø není levná zále¾itost a rozhodnì není ekonomicky sobìstaèná, obory je tøeba dotovat. Je to však taková pøírodní rarita, ¾e se nedá pomìøovat penìzi. Jedná se vlastnì o slu¾bu veøejnosti. Návštìvníci ®lebù mají ojedinìlou mo¾nost zblízka pozorovat jeleny v ukázkové obùrce v cípu zámeckého parku. V minulém roce jí vyu¾ilo více ne¾ dvacet tisíc lidí.
Bílí jeleni jsou sice v malých stádech i v Nìmecku a Polsku, ale v naší zemi ¾ije výjimeènì kvalitní populace, více ne¾ 300 kusù. Vyhynutí jim, zdá se, u¾ nehrozí. Pøesto se do volné pøírody nikdy nedostanou. Dokázali by v ní ¾ít, nemají u nás pøirozené predátory. Velké šelmy, které by pro nì mohly být nebezpeèné, u nás ne¾ijí. Dokonce ani lovci by je neohrozili. Traduje se toti¾, ¾e kdo zastøelí bílou zvìø, do roka zemøe, a to je mezi myslivci hodnì známá povìra. ®ádný z nich by na bílého jelena zbraò nezvedl.
Dnes je jelení zvìøe v lesích spíše nadbytek, zpùsobuje velké škody, není zájem o zvyšování stavù. A bílá forma by se ve volné pøírodì postupnì rozplynula pøi promíchávání s èervenými kusy.
Rozloha obory i poèet kusù jelení zvìøe je teï optimální, ale stále je co vylepšovat. Sna¾íme se rekultivovat pastviny, pøesít lepšími druhy trav, máme své speciální smìsi. Naši jeleni jsou proti volnì ¾ijícím choulostivìjší, ¾ijí v uzavøené populaci, a to pøináší nìkteré problémy. Jejich øíje je pomìrnì dlouhá, trvá od øíjna a¾ do prosince, a to je hodnì oslabuje. Zatímco souboje na zaèátku øíje vedou k poranìním, ale málokdy k úhynu nìkterého ze sokù, ke konci øíje je to jiné. Jeleni jsou unavenìjší, mohou se snadno navzájem pobodat. Vlivem vyèerpání mù¾e dojít i k usmrcení hlavního jelena, a to èasto jelenem, stojícím v hierarchii stáda hluboce pod ním.
Lanì mají v uších znaèky s èísly, jsou si velmi podobné, nedají se rozeznat. S jeleny je to jiné, jejich paro¾í je specifické a ti starší si „vyslou¾ili“ i svá jména. Máme tu Vysokého, Zlomeného, Èerveného ohnutého, Jednièku. Staèí pøilo¾it dalekohled k oèím a vím… Kde je hledám? To není obtí¾né, mají své ustálené zvyky, a tak je ráno vìtšinou najdu na zadní louce, kolem poledne bývají u potoka, nocují u té houštiny na kopci. Pozná se to i podle zválené trávy.
I kdy¾ jsou oba rodièe bílí, vùbec není jisté, ¾e se narodí bílý kolouch – ta pravdìpodobnost je tak deset procent. Ostatní mláïata jsou strakáèi, tzv. ¾emláci, ale i èervení. Tak¾e kdy¾ se narodí èistì bílý koloušek, je to docela sláva. Lanì je nerozeznávají zrakem ale èichem, tak¾e je jim úplnì jedno, jakou má mládì barvu. Jsou to vzorné mámy. Parù¾ky zaènou mladým sameèkùm rùst tak po pùl roce, barva se mù¾e mìnit ještì rok. Pak u¾ je ale definitivní.
Ani v malé obùrce není zvìø ochoèená. Pøed lidmi neutíká, pøibìhne na zvuky rachotících nádob s potravou, pohladit se ale nedá. Není dùvod je to uèit, i kdy¾ by to šlo. My to ani nechceme. Èím víc se lidé pletou pøírodì do cesty, tím hùø. Jeleni doká¾ou být velmi nebezpeèní a èlovìka mohou lehce propíchnout. Takových pøípadù nebylo málo, dokonce i ti ochoèení se postavili proti svému pánovi.
®ivotní projevy našich jelenù jsou velmi obdobné projevùm tìch, kteøí ¾ijí ve volné pøírodì. V jejich ¾ivotì je mnoho stresových situací, musí neustále obhajovat své postavení, proto se do¾ívají ni¾šího vìku ne¾ lanì, asi patnácti let. Èasto uhynou poranìním od silnìjšího soupeøe, myslím, ¾e nìkteøí i stresem, kdy¾ jsou vylouèeni ze stáda. Jestli k tìm poranìným voláme veterináøe? Nevoláme, vìtšinou je pøíroda rychlejší a poranìný kus najdeme uhynulý.
Oborník má na starosti i odstøel zvìøe. Døíve mi to tolik nevadilo, teï u¾ to dìlám nerad, ale musím, je to moje práce. Vybírám chovatelsky ne¾ádoucí kusy, posuzuje se pøedevším jejich zdravotní stav, zbarvení, vìk. Takové kusy je tøeba vèas vylouèit ze stáda.
Nejhodnotnìjší trofej ¾lebské obory? V roce 1999 byl odloven nádherný dvanáctiletý jelen „Dìdek“, který byl rok pøed tím svým soupeøem neš»astnì pobodán. Své zranìní sice pøe¾il, ale nikdy u¾ nebyl zcela v poøádku.
Taky se nám obèas stane, ¾e jelen z velké obory pøeskoèí pøes plot do obùrky, obejde lanì a zase skoèí zpátky. V malé obùrce je jen jeden jelen, který má kolem sebe svùj „harém“. Musíme hlídat jeho potomstvo. Kdy¾ je mládì sameèek, nechá se v malé obùrce do tøí let, a pak musí ven. Pokud jsou to lanì, které dospìjí, musíme vymìnit jelena. Co¾ se stalo nedávno, pøesunuli jsme ho do velké obory. Zatím si nezvykl, chodí si lehat k plùtku, chtìl by zpátky dovnitø. Je nám ho skoro líto, ale nedá se nic dìlat.
Bílí jeleni patøí teï k mému ¾ivotu. Nešel bych od nich, jsem tu spokojený. Lásce k pøírodì, k myslivosti, mì nauèit táta a já jsem moc rád.
Pomáhat pøírodì, ale citlivì, s rozmyslem, a jen v tom nejdùle¾itìjším. To je asi ta správná cesta. Èlovìk a pøíroda se musí navzájem respektovat, musí spolu ¾ít. Èeská republika má nejvìtší stádo bílých jelenù na svìtì. A máme být na co pyšní.
Eva Procházková
