Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Benedikt,
zítra Tibor.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


®ivot tropí hlouposti – aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (9)


Nyní bych chtìl – jak se øíká z jedné vody naèisto – zaznamenat, co všechno jsme my, tehdejší – „náctiletí“ v tìch prvních pováleèných letech stihli. Na rozdíl od angliètiny mù¾eme tohoto termínu u¾ívat u¾ od jedenácti let, ale slovo teenager jsme tehdy stejnì neznali! Sokol a skaut byly jasnou zále¾itostí snad pro všechny.


V Sokole jsem prvnì „èuchl“ ke sportovní gymnastice a také k lehké atletice, ve kterých¾to sportech jsem to coby dorostenec pak dotáhl a¾ na celostátní pøebory ÈSR. Jako ¾ák jsem v Jièínì hrál fotbal, hokej, èeskou házenou a dokonce softbal, kterému jsme øíkali „americký pasák“. Nechybìlo mnoho a byl bych ve dvanácti letech „zlanaøen“ i na skoky do vody! Dále je zcela urèitì nutné pøipomenout nìco, co vlastnì souviselo se skautingem, nebo» je to spojeno s jménem Jaroslava Foglara. Hned po válce zaèal vycházet èasopis pro mláde¾ – Vpøed, který navázal na pøedváleèného Mladého hlasatele. Toho odebíral mùj bratr, a tak jsem u¾ za války jako svou první èetbu – kromì hezkých komiksových pøíbìhù pejskù Punti a Kiki – znal i seriálové pøíbìhy Rychlých šípù. A tak jakmile zaèal vycházet Vpøed, zalo¾ili jsme klub „Modrých šípù“. Ty kluby byly v èasopise registrovány, brzy jich bylo pøes deset tisíc a náš mìl èíslo 1931. Mìli jsme svou klubovnu v našem døevníku, svou vlajku, chodili jsme na výlety do jièínského okolí. Dokonce jsme podávali do redakce Vpøedu „mìsíèní hlášení“ a byli jsme pyšní, kdy¾ se èíslo a jméno našeho klubu objevovalo v èasopise! A jen tak na okraj, s naším tehdejším vedoucím Zdeòkem se mi bohu¾el vybavuje v pamìti jedna z nejsmutnìjších vzpomínek. Stal se primáøem v jedné z pra¾ských nemocnic a setkal jsem se s ním, kdy¾ má první man¾elka chodila na ozaøování a na chemoterapii. Všechny vzpomínky nemohou být pøíjemné a nakonec i ten skvìlý èasopis Vpøed brzy po „Vítìzném únoru“ pøestal vycházet. K výchovì nové Gottwaldovy mláde¾e se prostì „nehodil“! Pøesto mám z podzimu 1945 ještì jednu mnohem hezèí vzpomínku na tento èasopis. Vá¾e k Janì Werichové. Snad se mohu pøiznat k tomu, ¾e tato dcera našeho velikého herce a klauna patøila mezi mé tajné dìtské lásky. Její velká fotografie se objevila na titulní stránce Vpøedu, tehdy ještì pouze èernobílého. Tam jsem se doèetl, ¾e Jana je o pár dní mladší ne¾ já a mé desetileté srdéèko se zatetelilo! A mo¾ná i proto se má dcera jmenuje Jana!

 


V dalších letech se odehrály dvì velké celostátní akce. V roce 1947 se konaly v Praze Støedoškolské hry a o rok pozdìji na dlouho poslední Všesokolský slet. Tyto dvì akce si samozøejmì zaslou¾í zvláštní pøipomenutí a bohu¾el mi trochu splývají. Z tìch Støedoškolských her v roce 1947 mi v pamìti uvízl jen nepatrný støípeèek. Na cvièení si nevzpomínám, ale zato si dobøe pamatuji zejména cestu z Prahy zpìt do Jièína, která byla ve znamení prvního kolektivního pusinkování se spolu¾aèkami v kupé vlaku!


XI. Všesokolský slet v roce 1948 je u¾ ovšem jiná káva! Cvièili jsme na nìm jako ¾áci, mìli jsme dvì vystoupení a pøi jednom z nich docela slušnì pršelo. A proto¾e jsme v jedné èásti naší skladby nìkteøí stoupali na záda druhým, mìli jsme na svých èervených košilích pìkné blátivì mokré stopy! Dále jsme jako dru¾stvo i soutì¾ili v nìkolika sportovních disciplinách, jakémsi ètyøboji – bìh, šplh na tyèi, skok pøes kozu a další disciplinu ani výsledek si u¾ nepamatuji. Zato velkolepý prùvod Prahou ano. Pøi nìm jsme však u¾ i my malí cítili poúnorové napìtí. Ovšem o týden pozdìji u¾ šlo o všechno! Sokolové v prùvodu odvrátili své hlavy od hlavní tribuny, na které trùnil Klement Gottwald se svou suitou a zakrátko byl Sokol rozpuštìn! Fotku z ¾upního sletu Jièínské ¾upy Èí¾kovy však mohu pøedvést v plné kráse.


Velkou událostí pro všechny návštìvníky sletu a zejména pro mne však tehdy bylo MEVRO ! Byla to Mezinárodní výstava rozhlasu, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Na pra¾ském Výstavišti, tehdy ještì bez dalšího jména, jsme vidìli nejen nejnovìjší rozhlasovou techniku, ale i první televizi u nás. A pøedstavte si, právì mne, èlovíèka v èervených trenkách a bílém trièku – nevím proè – vytáhli, postavili pøed kameru a pøenášeli mùj obraz po celé výstavì! Na pøilo¾eném vyštrachaném obrázku je ale pochopitelnì nìkdo jiný!


Televizní obraz byl samozøejmì jen èernobílý, já sám jsem se nevidìl, ale prý jsem byl k poznání. A kdy¾ se mne jednou asi o padesát let pozdìji pøi jednom z rozhovorù v rozhlase zeptali, kdy jsem prvnì vystoupil pøed televizní kamerou, nikdo nevìøil, ¾e to bylo u¾ v roce 1948! Mo¾ná bych mìl být na sebe hrdý, proto¾e mo¾ná mám – tedy z tìch co se pozdìji na obrazovkách zaèali pravidelnì objevovat – primát! Mìl bych na to ale radìji zapomenout, abych náhodou nezpychl!

Ale nejen sportem jsme tehdy ¾ili. U¾ za války jsem odolal naléhání dìdy, který mne chtìl nejprve uèit hrát na housle - pùlky, jejich¾ zvuk jsem zøejmì „díky“ svému vrzání nesnášel, ale pak mi dal alespoò základy hry na klavír. Dobøe si pamatuji, jak jsem se urazil, kdy¾ mi mìøil rozpìtí mezi palcem a malíèkem, a kdy¾ tvrdil, ¾e obsáhnu na klaviatuøe kvintu, tedy pìt bílých kláves. A já pøitom vìdìl, ¾e jich obsáhnu témìø sedm! Kdy¾ mùj dìda na podzim v roce 1943 pøi bì¾né chøipce doma na posteli ve spaní zemøel, zatavily se hodiny! Bylo to v pravé poledne a já pak jen chvíli po tom, co maminka zrcátkem zjistila, ¾e dìda nedýchá, pøišel domù, našel jsem maminku uplakanou a divil jsem se, proè hodiny stojí! Pak jsem chodil nìjaký èas do hudební školy, kterou však Nìmci brzy zavøeli, a pak i k nìkolika uèitelkám a nìkdy dokonce i „za piáno“! Bayerovku jsem tak pøehrál asi tøikrát. Kdy¾ trochu poskoèím a pøiètu k té mé hudební výuce i pozdìjší dva roky na hudební škole ve Vrchlabí, „chodil jsem na piáno“ více ne¾ šest let, ale více ménì jsem byl vlastnì vìèný repetent. Samozøejmì znám noty, spousty písnièek, ale radìji hraji zpamìti èi podle kytarových akordù. Mimochodem – zásluhou svého bratra znám u¾ od svého velmi útlého dìtství nejen øadu váleèných i pøedváleèných šlágrù, ale i písnièek Jaroslava Je¾ka a V + W. Obèas jsem s tím mìl i potí¾e, proto¾e jsem se sna¾il prodat toto své pìvecké umìní o pøestávkách ve škole a nìkteré kuplety byly vlastnì mláde¾i nepøístupné. No – a kdo mì zná, ten ví, ¾e mi to zùstalo! Ještì ne¾ jsem zaèal mutovat, stihl jsem zpívat i v dìtském sboru. Na sport i na muziku si ale urèitì ještì nìkdy vzpomenu.


Vladimír Vondráèek

* * *

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 06.01.2015  04:49
 Datum
Jméno
Téma
 06.01.  04:49 Bobo :-)))
 05.01.  20:13 kusan dotázek pro Blanku.
 05.01.  16:30 Blanka K. Pun»a a Kiki
 05.01.  14:26 Blanka B.
 05.01.  14:24 Blanka B.
 05.01.  11:39 Von
 05.01.  11:02 Mara
 05.01.  09:47 Vesuvjana díky
 05.01.  09:03 kusan
 05.01.  07:30 LenkaP
 05.01.  07:04 Kvìta :-)))
 05.01.  06:04 peter