Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kamejk - Mlýn

Hodně nepřesné vzpomínky mám na mlýn, ve kterém děda stárkoval. Podle máti jsem se tam učil chodit na násypce v obilí. Abych si nenatloukl.

Další si vybavuji dědovu od mouky zaprášenou mlynářskou kšiltovku. Když se s ní kleplo, krásně se zaprášilo do běla.

Pocit strachu ve mně vyvolávala transmise. To bylo několik kovových kol, šajeb, svištících a pomlaskávajících si při pohánění různých mlýnských zařízení řemeny. Před nimi jsem byl hodně varován. A jejich rychlost a hlas stačil k získání respektu. Taky jsem se jich bál.

Nemohu nevzpomenout na šplouchání vody na lopatkách velkého kola. Bylo na spodní vodu. To pohánělo paleční kolo které velice často zlobilo. Stačil nějaký zádrhel a palce, což byly dřevěné špalíky, se vyrazily. Zpátky se naklepávaly. Patřilo k nejzákladnějším dovednostem mlynářským palce vysekávat ze špánku tak, aby se už jen naklepávaly. Ač nevyučená, byla v tomto díle prý mistrem babička.

Dalším magickým místem bylo stavidlo. Ovládalo se otáčením šikmo ozubeného kola po šroubovité hřídeli. Nejdřív cákala voda jen malými čůrky v místech na podlaze ale jak se stavidlo zdvihalo, mohutněl proud vody, začal být hlasitý a fascinující. Kolem stříkala pěna a drobné krůpěje co někdy vytvořily náznak duhy. Nebylo koncem léta vzácností, že proti této síle vyskočil pstruh ve snaze pokračovat v cestě k trdlištím. Já už ne, ale děda na těchto místech pamatoval lososy. O jedné příhodě s touto rybou se bude povídat jinde.

Zde se také nacházely slupi, to byly dřevěné bedny s roštovým dnem pro odtok vody. Vlastně pasti na úhoře. Ale našly se tam i jiné ryby. Velmi často mělo toto zařízení svoje samostatná stavidla. Kořist se vybírala keserem. To byla dřevěná vidlice odpovídající síly s držadlem. Síťovinu si většinou upletl každý sám. Znova vzpomínám šikovnost babičky. S dědou dokázali zhotovit za zimu v pohodě sítě 2 metry do hloubky a v délce 40 metrů. O nich také později.

Pod kolem začínala mlýnská strouha Borečka(nebo Borejška). Byla jen asi 200 metrů dlouhá. Ale i v té délce jedno z mých, skoro vlastních lovišť.

Tok řeky, zde skoro 100 metrů široký pacifikoval prostřední náhon. Na pravo byla plavba pro vory a lodě, vlevo s nacházej jez a šlajsna. Pod ní byla hlava a po velkých vodách louže plná ryb i nástražních rybek. Rozprostíral se zde ostrov porostlý většinou akátem. pod jezem, který pamatuji už protržený, byly vrbičky s mělčinami. Také jedno z mých klukovských teritorií.

Nad Kamýkem, v místě kde je nyní přehrada byla vytvořena při regulaci řeky - Horní a dolní říčka. Z horní strany šla voda kanálem a ve spodní odtékala. Povodně zarybňovaly spolehlivě. Na pravém břehu touto cestou vznikly čtvercové špery. Byly také propojeny kanálem ale mělké. Ryby se zde moc nezdržely. Navíc byly hustě zarostlé travou.

Pod tím byla hráz přístavu pro lodě z doby, když se ještě plavila sůl a ostatní zboží po vodě. A pod přístavem spojoval obě části Kamýka most.  Po dědovi byl na mlýně pan Spurný. Nevím přesně jak se co s mlýnem za socialisace událo. Jisté je, že přestal klapat.

Stavidla zde byla dvě Jedno na mlýn a druhé na pilu. Tu už nepamatuji v provozu. Ale v tom jalovém stavidle se voda stříbřila pěnou. Chodil jsem tam chytat do té tříště na slunky. To byl název náš. Ve skutečnosti se jednalo o oukleje pruhované, které jsem znal z našeho potoka pod Senožaty. Byla to jakási poukázka na candáty. Snad na nic jiného tito vlci Vltavy lépe nebrali. Stačila minirybka bez hlavy. Jen na ocásek. Na bílé červíky se tam daly nachytat. Překvapení bylo, když se ve vodním víru dal vidět i pstruh. Bývali to chlapíci. Potom bylo třeba rychle domů, nahrabat hnojáčky, dát silnější foršlág a věřit ve štěstí. Několikrát se to povedlo.

K mlýnu asi patřila zábava pana Spurného, mlynáře. Z okna házel do vody kousky chleba. Když na něj velcí tloušti vyjeli zkoušel je trefovat flobertkou. Dost často se mu to podařilo. Uměl. To potom vyrazil po lávce syn Karel, nebo dcera Marcela a sáčkem rybu vylovili. Zkoušel jsem tam házet chleba jen tak na vlasci. Nebylo to ono pravé, ořechové.

Ale mimo pod zbraněmi se pod pilou naproti mlýnu dali po velké vodě v pohodě chytat na hnojáčky líni. Bylo pod kolem mělko a tak tam nebyli ševci(ježdíci), kteří by žížalku shltli, což bylo pravidelné na vodě. Tvrdil ale děda, nedostižný diagnostik přítomnosti rybích druhů, že kde jsou ševci, tam jsou kapři.

Chudáci ježdíci byli často obětmi naší surové zábavy. Zátka od lahve napíchnutá na jejich bodliny byla velikou legrací pro nás. Pro postižené už méně .

Při ježdících se měnil děda v chirurga. Většinou když ryba našla žížalku, spolkla ji tak, že se nedala vyndat. Následovalo utržení hlavy a vyproštění udice. To děda komentoval. Operace se podařila ale pacient to nevydržel. A byly ve výhodě doma kočky, které tělíčka i když plná slizu, však jsem se sešel i s názvem pro ježdíka slinták, byl používána. Dali se ale docela dobře používat jako nástražní rybky. Na štiky.

Tradovalo se, že z nich je nejlepší polévka. Tak jsme měli v Borečce menší haltýřek s nimi. Byli krmeni hnojáčky. Nejsem si však jistý, že vyjímečnost vánoční rybí polévky byla v nich, nebo v kumštu babičky. Snažím se jí vařit podle jejího receptu a zatím vždy s úspěchem. Možná, že je to způsobováno poměrně větším množstvím strouhaného muškátového oříšku. Je prý halucinogenní. Bez něj by však polévka nebyla tou babiččinou.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora