Nezávazné povídání o ohni

Vlastně to ani není nic zvlášť dramatického, dívat se do ohýnku. Plaménky se zdvihají, padají, spájejí se a zase dělí v jednotlivé jazýčky... stále dokola. A přitom je to pohled fascinující, který člověka nikdy neomrzí. Plamínky nikdy nejsou úplně stejné, ani se stejně nesvíjejí. Mění velikost, tvar, barvy, od zlatožluté přes všechny odstíny červené dočerna. Ano, je to podobné jako s druhým věčným živlem, vodou. Potůček, řeka, vodopád a zvlášť mořský příboj je na nedokoukání, i když při západu slunce školované oko tiše trpí: "Jaký to kýč! Ta příroda nemá vkus!" Tak nás "školování" deformovalo... A přitom slunce, zapadající nad mořem, je jedna z příležitostí, kdy vidíme vodu i oheň ve vzácném souladu...

Ohňů rozeznáváme mnoho druhů. Základní systematické dělení jsou ohně bez hasičů a ohně s hasiči. Také můžeme začít dělením, které uznává jiná skupina vědců, totiž na ohně zevní a ohně vnitřní. Systematických dělení ohňů je víc a všechny jsou stejně nesmyslné, takže je úplně jedno, odkud začneme.

Táborák je oheň zevní, většinou bez hasičů, někdy s hajným. K táboráku v letní noci patří kytara, píseň "Niagara", štiplavý kouř v očích, opékání zepředu a mražení zezadu, což všechno dohromady vytváří neuvěřitelnou romantiku. Když nejde o slavnostní vatru, je povoleno opékání špekáčků nebo slaniny, které se napichují na větvičku tak, aby spadly do ohně teprve když jsou upečeny do křupava a hladovému opékači už tečou sliny jako buldogovi.

Jsou i ohýnky zapalované vysloveně za účelem přípravy potravy: někdy se vaří nad ohněm, jindy v jeho popelu, ale jídlo bývá lepší, než v pětihvězdičkové francouzské restauraci, protože tam jim nespadne do guláše trochu jehličí ani popela a to jsou lepší přísady, než lanýže anebo mango. 

Dnes je lidstvo zhýčkané a zmlsané, opékají se krokodýlí játra na rozmarýnu, nebo kačecí ňadra potřená bylinkovým medem, ale nic se nevyrovná chuti toho, co jsme si kdysi jako děti pekávali v popelu ohýnku na podzim - obyčejné brambory, poctivě ukradené na blízkém poli. Často jsme s lupem v kapsách i v rukou potkávali jejich zákonného majitele, kterého jsme jako dobře vychované děti uctivě pozdravily. On věděl, my jsme věděli, že on ví, ale kvůli zachování světového míru udržovaly obě strany štábní kulturu.

V období lidu chalupářského přišly do módy zase krby, do té doby rozšířené jenom v Anglii. Krby představují většinou oheň vnitřní, hasiči být mohou, ale nemusejí. Pravé krby mají svoje kouzlo, ovšem i požadavky na dodávku energie, lidově zvavé dřevo. Pravda, jsou zbabělci, kteří se spokojí s krbovou atrapou a otevřeně přiznají, že dokáží vyřešit rovnici třetího stupně, odoperovat nádor hypofýzy anebo přeložit Villonovy verše z francouzštiny, ale netrefí sekyrkou do polínka i kdyby to bylo poleno.

Ale mnoho mužů je tak statečných a kreativních, že nejenom s potěšením nasekají úhledné topivo, ale při jeho skladování ještě vytvoří různé umělecké obrazce! U jedněch mých známých domácí pán polínka závěrem uložení nalakoval, aby se mu do nich nedali škůdci, ale nepočítal s vnitřním nepřítelem - manželkou. Byla jsem náhodou u toho, když jeho žena přinesla košík polínek, aby zatopila. Nebožák skoro plakal, protestoval, tvrdil, že je docela teplo (bylo mínus čtyři) a nazval manželku barbarkou! Mne by to urazilo, ale ona si toho ani nevšimla. Snad proto, že se jmenuje Barborka.

Nemohu zacházet tak daleko a široko, abych popsala i geniální stavitele krbů, kteří nestudovali kamnářství, mají jenom skromné vzdělání (například matematickou fakultu, taneční a týdenní potápěčský kurz) a přesto postavili krb. Já znám osobně jenom jediného takového stavitele - kdyby ještě žil Ibsen, jistě by o něm napsal drama. Jím postavený krb je esteticky dokonalý, tvarově originální, barevně sladěný, materiálově přírodní. Má jedinou drobnou chybičku, že totiž netáhne. Z jeho útrob se pravidelně valí hustá štiplavá černá mlha, ať se zatápí větvičkami jehličnanů anebo podpalovačem Pepo. Autor krbu mezi záchvaty kašle tvrdí, že je to materiálem, počasím a nevhodnou polohou chalupy a jeho žena volává: "Musíš se už rozhodnout! Buď ten krb, nebo já!" S lítostí, ale pravdivě uvádím, že krb má daleko větší šanci.

Většina malérů s ohněm a dýmem vzniká z dobrých úmyslů. I já jsem původně chtěla tehdy dělat k večeři karbenátky s fazolkovou omáčkou. Jenomže jsem se přehmátla a místo strouhanky jsem použila mletý sušený agar, určený na výrobu želé, rosolů a huspenin. Nedovedete si představit, co ty karbenátky, obalené agarem, začaly na rozpáleném oleji vyvádět! Scvrkávaly se a zase se nadouvaly, chovaly se jako živí tvorové a vypadaly jako koacerváty bílkovin, ze kterých kdysi vznikal na Zemi život. Já bych jim to svíjení dopřála, kdyby tak strašlivě nečmoudily. Dým bleskurychle obsadil kuchyni, protáhl se dveřmi a bezostyšně pokračoval dál, až na chodbu. Moje snahy o jeho likvidaci byly směšně neúčinné, i když se do akce zapojili sousedé. Po tom večeru už naše vztahy nebyly nikdy tak přátelské, i když jsme se po létech začali zase zdravit.

Za mého dětství byla kamna velice důležitý kus nábytku. Ve snaze najít ten správný typ, který při minimální spotřebě poskytne maximální teplo, kupovali rodiče stále nové a nové topné vynálezy. Kromě standardních kachlových kamen tak stál v jednom pokoji tzv. "francek", malá okrouhlá kamínka s dlouhou rourou (myslím, že se mu v různých oblastech říkalo různě), v jiné místnosti byla stáložárná kamna americká, poskytující báječné teplo bez přikládání, pokud byla nakrmena koksem. Nepamatuji se, že by se kdy rodičům podařilo koks sehnat, takže tento narkomanský přístroj u nás dlel bez užitku. Jednu dobu jsme chovali i tzv. "piliňáky". Nacpat piliňáky správně krmivem nebylo jednoduché a při nevhodné náplni vydával tento předmět rány přímo dělové. Když potom naše město za fronty ostřelovaly ruské Kaťuše, majitelé piliňáků si pochvalovali dlouholetý trénink a svorně tvrdili, že výbuchy piliňáků jsou daleko razantnější.

  U nás doma byla za Antonína - topiče elektrárenského - naše maminka. Za účelem vymetání kamen se oblékala za muslimku, navlékala si něco jako hidžáb a omotávala se burkou. Po skončení akce vypadala nejen jako pravověrná muslimka, ale i jako Afričanka z černočerného kontinentu a my, děti, jsme jí záviděly: nám nikdy nedovolili se umazat až do takového odstínu!

Tehdy se ovšem nežilo tak prostorně, jak to vyžaduje dnešní doba. Rodina se zdržovala v jedné místnosti, většinou v kuchyni. Odpoledne se zavlažilo jenom v dětském pokoji a když teplota padla tak hluboko pod mrazu, že rtuť zamrzla, zavlažilo se i v rodičovské ložnici. Rodiče se chovali ke každému kousku uhlí, jako by to byl démant - a když se to tak vezme, vlastně mezi uhlím a diamantem moc velký rozdíl není. Topilo se úsporně. Voda, ponechaná v kuchyni v hrnku, zmrzla "do rána do dna". (Nevím proč mi to nějak připomenulo Kozinovu větu...).

Jako ohniště v pravěké jeskyni byla kuchyňská kamna středem života. Nad troubou se v kamnovci, měděném kotlíku, ohřívala stále voda. Ale pro celou naši rodinu to byla zanedbatelná kapka. Skutečným producentem horké vody byl obrovský modrý hrnec s trochu už otřískanou puklicí, který nikdy neopouštěl plotnu kamen od října do dubna. Z tohoto zdroje se čerpala teplá voda na čištění, mytí nádobí, tatínkovo holení, vytírání podlah... a bohužel i na naše umývání. Marně jsme poukazovali na zbytečnou nákladnost života, při kterém jsou děti nuceny denně se mýt a projevovali jsme ušlechtilou obětavost zřeknout se tohoto blaha na jakkoliv dlouhé období. Rodiče nedbali na to, aby nám ušetřili peníze na potřebné a důležité věci jako na ten modrý svetýrek z angorové vlny, anebo na nejnovější číslo stavebnice Merkur, ze které hodlal bratr postavit model stíhačky Spitfire. Lehkomyslně a rozmařile utráceli peníze na horkou vodu, kterou nás drhli, zejména naše uši, kolena a krky, což jsou oblasti, které z dosud neznámých důvodů přitahují u dětí molekuly špíny jako magnet piliny.

S kategorií "požáry s přítomností hasičů" mám - naštěstí - minimální zkušenosti. Jednou nám na chalupě chytlo prasátko, opékané odborně sousedem Frantou, náčelníkem místního sboru dobrovolných hasičů. Když prase vzplálo, děsně jsme se lekli, protože jsme se naň celý den těšili, však už jsme z hladu okusovali připravený chleba, okurčičky, křen i hořčici. Babička, která zažila požár Vídně ještě za Marie Terezie, vyděšeně zvolala "Vodu! Vodu! Přineste vodu!", ale Franta nesouhlasil. Požár selátka udusil pár dobře mířenými ranami a pravil:
"Voda tady nepomože, babi,šak tu ani žádná néni, to bysme museli jít až na předek chalupy ke kohútku. Ale lepší než voda je v takovýchto pádech vodka! Šak myslím, že tamto jakúsi povědomú flašku vidím, takovú dělál sám car Mikuláš,to říkali náš dědek, kerý tam byli za legionářa....Može byt?".."

Od té události vím, že někdy je při zahoření vodka vhodnější, než voda.

Při příspěvku, věnovaném ohni, se nesmí zapomenout na oheň, který cloumá člověkem ve víru zamilování. Kdysi se posměšně při známkách první lásky říkalo, že se jí/jemu "zapalují lýtka". Oheň vášně bývá exaktně popsán i v ženských románech, které už dávno nekončí spuštěním opony poté, co se "jejich rty setkaly v dlouhém políbení". Moderní romány nezastírají nic, ba naopak, popisují planoucí vášeň do nejmenších podrobností. Starší čtenářky bývají dílem pohoršeny, dílem nesmírně překvapeny, protože se teprve v důchodovém věku dozvídají různé zajímavé detaily, které jim maminka zamlčela.

Já vím, vzala jsem to na přeskáčku... vynechala jsem strašlivé situace, kdy sluha oheň zorganizuje proletářskou revoluci a stane se pánem... a spoustu jiných věcí o ohni, který patří mezi základní živly... Ale třeba ve vás vyvolá vzpomínku na nějaký romantický táborový oheň píseň:

"Červená se line záře, červená se line záře,
oheň! oheň!
Hřeje ruce, barví tváře..."

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: Kreslení - pojďte si hrát

* * *

Zobrazit všechny články autorky