Car aneb Jak to všechno začalo… (2/2)

A byly Vánoce a bylo plno pečení voňavého cukroví. To byla doba, kdy se Car zpod stolu v kuchyni, kde si vybral svoje místo, vůbec nehnul. Jednak si tam nahříval záda na topení, jednak sem tam něco ze stolu „upadlo“.

Štědrovečerní večeři se vší slávou jsme si odbyli v „zeleném“ pokoji a pak se přestěhovali do „bílého“, kde byla televize. Po nějaké době na mě ze dveří nenápadně gestikuloval syn. A pak jsem už jen lapala po dechu. Mísa s navršeným vánočním cukrovím, s navybíranými nejlepšími kousky, kterých jsme se ještě nedotkli, protože večeře byla velmi vydatná, tahle mísa byla absolutně prázdná a leskla se právě tak, jako když jsem ji před několika hodinami cukrovím plnila. Když jsem si představila manželovu reakci a zkažený vánoční večer, stiskla jsem pěkně zuby, poslala Marka „vyvenčit“ psa, umyla mísu, naskládala na ni nové cukroví a pro jistotu ji přinesla tam, kde jsme právě seděli.

O tomto Carově prohřešku se manžel dověděl až o rok později. Do té doby to bylo „sladkým“ tajemstvím mezi mnou, dětmi a Carouškem.

Užili jsme si s tímto kamarádem všeho. Boxeři mají tvrdou hlavu, učí se pomalu, ale co se naučí, to si pamatují. Byl to náš první pes, všichni jsme se učili a samozřejmě dělali i chyby. Manžel ho drezuroval tvrdě, Marek s ním chodil na cvičák a brával ho na svoje čundry, my s Daďou jsme se s ním hlavně mazlily. Všichni jsme ho milovali, protože byl bezva kamarád, který byl ve střehu a čekal u dveří, když nastal čas manželova návratu z práce, který bez odmlouvání nastavil jednu po druhé svoje tlapky, aby mu je někdo umyl, když venku bylo právě bláto, který mne utěšoval s hlavou na mém koleni, když jsem se vrátila z nemocnice, kam jsme ve velikém spěchu odvezli těžce nemocného manžela, který mne v noci ani nenechal vyspat, jak u venkovních dveří hlídal, když jsme byli spolu v bytě sami, který měl radost z každé procházky s kýmkoli z nás. Kdo vám dá tolik nezištné věrnosti a lásky?!

Byla to velice zlá chvíle, když se jednoho rána připotácel chodbou, kde narážel do zdí a padal na hlavu, protože ho neunesly nohy a my netušili, co se stalo. Pes byl do té doby zdravý jako řípa, ani jsme nevěděli, že nějaké psí nemoci existují a teď tohle! Než kolem poledne přijel sám ředitel zlínské veteriny, kterého přivolal manžel, stačili jsme zjistit, že Car sebral ze stolku v pokoji tubu s diazepamem, rozkousal ji a tablety snědl. Na lékařovu radu pak chodil mlsat třikrát denně lžíci medu a taky si hodně užil mlíčka, to aby se mu uzdravila játra.

Další adrenalinovou patálii a Carem jsme si užily s dcerou o jednom říjnovém víkendu. Manžel byl už několik týdnů hospitalizován, počasí bylo pěkné, ale už hrozily mrazíky. Daďa přijela na víkend, tak jsme sedly do „kupátka“ i se psem a jely sklidit bohatou úrodu jablek, která narostla bez našeho přičinění na „ranči“. Bylo mi líto nechat je tam zmrznout, když jsme je mohli zkonzumovat. Pozemek jsme tehdy ještě neměli oplocený a kdekdo si tam dělal, co se mu hodilo, takže nás ani neudivilo, že si tam kdosi udělal táborák, po kterém zbylo velké ohniště s kupou popela. Trhaly jsme jabka na stráni a Car se věnoval svým výzkumům. Když se nám zase jednou přiběhl ukázat, všimla si Daďka, že má nohu od krve. Rána byla škaredá, noha hluboko rozříznutá pod kolenem od střepu litrovky laciného vína, které někdo u ohně popíjel a, nejspíš aby si dokázal, že je „chlap“, ji o kámen rozbil.

Stáhly jsme Carovi ránu, jak se dalo, a fofrovaly na veterinu. Jenže byla sobota po poledni a tam ani noha, jen na dveřích odkaz na veterináře v necelých dvacet kilometrů vzdáleném Fryštáku. Doktor byl naštěstí doma, Carouše omámil, ránu mu sešil a zavázal, dal nám instrukce co a jak dál, položil Daďce psa do náručí, vyinkasoval na dnešní poměry absolutně směšnou částku a bylo to. Když jsme se celé zamatlané od krve dostaly domů, ani nám nevadilo, že už je skoro večer.

DON A CAR

Rok dva poté, co se manžel vyhrabal z nejhoršího, jsme začali kutit na „ranči“ a plánovat tam bydlení. A když už byl jakž takž oplocený, začali jsme vymýšlet, že by to chtělo psa, který není tak choulostivý jako krátkosrstý boxer a který by nám tam dělal hlídače. To zase bylo vybírání, denně jsme leželi v katalogu… ten se nám líbil, ale nehodil se na hlídání… ten byl dobrý hlídač, ale ta povaha!… jeden byl takový a druhý makový… Těžký výběr! Kdyby těch psích plemen nebylo aspoň tolik!

Nakonec jsme se všichni ujednotili na francouzském ovčákovi – briardovi s tím, že Car bude domácí hlídač a ten druhý zase venkovní. Následovala druhá fáze – hledání vhodné chovné stanice, která by nebyla moc vzdálená. Podařilo se, v Kroměříži se jedna taková našla, a jak je naším zvykem, když se pro něco rozhodneme, musíme to mít hned – včera bylo pozdě. Už dnes nevím, kdo nám řekl, že majitelka má stanici umístěnou za Kroměříží v Roštíně na zahradě a že tam každý den jezdí. Podařilo se nám najít i tu zahradu kdesi v polích. Obcházeli jsme kolem plotu a za ním nás sledovala velká chundelatá černá fena a dvě čtyřměsíční štěňata, která by se s námi dokonce i kamarádila, kdyby jim to maminka dovolila. Kdepak ta, nahnala je pod schody chaty, odkud na nás sem tam obě ňafla, a sama nás naštvaně pozorovala. Nic nedala na naše pěkné řeči.

Asi jsme vypadali dost podezřele, když jsme tam tak mlsně obcházeli, protože z chaty na vedlejší parcele vyšel pěkný pořízek a dal sa s námi do řeči. Vyklubal se z něho prima chlap, který nás pozval dál, pohostil čajem a vyprávěl o sousedčiných štěňatech, jak byla krásně chundelatá, když byla menší, a že teď už tak pěkná nejsou a že sousedka tam už nejspíš byla… Aspoň jsme se u něho ohřáli před zpáteční cestou.

Následovalo pár telefonátů a za pár dní jsme si to frčeli pro štěně z chovné stanice „z Bramilu“. Marek měl tehdy nohu v gypsu až po koleno, tak se mu špatně chodilo, ale nechtěl si tu slávu nechat ujít. Tentokrát jsem štěně nenesla v náruči já, byl to už pořádný macek, ujal se toho manžel. Ale chlapi, jak známo, nemají moc velkou praxi v nošení malých dětí, držel ho jako pytlík cibule.

Donďa si cestou autem ani neublinkl, zato doma pustil kohoutek a hodně dlouhou dobu jsme čvachtali v kalužích.

S Carem se docela rychle skamarádili a spávali spolu pod stolem v kuchyni.

Marek měl tehdy jakousi lásku ve Zlíně, byl pyšný na štěně a chtěl se pochlubit. Vymyslel si, že vezme na rande oba psy. Jak to chtěl zvládnout, to mi zůstalo dodnes utajeno. Manžel tehdy rázně zakročil a zakázal mu brát s sebou Dona, kterého jsme měli doma teprve pár dní. Syn tedy naštvaně odešel jen s Carem a francouzskou holí.

Dlouho se nevraceli, už byla tma a začala jsem si dělat starost, když zazvonil telefon. Je to za námi už hodně let, ale ta úzkost a strach a zděšení se mi vybavují, jako by to bylo dneska. „…mami, můžete pro nás přijet?… jsme na veterině, do Cara vrazilo auto…“.

V následujících dnech to bylo dost zlé, Car byl zcela apatický, bezvládně ležel, nechtěl přijímat jídlo a já pro slzy ani neviděla, když jsem se snažila nalákat ho na všelijaké lahůdky. Ze zoufalství jsem ho krmila násilím jako maminka kdysi tu husu v posadě.

Asi by byl umřel, ale malý Donďa ho nenechal na pokoji. Pořád do něho šťouchal, nedal se odbýt vrčením a postupně Cara donutil, aby se začal hýbat. Ten sice kulhal, ale přece jen jevil zájem o život, a když se za Donem „rozběhl“, bylo vyhráno.

Tehdy jsme také poprvé viděli, co spolu dokážou dělat dva psi. Donďa provokoval Cara ke hře, dupkal před ním předníma nohama naráz, číhal přikrčený k zemi a pak vzal do zaječích, když se za ním Car rozběhl. Když už neměl kam zdrhnout, plácl sebou na zem, otočil se na záda všechny čtyři nahoru a s růžovým jazýčkem v koutku tlamky se doslova chechtal. Car se nad ním rozkročil a temně vrčel. Stačilo však, aby otočil hlavu na stranu a Donánek udělal raf a držel ho za nohu. Než se Car vzpamatoval, štěně sebou mrsklo a už zase pelášilo pryč. Vyhráli si přebohatě doma i venku a moc se jim to líbilo.

***

Vzpomínkou na náš život s prvními psy v rodině – starou už víc než čtyřicet let – končím vyprávění o věrných, bez výhrad milujících kamarádech, kteří s námi sdíleli – a poslední dva (Kapi a Jessi) stále ještě sdílejí – trampoty i radosti člověčího života. Všem se dostalo patřičné výchovy a péče. Byli nedílnou částí rodiny a jejími bdělými ochránci.

***

Jestliže v nebi nejsou psi, chci jít tam, kam šli oni, až zemřu.
James Thubrer

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace a fotokoláže z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny články autorky