Blue berry hill
aneb
Jak se nám zachtělo borůvkového koláče

Houby, maliny, ostružiny, brusinky, borůvky. Nevím čím to je, snad tím, že se tyto plodiny našich lesů a pasek dají stále ještě získat zadarmo, ale většina lidí začne v létě po těchto darech naší přírody prostě šílet. A tak i my jsme častokrát podlehli tomuto volání přírody.

Tato příhoda je staršího data, kdy obě naše děti byly ještě zcela závislé na přáních a rozkazech nás, neomylných rodičů, tedy někdy koncem sedmdesátých let minulého století. Přiznat si tak nízký motiv jako jsou ušetřené peníze, to pro nás nepřicházelo v úvahu, a tak starší z ženské poloviny rodiny, přes bouřlivé protesty všech ostatních členů bez ohledu na pohlaví, vyhlásila jednou takhle v pátek heslo: Do lesa – za čistým vzduchem a vitamíny!

Tu sobotu o prázdninách jsme si ač neradi přivstali a brzy po východu slunce vyrazili na jih. U cíle, který z pochopitelných důvodů nemohu prozradit, jsme na jedné lesní cestě ještě našli volné místo na zaparkování auta, i když to bylo o prsa! V lese samotném jsme se vůbec nemuseli bát, neboť se nám zdálo, že lidí je na dohled přibližně stejně jako stromů. Se známým songem Blue berry hill na rtech jsme se však nenechali odradit, po chvíli jsme narazili na borůvčí a konečně spatřili první trs asi deseti modrých bobulí. Hrdě jsme ho přešli v očekávání, že co nevidět musíme narazit na modrofialovou žílu a zabereme pro sebe výnosný claim. Leč člověk míní, les mění, prostě – nenarazili jsme! Naopak, borůvek bylo čím dál, tím méně, co krok, to borůvka, někdy sice i dvě, ale zato malé. Nechtěli jsme to ale vzdát, dopředu nás hnala vidina borůvkového koláče.

Jednotlivé dřepy jsem už přestal počítat, a protože má kolena výrazně rušila lesní ticho, přešel jsem na jiný styl sběru, přesněji řečeno hledání borůvek. V hlubokém předklonu jsem se plížil sem a tam tak dlouho, dokud jsem nenarazil hlavou do hlavy dalšího hledače, který použil stejné metody. Omluvili jsme se, zatlačili své boule a hledali dál. Snad jediná výhoda borůvek byla, že neměli trny. Zato je hlídali komáři!
Hned zpočátku byli doslova všude, ale po chvíli, snad proto, že jsme byli namazáni repelentním olejem, shlukla se ta havěť kolem nás. Své nálety komáři nejprve
avizovali vysokým pištěním, pak se už ale s ním vůbec neunavovali a napadali nás bez výstrahy!

Asi po dvou hodinách přes četné komáří pupence jsem měl svůj malý hrníček téměř plný. A byl jsem přesvědčen, že by byl dokonce vrchovatý, kdybych ho při jednom výpadu za obzvláště vypasenou borůvkou nepřevrhl. I tak byl ten výpad zcela zbytečný, neboť dotyčná bobule mi mezi prsty splaskla jako mýdlová bublina. Čas plynul pod stálou kontrolou komárů, a když se slunko chystalo kulminovat, sešli jsme se na pasece. Kupodivu po sesypání našich parciálních kontingentů byla rodinná litrová bandaska téměř plná. Byl na ni docela hezký pohled, i když nejen já, ale i další rodinní účastníci by spíše uvítali v této duté nádobě buď perlivý mok s bílou čepicí pěny nebo nějakou tu limču!

Pak jsme se vydali zpět hledat své auto. Nebyla to maličkost, nevěřili byste, jak stromy v lese vypadají všechny stejně! Než jsme ho našli, narazili jsme hned třikrát na ceduli se zajímavým výstražným nápisem: „Pozor – tato oblast lesa je chemicky ošetřena proti kůrovci! Požití lesních plodin je životu nebezpečné!“ Krve by se v nás nedořezal, manželka se slzami v očích už už vysypávala tak těžce nabytý obsah bandasky. Leč já ji zarazil. Prohlásil jsem, že je to zcela jistě jen záludná finta místních domorodců na nás nenáviděné Pražáky, a i kdyby nebyla, městský člověk je přece otrlý a s jakýmikoliv chemikáliemi ve vzduchu, ve vodě i v plodinách se snadno vyrovná. A následují chvíle mně dala zapravdu. Kolem nás se trousili lidé s plnými kbelíky borůvek, které zřejmě nasbírali za pomoci různých hřebenů.

A tak jsme měli borůvkový koláč a čekali jsme, zda přežijeme. Modré prsty po několika dnech opět zbělely, ale skvrny na kalhotách a tričkách zůstaly. Některé skvrny opravdu nelze odstranit bez poškození podstaty látky.

K tomu musím ještě dodat mnohem čerstvější vzpomínku. Kamarád, který emigroval do Švýcarska mi vyprávěl, jak tam si lidé mohou z lesa odnést pouze malé množství jakýchkoliv lesních plodů pro vlastní spotřebu, jinak je čeká pořádně mastná pokuta. I pomyslel jsem si – šťastná to země!

Fota borůvčí a koláče - internet, foto komára - Svatoslav Vrabec

Text: Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora