BABIBAJKY

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

BABIBAJKY
* (11) *

Tak teď nevím, jestli je to ta ovečka, co běžela do kopečka na zámek žalovat na beránka, nebo ta neposlušná, která přes beránkovo varování šla na sladkou jetelinku na palouček u lesa a tam ji chytili tři vlci, co ji zavřeli do té svojí rozdrbkané chaloupky a pak šli nasbírat dříví, aby si ji mohli upéct na rožni. Hloupí vlci! Kdyby měli aspoň nějaký smysl pro pořádek a čistotu, dali by ovečce zástěru po mamince a do ruky koště, aby jim tu chaloupku uklidila.

Chytrá ovečka! Nečekala, až se vlci vrátí, potichoučku se z chaloupky vytratila a pelášila přes maliní a borůvčí a kolem starého dubu, až vyběhla z lesa. Ani se nezastavila na pár lupínků jetelinky, přeskočila potůček a byla doma. Ovčí babička se nestačila divit ušmudlanému kožíšku malé ovečky, a protože dbala na čistotu a taky tušila nějakou čertovinu, šupla milou ovečku za trest pod studenou sprchu. Kdyby tak věděla…

* * *

Jednou jedna sova milá pár knížek si zakoupila,
četla ráno, četla v noci, nebylo jí víc pomoci.
Písmenka ji uhranula, týden už se nepohnula,
do knížky tak brejlila, až si oči zkazila.

Že se ale moudrou stala, k očařovi zavítala,
usmála se na něj mile, on jí prodal silné brýle.
A tak může naše sova vzdělávat se zase znova.

* * *

Ten květ na páté větvičce v koruně vzrostlé jabloně ani netušil, jak krásné jablíčko z něho vyroste, když ho jednoho prosluněného jarního dne navštívila pilná včelka. Něžný růžový kvítek jí za to nabídl pyl ze svých pestíků a trochu opojného nektaru a spolu s ostatními sestřičkami se pustil do důležité práce. Občas se na jabloň přišel podívat sadař a moc ho těšilo, když viděl, jak bohatství květů vystřídaly malé plůdky, které narůstaly, baculatily se a nechaly se od sluníčka vybarvovat do červena.

V posledním dni léta šel kolem jabloně unavený muž. Právě přijel z města, kde sedával v laboratoři a bádal. Krása a vůně zralých jablíček ho zlákala a on se s potěšením natáhl do svěží trávy pod stromem. A teď, teď přišla ta pravá chvíle pro naše jablíčko z páté větvičky. Zavrtělo se, pustilo se stopky a hup, už letělo dolů. Vůbec mu nepřišlo divné, že spadlo pod jabloň, a nikdy se ani nedovědělo, jak se proslavilo coby důkaz zemské gravitace. Ten muž pod jabloní byl totiž Izák Newton.

* * *

To bylo jednou jedno ráno a nechtělo se mu moc vstávat. Všude ještě byla tma, a jak už to tak k ránu bývá, byla pěkná zima, protože sluníčko se teprve v koupelně cákalo pod sprchou a nijak nespěchalo a proč taky, vždyť práce není zajíc, ta neuteče a do večera je daleko!

Jenže ráno musí vstávat, ať se mu chce nebo ne, má plno povinností a lidi by se bez něho neobešli. Kdo by tak asi chystal dětem snídani, kdyby maminka zaspala? A kdo by přišel včas do práce, kdyby zaspalo ráno? A tak si milé ráno koupilo budík a ne ledajaký! Měl dva krásné zlaté zvonečky s paličkami a sliboval ránu, že je nenechá zaspat, i kdyby se měl udrnčet… Proboha, tak už ho někdo zastavte, kdo má ten randál poslouchat?!

* * *

Byly jednou jedny docela novoučké peníze, líbilo se jim, jak jsou pěkně vybarvené i s obrázkem a ozdobené jemným stříbrným proužkem, a nejvíc se jim líbilo, jak voní čistotou. Pak je poslali do světa pracovat a lidé se k nim chovali velice uctivě a šetrně, protože znali jejich hodnotu a vyměňovali je za různé potřebné zboží.

To se penězům líbilo, k tomu byly určeny. Největší uspokojení cítily, když je někdo vyměnil za hračky pro děti, moc se jim naopak nelíbilo, když je nějaký spořivý dědeček místo do banky strčil do strožoku v posteli.

Jak tak cestovaly po světě, stalo se, že s nimi jakýsi vykuk nepoctivec udělal velice špinavý obchod, a aby se to nepoznalo, chtěl je pak pořádně vyprat. Ten si, panečku, dal! Peníze se na něho tak naštvaly, že při praní pustily barvu a zbavily se i své stříbrné ozdoby, jen aby ho potrestaly. Jejich pomsta za ušpinění byla skutečně sladká. Když pak jimi chtěl ten mazaný obchodník platit, neměly už vůbec žádnou cenu. Ten ale zaplakal nad „výdělkem“!

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky