Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Hanu¹,
zítra Justýna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

NEVÌSTA Z FILIPÍN, ZEMÌ TAJEMNÝCH SIL A DUCHÙ


Jsou hrdinové vìèní a neopakovatelní, mùj brácha Jerry je jedním z nich. Stal se hrdinou nìkolika mých povídek i románù a nejinak je tomu i v tomto cestopisném vyprávìní, Nevìsta ze zemì tajemných sil a duchù. Jerry, snílek, kterého neustále pøitahují ¾eny, podobnì jako dobrodru¾ství a nebezpeèenství, si nevìstu Arlene nepøivezl odnikud jinud ne¾ z Filipín, ostrovù, které jsou i v naší dobì cestování a cestovních horeèek obestøeny kouzly a tajemstvím.


Spoleènì s hlavními hrdiny pøíbìhu jsem se pokusila nìkterá z nich poodhrnout a nechat nahlédnout do ¾ivota, zvykù a tradic této nádherné, ale chudé a nepokoji zmítané zemì.


Podívejme se na malou ukázku:


Ako Filipina, Akong Mindanao! Ach, moje Filipíny... Ach, mé Mindanao!


Sedíme nad èajem, obì v rozpacích. Jen nepøímo, pooèku si prohlí¾ím oblièej Arlene. Placaté èelo a trochu moc široký, orientální koøen nosu, nateklá, mírnì povislá víèka kryjící úzké štìrbiny oèí. Rovné èerné vlasy dlouze vylézají zpod ly¾aøské èepice. Kdy¾ se naše oèi náhodou setkají, obì uhneme pohledem, jako by nás naèapali pøi nìjakých nemravnostech.


Lámanou angliètinou se pokouším vyptat nejdøív na rodinu, pak na zamìstnání. Arlene mi otevøenì dává najevo, ¾e zdvoøilostními frázemi k ní cestièka nevede a odpovìdí mi je pøedlouhé mlèení. Jsem prostì úplnì mimo a veskrze pitomé otázky jen dokumentují moji nevìdomost. Lovím v pamìti anglická slùvka, Arlene nic. Sedí znudìnì a jakoby ospale, oèi zabodnuté do koberce. Znovu a znovu naèínám nekoneèný monolog a pokouším se ji zaplést do hovoru, probudit v ní jiskøièku zájmu. Nebo aspoò krapet slušnosti, sakra! Marnì! Vyvádí mì to z míry a proti mé vùli i èím dál víc vzteká. Mlèíme. Pìt minut, deset, ètvrt hodiny. Uvaøím nový èaj...


Arlene sedí v køesle nehybnì s rukama na kolenou jako pøišpendlený exotický motýl. Oèi upøené do jednoho bodu nìkam mimo mne, mimo tento prostor a èas. Budí to pocit, ¾e na tom, co ji kdy potkalo, je zúèastnìna právì jen tím kamenným mlèením; ¾e ji odvezli do Evropy bez jejího pøièinìní, nebo dokonce proti její vùli. ®e se dr¾í stranou dìní a jestli¾e se k nìèemu vùbec nìkdy vyjádøí, tak jen formou onoho mlèení. Nìco jako nesouhlasím, ale podvoluji se, co jiného mi zbývá?


Obleèena je jako vìtšina ¾en jejího vìku, texasky a kecky, a nebýt toho kulicha, teï zkraje podzimu, mohla by se ztratit kdekoli v davu. Nepùsobí chudì, ale na to, ¾e by to byla ¾ena z takzvanì lepší rodiny, taky nevypadá. Slyšela jsem, ¾e takovým se obèas podaøilo se uchytit tøeba v Manile... Jakpak se to asi vysloví tak, aby porozumìla?


Co ty víš, pohnou se koneènì její oèi, kdy¾ zaslechne známé jméno a orientální liknavost vystøídá stesk.


Ach, Philipins! Ach, Manila! Vùnì a barvy! Tropická metropole ostrova Luzon s ukázkovými hotely se strá¾ci v livrejích se samopaly, s mrakodrapy boháèù ve ètvrtích s pohádkovými jmény ulic vonících po tamaryšcích, s cementovými domy tìch o nìco chudších a s koloniemi barabizen z krabic a plechu tìch úplnì na dnì, nepatøila do jejího ¾ivota a rozhodnì to nebylo jen proto, ¾e le¾ela na ostrovì Luzon, vzdáleném celé kilometry. Zábavní ètvrtì s nevìstinci a kluby s prostitutkami jí nahánìly hrùzu – probùh, jen aby jednou neskonèila tady!

 


Nemìla na Manilu nejpìknìjší vzpomínky, a pøesto – co by za to dala, kdyby se tam teï mohla pøenést! Vládl tu velkomìstský chaos, silnice zamoøené taxíky a auty sevøenými jedno do druhého, køikem, øevem klaksonù i tisícero vùnìmi. A samozøejmì prachem a smogem! ®e by tu byl ale úplný zmatek, tak to zase ne! Jistý poøádek v nepoøádku se tu dal dohledat. Nejvìtší chaos bylo toti¾ mo¾né pozorovat na ulicích vedoucích na pomyslné šachovnici mìsta vodorovnì. Ty byly dennodennì zacpané a pøecpané nejen taxíky, ale i jeepney (jeepney a jeepneybusy – nejrozšíøenìjší a nejtypiètìjší dopravní prostøedek na Filipínách)
a plechovými mikrobusky rozvá¾ejícími ovoce a zeleninu, a všechny se tou¾ily nìjak prosadit. Budily pocit, ¾e ka¾dý si tu jezdí, jak chce, všechny dohromady se pøedjí¾dìly, couvaly, øvaly a zastavovaly v okam¾iku, kdy to èlovìk nejménì èekal, ze všech se ozývala na plné pecky západní muzika a všechny vypouštìly mraèna smradlavého kouøe. A zatímco jedni øidièi divoce maèkali houkaèky, jiní sedìli neteènì, jako kdyby se jich plechová lavina vpravo a vlevo a také pøed nimi a za nimi ani netýkala.


Je mo¾né, ¾e jí to tehdy nepøipadalo ani trochu divné? V jeepneyech kromì volantu snad nic nefungovalo. Pojištìní neexistovalo, ale karamboly naštìstí nebyly zas tak èasté, jak by se dalo oèekávat. Kdy¾ nìkoho nedejbùh pøejeli, stálo ho to pouze odškodnìní rodinì. Ta sice neskákala radostí, ale byla vdìèná i za symbolické pøispìní, nìjakých padesát tisíc peso to spravilo. To se samozøejmì nevztahovalo na cizince. Bìloch mohl poèítat s tím, ¾e bude sedìt v base, a» je vinen nebo ne, tak dlouho, ne¾ se zjistí, ¾e víc u¾ z nìj není mo¾né vymáèknout. Snad i proto nebylo bílou tváø za volantem moc vidìt. Jestli¾e se takový odvá¾livec pøece jen objevil, mohl poèítat s tím, ¾e ho co nevidìt nìjaká policejní plácaèka zastaví a bude chtít vy¾ebrat aspoò úplatek na veèeøi. Rada byla jednoduchá: prostì nezastavit!


První vìc, která tu ka¾dého zaskoèila, byl velkomìstský smog a prach. A druhá, ¾e i v té neuvìøitelné špínì byla všechna auta, všechny jeepney i autobusky nablýskané a èisté! Jejich majitelé je nejen neustále myli, ale také si je vyšòoøili po svém. Vozidla byla vìtšinou pomalovaná výjevy z bible a nábo¾enskou tématikou, a proto¾e šlo o zemi nejen katolickou, ale i zemi duchù, tak uvnitø nesmìly kromì svatých obrázkù chybìt ani všelijaká cingrlata. Všechny místní øidièe pak chránila madonka nad palubní deskou a zlaté tøásnì ze svatozáøe svatého Jezulátka. Kdysi jí babièka vyprávìla, ¾e malé el Nino bezstarostnì poletovalo po svìtì a všude, na co dopadly jeho paprsky, vládlo štìstí a spokojenost. Od té doby i øidièi vozili ve voze v¾dy nìkolik jeho paprskù, aby ochránily je i jejich cestující. ®e je to jen pohádka? No mo¾ná...


Je brzy ráno, teplomìr se pomalu, ale jistì šplhá ke tøicítce. Tady ve ètvrti na okraji jsou domy obehnané nepravidelnì vysokými zdmi z velice tenkých betonových tvárnic nastavených tím, co se kde našlo. Jen kousek od nich spí na chodníku chlapec, pod hlavou má kus kartonu od margarínu. Na taxi ovšem Arlene nemá a jeepneybus, místní taxi, je jako obyèejnì plný. Pøesto zastaví, ka¾dý pasa¾ér je vítaný. V jedné z postranních ulic právì táhnou na trakaøi nevìstu v bílém, velice mladý ¾enich má na sobì sváteèní oblek a sandály, kytice bílých lilií jakoby pokoøila smog a zavonìla a¾ sem... Víc u¾ Arlene zahlédnout nestaèí, zakopne a octne se tváøí v tváø vymydlenému selátku na klínì postarší ¾eny v èervených šatech.


Tak a má to, u¾ ví, co jí tu chybí! Barvy! „I miss Philippines,“ vzdychne a ponoøí se do sebe. Proè jen se tu všichni oblékají tak šedivì? Selátko výsmìšnì zamrká bìlounkými øasami.


S øidièem se nesmlouvá. Arlene mu vtiskne po¾adované drobné, vmìstná svoje zadní mandlièky vedle prasátka, øidiè se pokøi¾uje, vyšle støelnou modlitbièku a sáhne na tøásnì...

 

 


Arlene se lehounce zatetelí. Kdepak, Manila nepatøila do jejího ¾ivota, co by tu dìlala, chudáky i s jejich jeepney odtud honili jako psy.
Honili, ale neodehnali. Pøe¾ívali o nìkolik kilometrù dál, v kolonii plechových chatrèí bez pøívodu vody a elektøiny, bez kanalizace. Tady se krèily jejich squatters, divoké osady a poslepované kolonie barabizen tak ubohých, ¾e u¾ ani ubo¾ejší být nemohly. Jediným spoleèným jmenovatelem tìchto temných pøíbytkù bez oken, byly hordy hladových dìtí. ®ivoøily a pøe¾ívaly v tìchto norách dva na dva metry pobitých kusy plechu anebo jen krabicemi, co se prostì našlo. Chatrèe jedna na druhé mìly mnohdy spoleèné stìny, nebylo tu svìtlo a lidé tu ¾ili prakticky v neustálém pøítmí. Chudoba ale uèí vynalézavosti, a tak v posledních letech elektøinu nahradila obyèejná plastová láhev. Do plechu ve støeše se udìlal otvor o velikosti petlahve. Pak u¾ se jen do ní nalila voda a láhev se širším koncem zapustila do otvoru. O zbytek se postaralo slunce. Jeho paprsky pronikly lahví ve støeše a ozáøily místnost pod sebou jako ta nejsilnìjší ¾árovka. Tyhle slamy nebylo mo¾né jen tak zlikvidovat, lidí bylo pøíliš mnoho a kam s nimi?


Stejnì tak bylo nemo¾né znièit odpad a špínu, která odtékala do deš»ových kanálù, a ty ji pak pøi prùtr¾ích splachovaly dál do moøe. Proto¾e se však nic neztrácí, tak i tuto špínu moøe tvrdošíjnì odmítalo a vyvrhovalo ji zpátky na bøeh. Hlavní kanál byl dávno docela pøeplnìný vším tím neøádem. I ten však dokázaly matky ještì dál zu¾itkovat a na ohni z odpadu vaøily rý¾i.


A poøád to ještì nebylo všechno. Další desetitisíce otrhancù pøilákaných vidinou hlavního mìsta ¾ivoøily a pøe¾ívaly na kolejích opuštìných tratí. Ale i na tratích, které byly v provozu, prohledávali tihle vydìdìnci neustále náspy i kolejištì. Takoví nemìli ani tu boudu, spali na rozedrané pneumatice nebo kusu hadru. Nemìli nic, ale i toto nic bylo tøeba ve dne v noci bránit proti zlodìjùm, stejným chudákùm, jako byli oni sami.
Podobnì jako v jejich vsi, neexistoval ani tady sbìr odpadu, nikde ani to nejprostší sociální zaøízení. Tohle pøece znala, jen¾e tady na tom byli desetkrát, stokrát hùø! Všechno svinstvo, všechny odpadky se svá¾ely na skládku na kopec zamoøený krysami a prašivými psy. Hoøel ve dne v noci, ale ani to nestaèilo a kopec rostl poøád dál a výš vzhùru k nebesùm jako nekoneèná ob¾aloba systému, který nedokázal zabránit ¾ivoøení a pøelidnìnosti. Tady na hoøící hoøe, na hektarech odpadu a svinstva se v puchu a kouøi neustále pøehrabovaly stovky dìtí ve snaze a nadìji, ¾e najdou… Co? Vlastnì cokoli. Kusy kovu, kosti, sklo z nedalekého pivovaru, nìco, co by se dalo ještì vymìnit, prodat, upotøebit. Srdce se jí sevøelo.


A odpoledne na bøehu Manilského zálivu stejný obrázek: Dìti, vìtšinou jen spoøe obleèené nebo s nahými zadky, chodily podle moøe a hledaly a lovily toté¾, jen s tím rozdílem, ¾e tentokrát prohledávaly hladinu bezútìšnì pokrytou plastem a chuchvalci a bublinami jedovaté špíny... ®e by se v ní u¾ tehdy zrodila myšlenka jednou odtud odejít?


„Manila?“ naléhám dál, ale Arlene u¾ zase nereaguje. Dívá se nìkam mimo mne a pøedstírá, ¾e nechápe, o èem je øeè. Odtud je domov nedosa¾itelný a ztracený, mo¾ná nav¾dycky. Kdy tam byla naposled? Zdá se to dávno, pøesto¾e pøiletìla teprve pøed týdnem. Nemohla by pøesnì øíct, co se za tu dobu všechno událo, èas se zastavil a uvízl v ní jako bezedná díra, která se chystala hladovì pozøít sebemenší vzpomínku.

 


Tváøí jí pøelétne bolestný úsmìv. Copak Manila, ale co její rodná provincie, co rodný Talisayan, co sestry a bratøi, co matka? Celá desetiletí ¾ili v azylu svých rodinných komunit, kde mezi psy, kohouty a prasaty neustále pobíhala polonahá, bosá a pokøikující dìcka. Mezi porùznu slepovanými chýšemi pohlcenými v zeleni se na šòùrách sušilo prádlo. Všichni neustále nìco shánìli, všichni byli neustále ve støehu a na obhlídce po nìèem...


Po prašných ulicích plných výmolù a dìr projí¾dìly škytající jeepney a zchátralé tricycly, motorky stopìtadvacítky oblo¾ené dìtmi a dospìlými. Po stranì mìly pøipojeno ještì jedno koleèko a boudièku se støíškou, sem se vešli normálnì dva hubeòouøi, ale tady jich jelo najednou hned pìt. ®e víc to u¾ opravdu není mo¾né? Chyba! Právì projí¾dí jeden takový škytající vehikl kolem, oblo¾ený je do výšky i šíøky, ètyøi dospìlí vepøedu, pìt dìtí vzadu. Jeden ze spolujezdcù se k nosièi pro jistotu pøikurtoval pásy. V pestøe pomalovaných kabinách se pøevá¾eli kohouti a jiné zvíøectvo, ale kohouti nejèastìji, kanystry s naftou, koše a bedny se zeleninou i proutìné koše a košíky jako takové.


„Hi, Joe!“ V prachu ulice na chvilku zasvítí jen zdravé bílé zuby. A košilky! Èím pestøejší, tím hezèí, stále èis»ounké, stále na¾ehlené jako ze škatulky. Tyto motocyklové rikši, anebo jen obyèejná vozítka kombinovaná s plošinkou vzadu, byly nejèastìji vyrábìné podomácku tak, aby se na nì vešlo co nejvíc. Ka¾dý jeepney, od tìch nejjednodušších a¾ po ty vìtší se støíškou, byl originál. Nejdøíve zprovoznili armádní d¾ípy, které tady nechali Amerièané. Teï je vyrábìli sami takøíkajíc na kolenou: motory z Koreje nebo z Èíny, chassis tøeba z Japonska a karoserie vyklepali na ulici ruènì z plechu a trubek pomocí šablon a jednoduchých nástrojù. Na takto vyrobené jeepney byli samozøejmì patøiènì pyšní, ozdobili je svìtélky a reflektory a udr¾ovali je naparádìné a v èistotì. Tady v tom prachu to znamenalo umýt dennì, a tøeba nìkolikrát.


Pozor, tady ten motocyklista není bezhlavý, ale veze odkudsi ukoøistìnou dlouhatánskou roli vlnitého plechu. Jednou rukou bravurnì dr¾í øídítka, druhou pøidr¾uje na rameni roli zakrývající mu hlavu. Na nohou má ovšem plá¾ové boty, jak jinak! Ten èùrek vody, který nechává za sebou, není ze strachu, ale z bedny s rychle roztávajícími krychlemi ledu. Jiný výteèník pøevá¾í na starém d¾ípu prasátko pro jistotu svázané a zabalené do roho¾e. Do provozu se pøipletly i selské dvoukoláky a pár buvolù..


Máš hlad? Nic snazšího ne¾ se zastavit támhle pod tìmi barevnými praporky, podobných restaurací je nìkolik v ka¾dém bloku. Však u¾ na tebe mávají...


Arlene udìlá pohyb rukou, nìco jako jdi pryè! a povzbudivì se na mne usmìje. Ano, chápu to dobøe, ten pohyb znamená pravý opak ne¾ tady u nás. Neodhánìjí tì, ale volají... Kam? Copak nevidíš tady ty hrnce? Jsou vystavené na fošnì, staèí nadzvednout poklièku, natáhnout a... Dobré? Ohnivé tak, ¾e to a¾ vyrá¾í dech? Tak to si dám! Na teplotu se nehledí, ¾enská jídlo navaøila ráno a jaké je, takové ho máš.


Minulost v pamìti sládne, ale jak to bylo doopravdy? Celý den obstarávala celá rodina jídlo, aby se pak o všechno veèer rozdìlili. Ka¾dý èlen mnohoèlenné rodiny nìèím do tlupy pøispìl, aby se veèer mohli spoleènì najíst. Nìkdy se to povedlo, jindy ne. Jerryho kamarádi se jí ptali, jaký mìl takový ¾ivot smysl. Nerozumìla jim a oni nerozumìli jí. Tam se nikdy neptali po nìèem tak smìšném, jako byl smysl ¾ivota.

 


Kinabuhi... ®ivot, ¾ivot sám byl tím jediným smyslem! Ka¾dodenní radost a bolest støídající se jako noc a den. Narození a pohøby. Oslavy, zápasy a hry. Starost o domácí zvíøata a nemocné sourozence; o to, jak se ubránit nepøízni pøírody, jak èelit vìtru a záplavám, sesuvùm bahna a pøívalùm deštì. A» dìlali, co dìlali, pøíroda byla v¾dycky o krùèek napøed a v¾dycky se ukázala jako ta silnìjší. A pøedevším stále stejná starost, jak a kde sehnat a navaøit jídlo a nasytit celou velkou rodinu. V tom všem, dokonce i v neštìstí, které je pravidelnì vyhledávalo, byl pøece smysl jako hrom! Prostì tady jsem – tak se usmìj, zamávej, je krásný den, další krásný den na Mindanao!


Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky

Pozn. redakce:
Kniha Blanky Kubešové NEVÌSTA Z FILIPÍN, ZEMÌ TAJEMNÝCH SIL A DUCHÙ
je obohacená 17 fotografiemi a vychází v tìchto dnech v nakladatelství Eroika v Praze.

Objednat si ji mù¾ete na adrese:
http://www.kosmas.cz

 

nebo


http://www.eroika.cz




Komentáøe
Poslední komentáø: 15.07.2014  10:56
 Datum
Jméno
Téma
 15.07.  10:56 Blanka K.
 14.07.  18:39 Zdenìk È.
 14.07.  15:35 Blanka B.
 14.07.  09:17 Von
 14.07.  09:05 Ivan
 14.07.  07:30 tonda Blance.