Zápisky vojáka z první světové války – 6

Velký, dlouho připravovaný útok začal

26. srpna 1915
Velký, dlouho připravovaný útok začal. Naši prorazili pozice nepřítele a nyní jej pronásledují. Jdeme rychle s nimi na dobyté území. Všude jsou památky po nepříteli. Jsme ve vsi Zálesí. Včera tu ještě protivník byl a dnes v těch samých místech nocujeme my. Kolem Zločovic je veliká bitva. Naši prudce útočí na nepřátelské posice.

Stojím na velikém návrší. Pode mnou se otevírá široká a dlouhá rovina. Je odtud vidět na celý průběh boje jako v biografu. Postavy vojáků jsou malinké. Vidím, jak se celé řady zvednou a utíkají dopředu a zase padají. Proti nim střílí děla. Kam dostřelí je vidět. Nepřítel pomalu ustupuje. Jen rány doléhají se značným zpožděním. Snad 200 metrů pode mnou jsou dvě těžká děla 35 (hmoždíře). Po každém výstřelu se země zachvěje. Explose od těchto granátů jsou v týle nepřítele strašné. Stále postupujeme o pár km za nepřítelem.

7. září jsme ve vesničce Zdvižeň koupili s Vosáhlou za zlatý a 30 haléřů husu. Nachytal jsem hodně raků a přinesl hříbky. Roste zde mnoho hub. Tak se máme dobře. Ale musíme shánět, co se dá. Druhý den je úplné ticho. Jakoby válka nebyla. Nepadl ani jediný výstřel. V noci to začalo. Naši prorazili frontu a tak se postupuje rychle dopředu. V devět hodin jsme překročili a zastavili v Olešnici. Všichni obyvatelé prchli. Některé chalupy jsou vypáleny. Plno ovoce kolem. Zastřelil jsem jehně a slepici. Dobré časy pro žaludek se opakují. Spíme na špejcharu v pěti lidech.

13.září 1915
Jak to ve válce bývá, nepřítel prorazil naše posice a my utíkáme, ne ustupujeme, až za naše hranice. Opakuje se to, co vloni. Jednou já, jednou ty. Jenže zůstáváme tak stále na stejných místech. Jen lidé se vybíjí a všechno se boří, ničí a pálí. V Olešnici jsme zůstali delší dobu. Nepřítel sice stále útočí, ale naši jsou dobře opevněni a tak útoky odrážejí.

Silnice zde vede po hrázi velikého rybníka přes most, který byl zároveň stavidly. Byl zničen při ústupu protivníka a tak byl vypuštěn. Všechny ryby zůstaly v travnatých loužích. Obrovský rybník měl snad 25 ha a byl plně osazen rybami. Bylo sice po pás bahna s vodou a trávou. Ale ryb spousta. Kapři tři až čtyři kila, štiky dvou až tříkilové, líni 1 kg a okouni až půl kila. Chodili jsme tam na ně. Já a Zika jsme šli do bahna a nosili k trénu celé velké koše. To skoro tři týdny. Stejně tam zůstaly metráky ryb. Ale my jsme si baštili.

10. října 1915
Jdeme do Gaja zárudu. Je zde sice mnoho stromů, ale již očesaných. Vede se nám po časech hojnosti dost bídně. Denně pochod, zima a ještě hlad. Jíme zmrzlé paběrky řepy, tuřínu, mrkve a ovoce. Mináž je velice nepravidelná. Jsem nachladlý a je mi celkem nějak mizerně. Jen abych nemusel do nemocnice. Odtud se chodí k náhradnímu praporu a nikdo se ke svému oddílu nevrátí.

Zjistil jsem, že mi oči a kůže mezi prsty žloutne. Netuším, jak dlouho budu schopen denních pochodů. Na štěstí jsme třetí den na místě. Jsem žlutý jako kanárek.
Kůlna, co v ní spíme patří k baráku, kde bydlí stará babka. Radí, abych pil jen mléko a jedl nedovařené brambory. Hlavně ne žádné maso a polévku. Sama mi mléko a brambory opatřila. Její prohlášení je jasné “Vojáčku, máte pěknou žloutenku!“ Tak sedím celý den v baráku, aby si mne venku nikdo nevšiml.

3. 11. 1915
Přišla zrada. Mimořádné koupele, odvšivení a lékařská prohlídka. Zaručeně mě šoupnou do špitálu. A tentokrát se nedá najít žádný švindl. Jak mne doktor uviděl, tak ihned obléknout, k štábu pro listiny a hned s transportem do špitálu.

Čeho jsem se nejvíc bál je tady. Jen abych se uzdravil. Však se časem na něco přijde.

5. 11. 1915
Sedím ve voze mezi raněnými a vezou nás nazad přes Zalašku a Pdkameň do Brodu. (Bohužel, ne Českého.) Vojáci okolo mne i přes svoje zranění a bolest mají radost z toho, že mohou alespoň na chvíli být dál od toho pekla.

Spíme v Brodě v polním lazaretu. Snad jsem se po cestě trochu roztřásl a je mi o mnoho lépe. Hned bych se vrátil zpět. Ale ráno dál směrem do Uher. Přijeli jsme do Miškolce. Jsme v pozorovací stanici. Cítím se již úplně zdráv. Jen v očích a mezi prsty jsem trochu nažloutlý. Mám dobré jídlo, druhou dietu, čisto a teplo. Ráno po visitě mi doktor oznámil, že jedu pryč. Snad ne ke kádru. To by se mi ta kratičká doba pohodlí nevyplatila.

19. 11. 1915
Naložili nás do „hytláku“. To jsou kryté vagony na dobytek. Přijeli jsme do Moezigewösche. Z budovy gymnasia je zřízena nemocnice. Z nádraží nás vozili nebo nosili. Mají zde veliké sály. Ležím vedle jednoho Pražáka - pana Kůrky. Jinak je zde Čechů velmi málo. Také zde byl Šplíchal z Tismic. Většinou jsou tady samí Maďaři. Strava i obsluha je velice dobrá. Když jsem se trochu rozehřál, ozývá se reuma. Žloutenka je již celkem pryč.
Denně chodíme na procházku do města. Lidé jsou zde velice učinliví. V hospodách je běžné, že za vojáky platí. Ženy, obzvlášť svobodné, nosí vysoké účesy - spíš věže 30-40cm vysoké, z pentlí, barevných stužek homolovitě propletených. Hlavně v neděli.

Konec této idyly udělali hoši z nemocnice, Slováci a Němci se v hospodě opili a způsobili velikou výtržnost. Tak je konec všem vycházkám do města.

Jeden z ošetřovatelů, Slovák, prý nemá kam jet na dovolenku. Tak jsem jel na osm dní za něho.
Doma mne první poznal psík Prášek. Všude dobře, doma nejlépe. Uteklo to tak rychle jako voda pod kolem.

1. ledna 1916
Třetí letopočet v této nešťastné válce.

Přišel dopis od Bětušky. V Chrástě prý spadlo kolo a jí to také zlobí. Kdybych to tak mohl spravit. Také zabíjela krmníka. 120 kilo čisté váhy. Má jen samé starosti.

Brzo asi půjdeme ke kádru. Dostali jsme mundur a ráno šli do kostela. Venku je jako na jaře. Odpoledne jsme byli na procházce. Několik vojáků se zase opilo a byly zde v nemocnici zase výstupy. Večer nás vypsali a pravděpodobně půjdeme z nemocnice pryč. Je nás většina.

9. 1. 1916
Dostal jsem od kádru psaní. Novák sděluje, že je tam vše jako dříve. Zase větší naděje. Čas „za větrem“ ubíhá bez nějakých větších událostí. Až večer mi doktor vzal lístek.Zítra jedu do rekonvalescentu.

Přes Vídeň a Olomouc, kde jsem přespal na nádraží u Červeného kříže do Freinthálu. Tam mi přepsali lístek dále, do Dienthali. Tam je ozdravovna pro rekonvalescenty. Jdu k visitě a žádám o dovolenou. Prý až později. Jsem ještě nemocný. A hned jsem dostal službu. Po službě jsem byl v hostinci. Mají dobré pivo. Jenže zase služba. Ať mi vlezou na záda. Hlásím se k raportu a chci dobrovolně ke kádru.

6. února 1916
Dnes 80 týdnů na vojně, odjíždím ku kádru do Freinthalu. Načerno spím u hudby. Celý den jsme na shromaždišti v bývalé sokolovně. Ráno druhý den jsem přidělen ku 5 setnině a ihned odjíždím do Engelsbergu. Za dva dny s kverem a náhradní setninou do pole. Dělá mi to těžkou hlavu.

A to teda ne, to se vám nepovede. Už dvakrát jsem byl na frontě a nyní do třetice nato i s flintou? Jak si to vlastně představují? Nic se nejí tak horké, jak se sundá z plotny. Třeba to nemusí být pravda. Jen neztratit hlavu. Celou jízdu vlakem stojím u okna a přemýšlím. Něco rozhodně musím provést. Kde jde o život, musí se zkusit všechno.

Na místě byl v kanceláři hejtman a četař… Nahlásil jsem se vyšší šarši dle předpisu. Podíval se na mne, hlavně na mé metály a hned se ptal na podrobnosti. No, vzal jsem to dohromady, trochu pravdy, trochu vedle. Potom jsem se postavil do pozoru a stěžuji si, že mne šikovatel ze shromaždiště poslal omylem místo k hudbě a štábu, k páté setnině. Když jsem ho na omyl upozornil, řekl, že už to přepisovat nebude. Tudíž, že prosím pana hejtmana, aby mne poslal zpět.

Hejtman mlčí, pozoruje mne a já s tlukoucím srdcem čekám, zda-li se to i tentokrát povede. Po chvilce hejtman řekl: Ta pakáž tam ve Freinhenthalu potřebuje vyházet do pole. Zuksfiro, přepište mu to.

Tak se to zase povedlo. Jen s drzým čelem vpřed a bývá vyhráno. Zašel jsem do hostince, pořádně najedl a napil. Z nádraží jedu vesele bojovat s trumpetou dál…

Přijetí u hudby bylo rozpačité. Ti, co jsou zde za větrem v čele s kapelníkem, jak jsem později zjistil, neradi vidí, když k nim někdo přibude. Je jich zde ulito za větrem přes 40. Však jen se trochu okoukám, jistě si budu vědět rady. Mají strach, aby při výběru oni nemuseli do pole. Každý den jsou zkoušky nebo někde hrajeme.

Náhradní prapor, ke kterému patří i setnina u které jsem měl být, odjíždí dnes na Itálii. Jak vesele foukám do trumpety, aby měli šťastnou cestu (hlavně, ale že je to beze mne!).

Život zde ubíhá v poklidu, jako v míru. Jen mináž je velmi slabá a na koupi nejsou peníze. Z pole přijely zbytky hudby. Je nás tady ulitých už přes šedesát.

Byl nařízen výběr. A zase jsem měl štěstí. Jedu do pole jako první trombonista.

* * *

Po třetí do pole.

23. března 1916
Odjíždíme v půl třetí směrem k Opavě. Tam přestupujeme na Krakov. Cestou do Lvova se dozvídáme, že celá naše divise je přeložena na jinou frontu. Všeobecně se soudí, že na Itálii. Večer hrajeme prvnímu praporu k odjezdu v Chodorov. Máme zde čekat na štáb. Hrajeme do l2ti hodin u místního velitelství důstojníkům. V poledne hrajeme koncertní skladby. Nemáme se špatně. Víno, špek i rum v dostatečném množství. Ve čtyři hodiny přijela druhá část našeho pluku. Tou samou trasou se vracíme zpět. Ráno jsme za Lvovem. V devět ve Vídni. Točíme se rozhodně na Itálii. Projíždíme kolem mne tak známého Prátru. Bylo mi lépe, když jsem zde před osmi lety hrával. Kolem kvetou třešně a vše se zelená.

Ráno od šesti čekáme v Saltzburgu. Je tu velká zima, mnoho sněhu a kolem vysoké, zasněžené hory. Ze Semeringu sjíždíme k Insbrucku. Doprovází nás úžasné pohledy na okolí do divoké a krásné Alpské přírody.

Shora vidíme do hloubky asi 6km. Trať se ukáže nejméně pětkrát, jak se vine po úbočí stále doleji a doleji. Místy mizí v tunelech. Má jich v cestě snad jedenáct. Nejdelší je dva a půl kilometru.

Nahoře leží spousty sněhu a dole třešně a ovocné stromy v plném květu. Během dvou hodin takové rozdíly. Nahoře –15°stupňů pod nulou a dole až 25° nad ní. Místy vede trať podle velmi prudkého potoka nebo říčky po samém tarase z jedné strany a ze druhé těsně kolem vysoké skály.

Na osamělých, středních vrcholcích hor jsou hrady nebo kláštery. Jedeme přes Brixen do Brranzole, kde vysedáme. Kolem prudce teče řeka Adiže. Po silnici jdeme do Traminu asi 12 km vzdáleného. Na stráních rostou divoké vlašské ořechy, jedlé kaštany a vavřín (koření bobkový list). Začínají zde fíky. Vše to je v neproniknutelných houštinách. Z druhé strany je v nádherném a velice širokém údolí převládají krásné štěpy a vinice. Je zde velké teplo. Stromy pomalu odkvétají. Na mnohých třeních už je vidět zralé plody. Pravděpodobně zde zůstaneme delší dobu, aby si naše mužstvo zvyklo na zdejší, teplé podnebí. I kolem jezera ve kterém se odráží hora Triglav. Napadá nás známá písnička. Na jezeře pod Triglavem pluje loďka tam a sem.

Zdejší civilisté jsou dobří lidé. Napůl Němci, napůl Taliáni. Drsní přímí a pohostinní horalé.
Hrajeme na náměstí. Na přivítanou nám dala městská rada 50litrový soudek starého vína. Z toho nakonec byly nějaké opice a opičky.

V každém hospodářství se zde z vína dělá Haustrunk (domácí víno). Po vylisování hroznů dají výtlačky znova do kádě a zalijí to vodou. Když to zakvasí, znova vylisují. Je z toho slabé víno. Následkem studené, ledové vody, která celoročně teče z hor, mají všichni na krku veliké „vole“.

Ve městě je továrna na výrobu vína. Skupují hrozny v celém okolí a zde, ve velkém, lisují. Výsledkem je světově proslulé Traminenwein (Tramínské víno).

Budeme delší dobu na místě, aby si mužstvo přivyklo. Každý den fasujeme půllitru vína, rumu nebo borovičky. Sýr, špek, cigarety a dvojitou porci masa a chleba. Při velmi krásném počasí čas utíká veseleji jak v Rusku. Každý den hrajeme na náměstí.

Ale raději bych byl mezi svými doma ve mlýně.

17.dubna 1916

Byla veliká přehlídka od arcivévody Evžena. Parády a hraní bylo až, až. Jeneralita, ubytovaná u majitele lisovny, byl to nějaký hrabě, uspořádala velikou hostinu. Všichni důstojníci z širokého okolí byli sezváni. Samo sebou se rozumí, že hudba nemohla chybět. Jenže s tím rozdílem, že panstvo si bude cpát bříška a bumbat a my jim k tomu budeme vyhrávat. Hladoví. Na mináž nebude čas.

Ale ty konce !!!

Dopoledne od devíti do jedné odpoledne hrát na cvičišti a rychle do vinopalny na dvůr a tam před zámečkem pokračovat.

Majitel vinopalny, pan hrabě, aby se ukázal nechal ze sklepa přinést pro muzikanty 20 lahví sto padesát let starého vína. Bylo tmavé,rudé a již jako sirup husté.

To neměl dělat !

Každý z nás po vypití skleničky této vzácnosti toho měl na lačný žaludek většinou dost. Jazyk dřevěněl a hráli jsme právě dosti těžký koncertní kus Reitreite (vojenská večerka), ale nedohráli. Hudba přešla v kvíkot a jiné divné zvuky jaké se za celý život neslyší.

Oficíři vyběhli na balkon a s hrůzou zjistili, že již polovina muzikantů se snaží na zemi alespoň sedět. Bylo pobouření veliké .Nakonec byla od setniny zavolaná pohotovost a někteří byli odneseni jako ranění v boji, někteří dohnáni a nebo dovedeni do našich kvartýrů.

Bylo po slávě, ale čí to byla vina?

Druhý den byl raport, soud a odměna. Sám náš plukovník přišel coby soudce. Když mu regimentstambor ohlásil náš nástup řekl: Sie gesaufene Schweine, schauen sie zum Teufel abfahren (Vy ožralá prasata, táhněte k čertu.).

Tak neslavně dopadla moje třetí a doufám, že poslední opice v životě…
První přišla v Chřenovicích na Sázavě. Když jsem na posvícení chtěl jít tancovat na pěknou hodinku, přijel až od Čáslavi sedlák. Musel jsem se i s loďkou vrátit zpět a jít mlet. Sedlák to viděl, tak aby si mě udobřil posílal stále pro pivo, rum a kořalku. Hned u mlýna byla kantýna pro bratránky, co stavěli trať Světlá- Ledeč- Kácov. A výsledkem bylo to, že už odpoledne šel mlýn naprázdno a my se drželi kolem krku, zpívali a výskali. Pan otec musel sám mlýn zarazit. Byl to starý mlynář bez hany s mrožími vousy asi 15 až 20 cm po každé straně. Nemluvil se mnou pak 14 dnů a ve mlýnici se ani neukázal.

Čípak to byla vina ?

Druhá opice přišla o sedm let později. V roce 1906 měl náš pluk manévry ve východní Haliči. Oslavovali jsme svátek Císaře pána Františka Josefa. Celý den se hrálo a večer při menáži bylo pokračování. Hladoví a utahaní jsme dostali po půllitru teplého piva a ze zbytků po oficírech trochu guláše.

Když v půl noci oberst s majorem odešli, mladí důstojníci se do toho pustili. Bylo náramně veselo.

Vína, rumu a likérů co kdo vypil. To ještě neznáte muzikanty. Podle toho, že každý vypil co chtěl, to déle jak hodinu nevydrželo.

Mne odvedli vojáci od kumpanie, kteří byli narychlo svolaní do kvartýru. Spal jsem v kolně ve staré hasičské stříkačce. Přede dnem přišla hrozná žízeň. Trochu jsem si pamatoval, že je nedaleko louže s vodou. Lezl jsem po čtyřech, po dvou to zemská gravitace nedovolila. Šťastně jsem se skulil z kopečka a obrátil v té voděnce. Byla to jen návesní louže. Asi 10 cm bahna a ostatní močůvka ze statku a „husí víno“.

Ach jo. Krásné vzpomínky. Život muzikanta, život v utrpení.

A čípak to byla zase vina?

Pokračování příště…

Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk

***
Zobrazit všechny články autora