Setkání s maminkou

Vzpomínka ke Dni matek

Jednoho květnového odpoledne se pro mne zastavily moje dvě sestřenice a chtěly, abych s nimi šla do muzea na výstavu. Prý je to "retro" styl a bude se mi to líbit. Mně se myšlenka, že mám jít na druhý konec města, moc nelíbila, mínila jsem se uvelebit na lodžii s detektivkou "Vražda z legrace"od spisovatelky Dinner Lunch- Breakfestové a popíjet k ní zázvorový čaj.

Staří lidé se neradi přemísťují a znám nejednoho seniora, který by den před odjezdem na Krétu dal pěstistovku, aby nemusel to utrpení podstoupit. A do muzea chodím vůbec nerada, bojím se, aby si mne nespletli s nějakým exponátem z mladší doby kamenné. Moje sestřenky však nejsou plaché, jemné ženy, kterým se snadno odporuje. Navíc si jedna pro mou přepravu půjčila od svého syna-bezdomovce auto. Syn je bezdomovec proto, že ačkoliv je mu pětatřicet, nemá svůj byt a bydlí v hotelu. Ten hotel se jmenuje "U maminky" a musí být výhodné tam bydlet, je to prý s domácí stravou, prádlem, úklidem, neskonalou láskou a zadarmo. (Ale kdybyste měli zájem, mám špatnou zprávu: další zájemce už hotel nebere, je prý plně obsazen).

Netrvalo ani dvě hodiny a byla jsem připravená k odchodu: umytá, učesaná, chudobně, ale čistě oblečená, šňůrky u bot zavázané, oporná hůl vyleštěná.

Sestřenky dělaly s podrobnostmi o výstavě dětinské tajnosti, prozradily jenom tolik, že jde o období dvacátých-třicátých let minulého století. První třetina dvacátého století má pro mnohé z nás nevýslovné kouzlo. Kvůli němu se díváme na filmy pro pamětníky znovu a znovu, ačkoliv je umíme nazpaměť. Pro ten krásný dizajn sleduji například seriál detektivek Agathy Christie s Herculem Poirotem, ačkoliv vím, kdo vraždil a proč, ještě dřív, než doběhnou úvodní titulky. (Televizní tvůrci vědí, že je nás, ctitelů "první republiky" dost, takže nám čas od času natočí něco pro potěšení...)

Tenkrát panovala nejkrásnější móda v oblékání, jakou znám, jako dítě jsem viděla i "naživo" pár ukázek v maminčině skříni. Některých se nedokázala vzdát ani po desetiletích. Každé ženské šaty byly umělecké dílo, originál, šitý na svoji nositelku. Existovaly látky jako flauš, vlna, hedvábí, surové hedvábí, vlna, organtýn, krepdešín, buret, šantung... Švadleny ovládaly kouzla jako sámky, záhyby, protizáhyby, žabičkování, plisé, guvré, rukávy vsazené i raglánové, ba i netopýří... A dáma nevyšla na ulici - ani když hořelo anebo se blížila stoletá voda - bez punčoch, střevíčků, rukaviček, kabelky a kloboučku! Klobouky byly někdy velké, jindy malé, někdy se nosily šikmo přes jedno oko, jindy rovně do čela, byly slaměné, plsťové, plátěné, sametové i kožišinové. V zimě se nosil štucel neboli rukávník! To byl vlastně tunel, do kterého se strčily ruce. Štucel míval i kapsičku na kapesníček nebo peněženčičku, výstřední dámy v něm ukrývaly i pejska čivavu.

Bylo by nespravedlivé nevzpomenout muže, nesmírné fešáky tohoto krásného módního období. Ať dělali, co dělali, dělali to ve výborně ušitých oblecích, na hlavě s kloboukem, svírajícím s tváří lichotivý úhel, na nohou kombinované boty,v jedné ruce drželi pár rukavic, ve druhé hůl, třeba bambusovou... Ještě dnes se každé ženě rozbuší srdce, když ty krasavce vidí, i když už jen v "říši stínů": ve filmu, v televizi, na vybledlé fotografii...

Mám takovou - téměř filozofickou teorii, že oblečení ovlivňuje chování svého nositele. Nedovedu si totiž představit, že by dáma v hedvábných plisovaných šatech, v kloboučku se závojíčkem přes oči, v rukavičkách a botičkách, zapnutých přes nárt na boubelatý knoflíček, řekla svému společníkovi ve dvouřadovém obleku s jemným proužkem a "psíma dečkama" na botách:
"Vo čem to točíš, vole? Seš úplně mimo mísu!"

To nikdy... Taková dáma by řekla partnerovi jemným, křehkým hláskem:
"Domnívám se, pane Nováku, že o správnosti vašeho názoru by se dalo s úspěchem pochybovat. Byl jste uveden v omyl, pane!"

Toto mi táhlo hlavou, když jsme pomalu projížděly městem ve Volgswagenu Passat. Je to docela hezké auto, ale nemůže nikdy soupeřit třeba s Tatřičkou 75 z roku 1936... To byla auta, samá skrutka, nýt, píst, váleček, rourka, píšťalka, kolečko... dřevěné a mosazné deštičky vsazené v interiéru... krásně tvarované čudlíky a jiné útvary, vypracované a vyleštěné..!
(Nedávno jsem četla, že hodnota těchto veteránů stoupá rychleji, než cena zlata, platiny a briliantů. Není divu, při těch nárocích na údržbu! Zkuste sehnat počítač do vozu z roku 1926!)

A už jsme vcházely do výstavní síně. Výstava se jmenovala - Než nevěsta řekla "ano" - a byla opravdu moc krásně retro. Ve vitrínách byly ukázky výbavy: servisy obědové, čajové, kávové... těžké, zdobené příbory v krabicích, potáhnutých sametem... obrusy, ubrousky, záclony, závěsy, dečky... kuchyňská výbava: hrnce, pekáče, mlýnky na kávu, maso, mák, ořechy... a zařízení: kredenc, stůl se židlemi, "štokrle", "šamrle" a výšivka na zeď "Dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí!"
Také tam byla ložnice s toaletním zrcadlem, na kterém stály balonky na rozstřikování parfémů, nechyběly noční stolky, manželská dvojpostel...

Prohlížela jsem si to s dojetím, protože jsme to všechno měli doma, když jsem byla dítě. Až po chvíli jsem se rozhlédla po zdech, hustě posetých zvětšenými fotografiemi.
Přímo proti mně na zdi visela obrovská fotografie z nějaké svatební hostiny. Za vrchstolem seděli nevěsta se ženichem, vedle rodiče, její i jeho, další svatební hosté. V popředí fotografie stála hezká mladá dívenka, snad družička, a usmívala se přímo na mne.

Byla to moje maminka.
Tu fotografii jsem nikdy neviděla, ale všechny vyobrazené osoby jsem důvěrně znala: ženich byl můj strýc, nevěsta "teta", byl tam můj dědeček, babička, různí strýcové, tety, jejich švagrové a tcháni, všichni už dávno odešlí do říše věčnosti...

Přišla jsem až ke zdi a pohladila jsem maminku po tváři.
"Kde ses tu vzala, maminko?" zeptala jsem se dívenky na fotografii. Usmívala se, ale neodpověděla. To už se ke mně blížila kurátorka výstavy, kterou přivedly moje sestřenky. Jako všechny záhady, i tato měla jednoduché vysvětlení. Jeden z mých strýců se doma kdysi dávno probíral rodinnou sbírkou fotografií a uvědomil si, že by dobře ilustrovaly část jedné epochy dějin společnosti. Fotografie popsal, označil, napsal pár dokumentačních poznámek a všechno poslal muzeu. Tam se potěšili a nechali fotografie odležet. Jsou jevy a věci, kterým odklad neprospívá, například vyšetřování zločinu, placení účtů, anebo banány. Ale jiným to prospěje velice. Nechejte obyčejný hrnec, ve kterém se vaří denně večeře, odležet pár tisíciletí a zájemci vám utrhnou oba rukávy...

Našim rodinným fotografiím odklad půl století prospěl. Zřejmě byly odborně uskladněné, protože i po takové době a při zvětšení až nemilosrdném byly šaty dam nažehlené, účesy načechrané, svatební dort byl čerstvý, jenjen ho nakrájet... a pánové vypadali svěže, jako by popíjeli jenom minerálku, ačkoliv nesčíslné lahve na svatebním stole svědčily o jiném... A bylo tam těch našich rodinných fotografií opravdu hodně, plné zdi, samé nevěsty, ženichové, tchyně, zeťové, družičky...

Byla jsem na té výstavě až do večera a potom jsem tam chodila stále, až do jejího skončení. Moc dobře jsem si se všemi příbuznými popovídala, s některými dokonce lépe, než za živa. Ale nejvíc času jsem strávila u maminky. Vyprávěla jsem jí všechno, co se s námi událo od té doby, co zemřela a za tu dobu, delší, než půl století, bylo o čem povídat. Byla to taková zvláštní situace: Osmnáctiletá dívenka, moje maminka - a já, její dcera, osmdesátiletá babička...

Maminka neříkala nic, ale pořád se tak hezky usmívala.
Myslím, že i ona byla ráda, že jsme se ještě jednou znenadání potkaly.

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: Václava Arnoštová

* * *

Zobrazit všechny články autorky